středa, dubna 20, 2005

Poloprofíci

BVer se mi tu v jednom příspěvku v diskusi snažil vysvětlit, proč si lidé kupují poloprofesionální fotoaparáty. Mno. Musím zopakovat, že tahle móda uslintaného poloprofesionálního fotografování, je mi protivná.

Jde o tohle: Většina lidí, kteří se do téhle podivné kratochvíle pustí, se stane otroky svých fotoaparátů. Vláčí sebou tašky a batohy nadité objektivy, stativy a všemi dalšími serepetičkami, které považují za znak odhodlaného fotografa-poloprofesionála. Pobíhají z místa na místo a aniž by vnímali co se děje kolem nich, hledají pozici, která jim opuštěný list nebo zlomenou větvičku umožní zabrat s co největším přiblížením v režimu makro. Tihle taky-fotografové nedokáží jít na procházku -- oni vyrážejí na lov co nejkýčovitějších fotografií, které si pak navzájem ukazují a vychvalují (nebo kritizují). Neumí se rozhlédnout kolem, zavřít oči a vyhřívat se na sluníčku; umí jen koukat přes hledáček fotoaparátu a žít v ořezané pseudorealitě LCD na zadní straně digitálního foťáku. Nedokáží se obdivovat věcem které vidí, jen litují, že nemají po ruce svůj fetiš a nemohou okamžik osvícení sobě i ostatním rozmetat na prach otravným bzučením serv objektivu.

Ale jistě, jsou chvíle, kdy okouzleně stojím, dívám se na něco tak neuvěřitelně banálního jako je západ slunce a říkám si: "Tenhle okamžik bych chtěl zachytit, abych se k němu mohl vrátit, nebo se o něj s někým podělit," nicméně předání pocitu je věc neuvěřitelně složitá a křehká, a existuje jen málo lidí, kteří to skutečně dokáží. Pro nás ostatní je lepší, nechat fotoaparáty doma, a prostě se dívat. Nakonec kde bude nějakým fotografiím za pár let konec. Ale ten pocit, ten zůstane někde uvnitř, a ve správný čas se vrátí a připomene se sám tak, jak to žádná fotografie nedokáže.