Dehtové blues
A říká mi BVer, když se mu snažím vysvětlit, že jet do Paříže a nekouřit je jako jíst v Japonsku vidličkou a nožem, že mu má předchozí stať o mé malé nikotinové závislosti přišla jako reklama na cigarety. Ó, ano, je to tak. Snažil jsem seč jsem mohl, abych vysvětlil, proč lidé dělají něco tak zoufale nechutného jako je vdechování spalin pozvolného hoření papíru a nějaké americké byliny.
Ve skutečnosti je kouření opravdu hnusný zlozvyk, a znám jen málo odpornějších věcí, než když se k vám skloní kuřák a svým páchnoucím dechem vám začne něco vykládat. Nicméně, jak vidno, duch vítězí nad hmotou, rozum je potlačen citem, image rozhodně není na nic, když chcete být alespoň trochu in. A tak jsem si, poslušen své slabosti, koupil krabičku cigaret a celou ji za čtyři dny vykouřil.
Musím říct, že mě to stálo hodně přemáhání, hlavně zpočátku, protože po měsíci bez cigaret se mi po prvních dvou začal obracet žaludek, a hrozně mě rozbolela hlava. Ale nepolevil jsem, obrnil se svatou trpělivostí, a tak jsem nakonec před Notre Damme hrdě reprezentoval rodnou zem s čoudící cigaretou nonšalantně ukotvenou mezi prsty.
V neděli, kdy jsem letěl zpátky, jsem se zase vrátil k nekouření, protože to je, jak vytrvale tvrdí ta polovina lidstva, která nekouří, normální, i když čistě statisticky je kouření určitě normálnější než... no, řekněme, že si myslím, že více lidí na Zemi kouří, než umí číst a psát.
Co to dokazuje? Asi nic, ale od toho tu statistiky nikdy nebyly...
