neděle, března 26, 2006

Pozdní sběr

Nenechte se mýlit: přes všechno to zasvěcené blábolení, ve skutečnosti jsem pravým opakem toho, čemu se říká early adopter. Obsluhuji počítač se čtyři roky starým procesorem, tři roky starý model digitálního fotoaparátu, opravdu obskurní mobilní telefon, žádnou digitální kameru (což ovšem souvisí spíše s mým odporem k záznamu pohyblivých obrázků, než s čímkoliv jiným), zcela nemoderní automobil Škoda Fobi- ehm, Fabia, pořád se k Internetu připojuji přes dial-up, a tak dále, a tak podobně.

Chci říct: Jediná nová technologie, ke které se mi podařilo přijít včas je .NET Framework (a to jen díky tomu, že jsem zmeškal příležitost naučit se pořádně MFC a Win32), a i do té jsem začal pořádně pronikat až v posledním půlroce.

Zkrátka: DVD vypalovačku jsem do rodinného počítače pořídil až minulý týden. Nakonec jsme vybral nějaký model LG (samozřejmě bez LightScribe), kterému jsem, abych si alespoň trochu uchoval tvář, promptně updatoval firmware.

Okamžitě jsem stáhnul driver, zformátoval DVD-RAM médium do UDF2.0, načež jsem zazálohoval adresář se všemi v podstatě nenahraditelnými daty, která jsem za ten rok od poslední zálohy na CD-R nasbíral (ovšem bez fotografií, kterých jsme za tři roky vlastnictví digitálního fotoaparátu s manželkou nasekali cca 7GB) . Současně jsem se rozhodl, že je nutné, abych napsal program pro automatické zálohování (popravdě -- nic z toho co se dá stáhnou zadarmo nevyhovuje mým požadavkům), což nejspíš vyústí v další polodokončený projekt, na kterém se toho spoustu naučím.

Inu, tak už to chodí.

V každém případě, mě během kopírování napadla následující rýmovánka:

Až mi v poči klekne disk,
Budu moct jít klidně spát,
Zálohu jsem provedl,
Nebude mě ztráta --

a tady mě inspirace opustila...

neděle, března 12, 2006

Guerrilla

Aha, přišel jsem na skvělý způsob jak se vyhnout blamáži: Pokud následující odstavce budou působit poněkud neuspořádaným dojmem, není to způsobeno mou intelektuální nedostatečností, ale lahví Veltínského zeleného, kterou jsem právě dopil. (Nevím jestli jsem se o tom už zmiňoval, ale piji téměř výhradně bílé víno, a to i k jídlů ke kterým se naprosto nehodí. Nemohu si pomoci, ale červené víno mi prostě nechutná...)

Tak.

Na Spectru právě skončil velmi zajímavý pořad Strategie pojednávající o tom, zda teroristé a guerilové armády mohou dosáhnout svého a změnit běh věcí ve svůj prospěch. Jako příklady byly uvedeny různé britské války v Africe, válka ve Vietnamu, IRA, Al Kajda a podobná uskupení. Závěr dokumentu byl zhruba v tom smyslu, že časy se změnily, že gentlemanské upozorňování IRA na umístění bomb skončilo, a že věk neřízeného iracionálního teroru začal 11. září 2001 (mimochodem: den na to jsme s manželkou -- tehdy jsme ovšem ještě nebyli manželé -- odlétali do Lisabonu, a řeknu vám, chlápci se samopaly proklatě nezajištěnými, nejsou právě tím nejpříjemnějším přivítáním na letišti; ovšem ještě méně příjemné je, když si vás na letišti při průchodu přes dezinfekcí napuštěný koberec prohlíží infračervená kamera, která má odhalit, zda vaše tělesná teplota není nad normálem, což by mohlo signalizovat nákazu ptačí chřipkou).

Shodou okolností mi můj švagr minulý týden sdělil, že by se chtěl odjet rekreovat do Jemenu. Napsal jsem mu, že bych raději jel do nějaké civilizované země. Napsal mi zpátky, že mám nějaký mentální problém. Odpověděl jsem, že ano, že mám mentální problém se zeměmi, kde si lidé obalují hlavy turbany.

A skutečně, je to tak: jesliže Evropané se směrem k Islámu vzmohou nejvýše na pár slabomyslných karikatur, když islamisté s chutí nastražují bomby na nádražích, a ukončují kurzy létání před lekcí o přistání, pak nemohu netrpět pocitem, že ve vztahu mezi tvz. euro-atlantickou civilizací a tím, co se nachází na jihovýchod od ní panuje jistá disproporce.

Rozumějte: I když si myslím, že Saddám Husajn je zkurvený hajzl, a že zabránit mu v mučení, popravování a plynování dalších lidí je záslužný čin, nejsem si úplně jist, zda to, co armáda Spojených států předvádí v Iráku je to nejlepší co je možné dělat.

A obávám se, že tento pocit je vlastní mnoha Evropanům.

Problém je v tom, že mnoha lidem zasaženým Islámem nepříjde naprosto nepřijatelné rozložit na molekuly (nebo alespoň na co nejmenší kousky zkrvaveného masa a roztříštěných kostí) co největší počet zcela obyčejných lidí, kteří se nepovinili ničím jiným, než tím, že byli spokojeni s poměry ve kterých žijí, tak, jako to příjde většině křesťansky založených jedinců. (Ó, ano, jistě, ve skutečnosti mnoho lidí, kteří si myslí, že jsou dobrými křesťany střílí po mnoha jiných lidech, kteří jsou přesvědčeni o tomtéž, ale dovolte mi dopustit se v rámci neformálního stylu spojeného s weblogy této nejapné generalizace.)

Naše civilizace si zvykla zavírat asociání živly (tedy takové jedince, kteří odmítají uznávat její pravidla vycházející z -- ať se nám to líbí, nebo ne -- Desatera) uvnitř sebe sama do vězení (po té, co uznala, že trest smrti je příliš nezvratným na to, aby byl vůbec upatňován), aby předešla svému rozvratu. Co však dělat, když takovým asociálním živlem je celý národ, nebo dokonce několik národů?

Jistě chápete kam mířím, takže další rozbory problematiky ponechám vaší laskavé úvaze a raději skončím velmi výmluvnou replikou z rukověti inteletkutála-amaterá: Jsem v tomto směru poněkud ambivaletní...

Do you like our owl?

Pouštěl jsem si v pátek v noci na počítači best SF movie ever, tedy film Blade Runner. (Abych to vysvětlil: tuhle kopii jsem sehnal ještě na koleji; je to otřesná kvalita, s mizernými českými titulky přímo v obraze, a hrozným zvukem. Bohužel, pokaždé když se pokusím najít internetový obchod v Česku -- k nákupům přes Internet v zahraničí zatím nejsem vybaven, který by mi prodal kopii tohoto filmu, narazím na hlášku "tento film byl vyřazen z distribuce", nebo něco v tom smyslu.) Blade Runner je úžasný film, což jsem tu už nejméně jednou psal.

Když jsem se na něj teď s odstupem několika let znova díval, překvapilo mě, jak moc je trikově poplatný osmdesátým letům, a jak málo to vadí. Ridley Scott udělal z knihy Do Androids Dream of Electric Sheep, která sice není špatná, a některé scény (třeba ta, kdy je Deckard vyšetřován na to, zda je, nebo není replikant, někým o kom sám neví, zda je, nebo není replikant), jsou opravdu výborné, ale celkově bych ji asi nezařadil mezi to úplně nejlepší, co P.K. Dick napsal, opravdu výjmečný film. Podařilo se mu to hlavně proto, že se knižní předlohy příliš nedržel, a pokud se dobře pamatuji (knížku jsem četl jednou, před dost lety), dokonce ani nálada (nebo atmosféra, jak chcete) není úplně stejná. Skoro by se dalo říct, že jediné co z knihy zůstalo je ta nejzákladnější linka: Chlapík, kterému se říká Blade Runner, střílí replikanty.

Nevím proč, ale přemýšlel jsem během filmu nad tím, proč Blade Runner je ono, zatímco Still Life není ono. Still Life má skoro všechno co má Blade Runner: má silnou vizuální stylizaci, poněkud rozvráceného hlavního hrdinu (resp. hrdinku, ale drsná policatka je skoro stejně dobré klišé jako drsný osamělý policajt), má adekvání zvukový doprovod (i když Vangelis na začáku 80. let je prostě Vangelis na začátku 80. let). Syžet má sice každé dílo jiné -- Dekcard vlastně nechce replikanty zabíjet, protože, zdá se, se domnívá, že jsou mnohdy lidštější než lidé, zatímco Gus/Victorie McPhersen(ová) vraha dopadnout chce za každou cenu, ale to není až takový rozdíl (z hlediska toho co zkoumáme).

Člověk by Still Life dokonce odpustil i ty puzzly, které narušují tok narace ve prospěch natahování herního času (a autoři adventur -- a her obecně -- by se už konečně měli naučit, že když chtějí vyprávět příběh, nemohou před hrácče postavit hádanku spočívající v manipulaci se dvěma šperháky a zámkem, jehož dvacet stavítek se přepíná podle nějakého složitého algoritmu), i to, že hra je už dopředu postavená jako první díl (přičemž druhý už nejspíš nebude, protože Microids buď byli koupeni Ubisoftem a kdoví co bude dál, nebo rovnou zkrachovali), a dokonce i těch pár trapných vtípků (z nichž nejubožejšího se dopustili překladatelé českých titulků, když do děje odehrávajícího se v Chicagu umístili do titulků referenci na pana Kájínka) by se dalo strávit.

Tohle všechno se dá nakonec přehlédnout (jako se dají přehlédnout papírová auta v Blade Runner), a i když jsem hru odložil s pocitem, že je to dobrá vážně se beroucí detektivka, rozhodně jsem neměl ten pocit. Ten pocit, který jsem měl v pátek z Blade Runnera, nebo někdy před čtyřmi lety, kdy jsem poprvé dohrál The Longest Journey. Opravdu nevím, v čem je problém.

Ale jsem rád, že i když Still Life není ono, pořád je tu Blade Runner, který ono je.

Review.Game("Still Life")

Když už jsem se prohřešil proti téměř všem pravidlům tzv. herní žurnalistiky (recenze nezačínám třemi odstavci o ději hry, většinou se moc nezmiňuji o grafice a na konci neuvedu počet procent), je načase zahýbat i s tím posledním. Totiž vyslovit závěrečný verdikt hned v prvním odstavci: Still Life nejlépe vystihuje můj oblíbený výrok Marka Twaina: Rozdíl mezi téměř správným slovem, a správným slovem, je jako mezi světluškou a bleskem.

Tak. Psát dále netřeba.

čtvrtek, března 09, 2006

Visual Driven

Takže BVer mě svou soustavnou věrozvěsteckou činností nakonec přeci jen uvrtal do Test Driven Development. (Byly časy, kdy jsem si myslel, že je to tím, že je o nějaký ten rok starší, že vždycky přivede k něčemu zajímavému on mě, a ne já jeho. Pak jsem ale sám trochu zestárl, a zjistil jsem krutou pravdu: opravdu jsou někteří lidé chytřejší než já. Někteří o dost chytřejší [sigh].) Zatím jsem ve fázi bezbřehého nadšení, které samozřejmě časem vyprchá, až budu kvůli banální změně v interfacu třídy přepisovat dvacet testů, ale právě teď mě fakt, že se v nUnit mnění kolečka z červených na zelená, naplňuje takovým štestím, že se to snad ani nedá popsat.

S tím souvisí další téma, které jsem chtěl už delší dobu zmínit: Visual Studio 2005. Tak tedy: na první pohled skvělé. Sice mi příjde, že se vizuálním vzhledem až nebezpečně blíží Microsoft Office 2003, což je samozřejmě nepříjemné, protože, jak známo, vývojové prostředí má být tak spartánské jak to jen jde... No dobrá, podobné žvásty mě iritují u vyznavačů čistých textových editorů jakožto primárního vývojového prostředku, takže si je odpustím. (Pravda je taková, že bych těch pár pixelů, které zkonzumují barevné toolbary klidně obětoval dalším dvěma řádkům kódu, ale nešť.)

Nové (teď už ne tak moc) Visual Studio z mého pohledu (tedy z pohledu v zásadě stand-alone vývojáře, sám se řídím, sám si peru, a tak dále) nepřineslo nic až tak obrovsky úžasného. Ano, C# konečně podporuje templaty (v microsoftím newspeaku generika), ano, Class designer je moc pěkná věc, která konečně umožňuje snadné XML komentování kódu, a občas i návrh tříd (a je opravdu fajn, že se prázdná třída vygeneruje automaticky), a pak jsou tu tyhle vymoženosti v Data-bindings, a spousta nových funkcí a tříd v .NET frameworku 2, ale popravdě: je to krok spíše evoluční, než revoluční, skoro nic, co by mi dneska nemohl poskytnout produkt jako je #develop, nebo v případě C++ nějaký ten front-end nad gcc.

Jelikož pořád ještě nemáme (a dlouho mít nebudeme) WinFX, nějakému tomu importování Win32 funkcí se člověk nevyhne, nové Visual Studio padá (a to tak že často -- s VS2003 jsem žádný pád nikdy nezažil, zato hned první pokus s VS2005 skončil moc pěknou chybou, kdy neinicializovaný objekt -- po importu projektu z VS2003, kde to nevadilo -- způsobil pád form-designeru, který se, po znovuspuštění a znovunačtení projektu, automaticky načetl, takže nebylo lze chybu opravit, a nakonec jsem musel smazat .suo soubor, abych se neotevíraly žádné soubory projektu), i když je teď dialog Options trochu přehlednější, nemůžu se zbavit dojmu, že z něj zmizely některé položky, které v VS2003 bylo možné nastavit.

Celkově je VS2005 (podle mého zjevně nezasvěceného názoru) pořád nejlepším vývojovým prostředím (hlavně kvůli opravdu vypečenému IntelliSense), ale nějak jsem si od něj sliboval víc...

Nad propastí

Ó, ano, to víte, že se samolibě usmívám, a spokojeně si mumlám Já jsem to říkal. Jak to bylo v traileru k filmu Hannibal? How long can man stay silent, before he returns to what he knows best? Tak nějak?

V každém případě, po té, co jsem si přečetl pár příspěvků na jeho novém, a několik posledních z jeho starého blogu, dospěl jsem k názoru, že Petr Koubský je nějak depresivní. Už jen ten název -- Gazing into the Abyss, nebo ty citáty z Nietzscheho a Orwella. Takhle se tedy, podle mého názoru, spokojený člověk neprojevuje.

Což mě vede k otázce, zda je nutné, aby dnes byl každý intelektuál pesimista. Nebo lépe: může být dnes intelektuál šťastný? Rozumějte: devadesátá léta nenávratně skončila, turbani chvalořečí Hitlera a ptačí chřipka z humny. Copak v tomhle může kultivovaný bílý vzdělanec pociťovat nějaké štěstí? Kde jsou jeho jistoty, tak důvěrně známé jistoty konce předminulého století, kdy stačilo vystudovat, získat místo na nějakém úřadě a pak už jen po večerech filozofovat s pozorně naslouchající, okouzleně přikyvující a přičinlivě štrykující manželkou u nohou?

Ale vážně: Jakkoliv jsem příliš mladý na to, abych si pamatoval více než jeden, příjde mi, že se tyhle výkyvy od hlubokého optimismu k nesnesitelné depresi opakují v jakýchsi vlnách, dlouhých řekněme sedm až osm let. Až do konce roku 1999 jsme zažívali obrovskou euforii z konce studené války, otevření hranic, Internetu, boomu technologií a tak dále a tak podobně. Pak ovšem bublina splaskla, letadla narazila, válka znovu začala, osobní svobody začaly ustupovat jako zjara sníh, a nepamatuji se, že bych někde četl nějakou alespoň optimistickou, když už ne exaltovaně nadšenou esej (s čestnou vyjímkou optimistů z povolání na serveru Transhumanismus.cz, ale ty jsem už v době, kdy u nás BVer začal transhumanismus propagovat, považoval za obvzláště podivnou sektu).

Jestliže devadesátky pro mě charakterizovalo technooptimistické blouznění Wiredu, tohle desetiletí se nese zcela ve znamení sžíravého sarkasmu The Register. Řeknete si: to není velký rozdíl, nakonec oboje se točí kolem počítačů, Internetu, a tak trochu kolem všeho ostatního.

Ale, zatraceně, pro mě je to rozdíl opravdu propastný.