Na i v ní...

Ah, Paříž, řeknete si. Ale za a) wow efekt nulový, protože už jsem tam jednou byl, b) Paříž je město, do kterého nesmíte jet sami. Pro osamělého cestovatele, je to totiž asi to nejdepresivnější místo na světě.

Třeba: v pátek večer se couráte po Saint-Germain des Prés, chcete se někde stavit na večeri, ale copak to jde? Všude jsou stoly obsypané alespoň čtveřicí rozzářených Francouzů, kteří široce gestikulují, popíjejí víno (vždy to správné k tomu co jedí, asi jako u nás každý ví, jakou přílohu si dát k vepřovému se zelím) a tváří se opravdu světaznale. A tak míjíte podnik za podnikem, až nakonec skončíte v hotelové restauraci, kde jsou alespoň další dva podobní zoufalci, takže se necítíte tak zatraceně osaměle.

Jinak je Paříž samozřejmě zajímavá (i když v polovině června určitě víc, než v polovině února). Asi nejzajímavějším je pro konzervativního Čecha skutečnost, že vše co lze, vystěhují Pařížané na ulici. Nemyslím jen stánky se zeleninou, květinářství, nebo polovinu restaurace, ale třeba i prodejnu obuvi, knih či masa.

Nebo tohle raní oplachování ulic, to je velmi zvláštní pohled (ráno se otevřou pro tento účel nejspíš zvláště uzpůsobené hydranty, ze kterých se nějakou tu hodinku nechá téct voda podél chodníku, aby odnesla všechen nepořádek, který se tam za předchozí den nahromadil.

Nebo skůtry (objem 125 centimetrů kubických, mohutný zámek na předním kole, přehoz přes sedadlo a rukávce proti větru na řidítkách).

A tak dále.

Však víte -- Paříž...