čtvrtek, srpna 13, 2009

jIRI Walker

A protože mám tohle sedavé zaměstnání, snažím se alespoň občas alespoň trochu pohybovat. To si takhle vystoupím z autobusu o trochu dřív, nebo o trochu později, a jdu domů pěšky.

Za věrné služby, mě můj zaměstnavatel vybavil telefonem, který má fotoaparát, takže cestou fotím různé banality, jako třeba tohle:

nebo tohle:

či dokonce tohle:

Telefon tak nějak umí zaznamenávat i kudy jsem šel a jak rychle, takže se pak večer můžu pobavit nad různými grafy a mapami a tak dále.

Ale co jsem to chtěl.

Dneska mi v záchvatu dobré vůle zastavil nějaký pán, a nějak nebyl s to pochopit, že nechci svézt. Snažil jsem se mu to vysvětlit, ale když jsem mu pak pěkně poděkoval, a on odjížděl, viděl jsem jak nevěřícně kroutí hlavou. A o kus dál mě zase potkala omladina od vedle, a koukali na mě jako na blázna, co to jako vyvádím.

Chci říct: jsme na tom už vážně tak špatně, že chození je společensky nepřijatelnou aktivitou?

A co je zajímavé: občas jezdím i na kole a jelikož se snažím pohybovat převážně po lesních a polních cestách, vyrážel jsem v otrhaných teplácích, u kterých nevadilo, když je ohodí nějaké to bláto nebo co se to vlastně na polních cestách válí. A i když vím, že na kole vypadám všelijak, tak od té doby, co mě žena vybavila cyklistickými šortkami (proboha, ne těmi elastickými!) je rozdíl v počtu zvednutých obočí signifikantní.

Říkám si: Takže jde o to vybavení? Smíme se dnes pohybovat jen a pouze když jsme k tomu náležitě ustrojeni? Křepký šedesátník s lyžařskými hůlkami v rukou je v pořádku, ale já cestou z práce nejsem? Chlápek co se projíždí na kole bez náležité výstroje pobuřuje, ale kypré čtyřicátnice korzující městem v elastických cyklokalhotách s vycpávkami v rozkroku jsou přijatelné?

Umenšuje pohyb bez sportovního vybavení náš společenský status? Asi jako když asiati nechodí plavat ve dne, protože by se opálili a ztmavli, a tmaví jsou jen burani co se hrabou v hlíně, a ne ti namydlení kosmopolité co pracují v klimatizovaných kancelářích?

Vážně: nějak mě to mate.

neděle, března 22, 2009

Tenká červená linie

Chm. Kdo by tomu věřil. Po všech těch letech.

Rozumějte: napsal jsem článek. Já vím, já vím. Čekáte, že teď napíšu že je to sračka, že jsem to dělal jen pro peníze a tak dále, ale že svět už je takový, a že nakonec udělám nějaký veselý kotrmelec, kterým se od toho distancuji a budu vypadat jako kabrňák, který vyjebal s nějakým časopisem.

Bohužel, zklamu vás.

Myslím si, že jsem odevzdal, vzhledem k možnostem (tedy dva večery o víkendu), poměrně slušný produkt, za který se, věřím, nemusím stydět. Poslal jsem text před odesláním na review BVerovi, který řekl že je to dobrý, a když je něco dobrý pro BVera, je to dobrý pro publikum libovolného časopisu (nebo určitě alespoň časopisu, který si text objednal).

Ale chtěl jsem říct něco jiného. Hlavní důvod, proč jsem se do článku pustil, bylo, že jsem si chtěl vyzkoušet, jestli to tam ještě je. Nemyslím schopnost psát. Když nepíšete na zakázku moc často, něco slušného vždycky vyplodíte, aniž byste příliš recyklovali sami sebe (je to stejné jako s blogem). Myslím jestli tam je ta touha psát články. Asi jako když Rocky Balboa naposledy vstoupí do ringu, aby si nechal namlátit tím odrzlým smrkáčem.

A řeknu vám tohle: Je to pryč.

Abyste rozuměli: jsou dvě povolání kterým jsem se chtěl věnovat v době, kdy jsem neposkvrněně snil o ideálním zaměstnání. To první bylo programování počítačových her, což je touha, která mě chytila nad první hrou kterou jsem hrál na svém Didaktiku Gama, ve které se takovým pěkným způsoben na obrazovku narolovalo logo studia Probe. Druhé mé vysněné povolání, touha po němž ve mě vykrystalizovala ve skoro stejné době, byla novinařina.

Jak víme, jsem co jsem v nadnárodní firmě, což není úplně to, co jsem si ve čtrnácti představoval. Nicméně ještě není všem dnům konec, a kdo ví kam mě větry personálních oddělení zavanou. Na druhou stranu teď už skoro jistě vím, že touha psát do novin mě zcela a úplně opustila.

Důvodů je proto asi několik, mezi ty hlavní patří fakt, že na mé osobní stupnici prestiže kreativních povolání novinařina klesla hluboko dolů, zejména pro svou povrchnost, nepřesnost a jalovost lakovanou průhlednou touhou sdělit něco zásadního. A ano, také jsem byl vinen tím, že jsem si myslel, že psát je poslání, a až později mi došlo, že články do novin a časopisů jsou prostě produkty, které čtenáři konzumují a podle toho je potřeba s nimi zacházet: mít na mysli cílové publikum a zadaný rozsah (a občas také zájem velkých inzerentů, že ano).

Zajímavé je, že jsem si té změny, té ztráty zájmu o novinaření, ani nevšiml. Což mě přivedlo k otázce, co všechno ještě takhle tiše odešlo, jaké další sny a ambice jsem ztratil aniž bych si toho všiml. A také si říkám, kde končí zkušenosti a věkem nabytý realismus, a začíná duševní plesnivění.

Pokusil jsem se o inventuru toho, co bych chtěl ještě dokázat a udělat, a výsledek shledávám poměrně uspokojivým -- mimo jiné jsem zjistil, že ještě stále mám touhu psát beletrii, což je věc, kterou jsem už považoval za vyřízenou (a časem se k tomuhle tématu ještě vrátím).

A pak jsem o tom přemýšlel ještě trochu dál, a došel jsem k tomuhle: hranice mezi moudřením věkem a intelektuální hnilobou vede podél tenké linky rezignace.

Rezignovat, znamená přestat se snažit a přestat se snažit znamená zahnívat. A je jedno jestli jde o práci, vztahy, nebo jinošské sny.

Čímž se vracíme k psaní článků. Domnívám se, že má totální ztráta zájmu o novinařinu není rezignací (ostatně i kdyby byla, obávám se, že bych si to nedokázal přiznat), ale prostým uvědoměním si vlastních možností.

Lidé sebevědomí dokáží být dokonale šťastní ve vlastní průměrnosti. To já nedovedu. Vědomí, že jsem průměrný mě deptá tím víc, čím víc mně na té které věci záleží. Nicméně už vím, že zdokonalovat se mohu jen v několika málo oborech. A psaní psaní článků pro časopisy do skupiny těch vyvolených, z důvodů výše uvedených, rozhodně nepatří.

Nicméně. Nicméně jsem rád, že jsem ten článek napsal, a že jsem si mohl tyhle věci ujasnit. Myslím, že mně to rozhodně prospělo. Stejně jako Rockymu ta poslední nakládačka.

Jump the shark!

Takže v pátek skončila Battlestar Galactica, a stále jsem se ještě nerozhodl, jestli jsem ze závěru mírně rozčarován, nebo hluboce zklamán. Rozumějte: první dvě série BSG se mi líbily moc. Pak se ale něco stalo, a i když se seriál podařilo poměrně rychle utnout (už po dalších dvou sériích), to nejlepší co na něm bylo v posledních dílech, byla hudba (třeba, podle mě, poměrně zdařilá variace na Dylanovo All Along the Watchtower, respektive v mírně upravené verzi v patrně nejlepší scéně celého seriálu; mimochodem -- také si, když někomu pustíte kousek libovolného SF seriálu, připadáte jako mimořádní pitomci, že se na něco takového vůbec koukáte?)

Nejsem úplně schopen si uvědomit co se v BSG pokazilo, ale je jisté, že ve kdesi kolem konce druhé a začátkem třetí série seriál -- nevím jako to říct česky -- jumped the shark. Něco v seriálu způsobilo, že jemná rovnováha uvěřitelného v nastavených hranicích byla porušena a od té chvíle bylo možné už úplně všechno, čímž ovšem celá věc ztratila smysl, protože možnost všeho, vylučuje zajímavost čehokoliv, jestli mi rozumíte.

Seriál má pilot a tak první dva díly na to, aby jednoznačně definoval jaká pravidla budou v jeho "světě" platit. BSG se definovala jako space opera z nějakého vesmíru tak podobného tomu našemu, že to možná i náš vesmír byl. Proto se v něm neměly objevovat různé nadpřirozené prvky a polo domyšlená proroctví (ke konci byla zoufalá snaha je nějak vysvětlit už vážně otravná). Nebo z ničeho vymyšlená zápletka s robo-lidmi kteří jsou sice robo-lidi, ale tak trochu jiní robo-lidi, a shodou okolností polovinu z nich tvoří polovina hlavních postav seriálu. To už bylo vážně moc.

Ale asi největším zklamáním bylo to, že ačkoliv všechny díly začínají tajemným prohlášením, že roboti mají plán, nikdy se o tom plánu nic nedovíme (možná v DVD filmu který se má objevit na podzim?). Je to jako dívat se na porno, ve kterém se ani jednou nesouloží, zato se na konci všichni vezmou.

A tohle je tragédie u populárních seriálů obecně. Jakmile se dostaví úspěch, začne se natahovat, prodlužovat a vycpávat, pak sledovanost poklesne a seriál je potřeba rychle utnout. Názorná ukázka jsou Lost. První série byla fajn. Druhá ušla. Pak se začalo špekulovat a vymýšlet, a místo aby se seriál nějak smysluplně uzavřel v původně slibovaných čtyřech sériích -- jumped the shark. Dívat se na Lost je čím dál tím větší utrpení, a jsem takhle blízko k tomu je přestat sledovat úplně (což už se mně stalo s Heroes, kteří začátkem třetí série také jumped the shark). Některé zápletky se sice tak jako trochu vysvětlují, ale problém je v tom, že mě už ani skoro nezajímá jak to všechno dopadne, protože teď už je v Lost možné úplně všechno.

Abych skončil nějak optimisticky: Existuje jeden príma SF seriál, který nikdy žádného žraloka nepřeskočil. Tím seriálem je Firefly. Teď jen nevím, jestli k tomu nedošlo proto, že Joss Whedon je génius, nebo proto, že Firefly po dvanácti epizodách ukončili...

pátek, ledna 16, 2009

Pochodeň

Dneska ráno na Radiožurnálu mluvili o Palachovi. Musel jsem přeladit rádio, protože se to nedalo snášet. Bylo mi fyzicky zle, stejně jako je mi zle když se v pitomém filmu schyluje k něčemu nebetyčně trapnému, čemu bychom se měli smát. Samozřejmě že Radiožurnál je seriózní stanice (což zahrnuje i tu pověstnou odpornou hudební dramaturgii), takže Palach neměl nikoho rozesmát, ale cíl byl obdobný: vytlačit z posluchačů jakousi emoci trapným blábolením o odporu proti okupaci bla, bla, bla.

Když jsem pak řídil a mé uši jako balzám příjmaly to nejunylejší z recyklovaného popu na jiné stanici, říkal jsem si, že je ten Palach vážně zajímavá postava. Máme to u nás, v Česku, totiž zařízeno tak, že lidé se dělí na dvě skupiny: my a oni. My jsme ti chytří, oni jsou ti hloupí. My přilepšujeme rodině, oni kradou jako straky. My si dávky zasloužíme, zatímco oni simulují a okrádají poctivě pracující. Nebo konkrétněji: My jsme vyhráli v hokeji, oni to prosrali ve fotbale. My jsme vymysleli kontaktní čočky, oni kolaborovali s komunisty. A my jsme pak ty komunisty svrhli, čehož oni využili k rozkradení republiky.

Jenže Palach do tohohle schématu nezapadá. Zjevně nepatří k nim, ale nepatří ani k nám, protože my, my se tedy rozhodně kvůli nějakým ideálům neupalujeme. My to pěkně v klidu probereme v hospodě u piva, trochu zanadáváme a na uklidnění si dáme si k pivu tlačenku s cibulí a další pivo. Protože ideály jsou pro ty, kteří v tom neumí chodit, což my tedy rozhodně umíme, že ano.

Někdo by třeba řekl, že národ s takovým přístupem je zparchantělý, protože absence ideálů vede k absenci víry a absence víry vede ke ztrátě smyslu jakéhokoliv počínání vůbec. Všechno se redukuje na prostý konzumerismus a oportunismus, na snahu přežít a z každé situace vytěžit co nejvíce. Takový národ si pak plete národní hrdost s nacionalismem, odhodlání něčeho dosáhnout se snahou se obohatit, slušnost s velezdoprdelectvím a tak dále a tak podobně.

Ale říkám si: mohlo by být i hůře.

Jen mně přijde trapné předstírat, že Češi Palacha považují za symbol boje za svobodu a tak dále. Češi považují Palacha za magora, který zahodil život, který mohl tak krásně a pohodlně prožít, kdyby se jen trochu snažil. A na tom rozhlasová, ani žádná jiná, propaganda nic nezmění.

středa, ledna 07, 2009

Naostro!

Ale pánové (ano, vy i vy i vy všichni ostatní, kteří jste se přidali, nebo se přidáte, protože tenhle druh zábavy je mimořádně nakažlivý). Další oběti takovéhohle memu nenecháváme náhodě, ale rovnou je tagujeme, přičemž vybíráme takové jedince, o nichž bezpečně víme, že nás čtou. To zaprvé.

A zadruhé. Rozumím tomu, že touha vysvětlit sebe sama tak, aby to pochopila i ta nejtupější hovada kterým nedojde co jsme zač po přečtení pár našich příspěvků (i když, jak známo, takoví mezi našimi čtenáři nejsou, že áááno) je silná a tak dále. Ale: Jsme už dospělí lidé, tak se tak chovejme. Neztrácejme čas předváděním ega, které je beztak všem ukradené. Věnujme se prezentaci něčeho, co národ zajímá, co mu nastaví to pomyslné zrcadlo a ukáže jací opravdu jsme. A udělejme to bez obalu a zbytečných servítek. Navrhuji, abychom odhodili falešné předsudky, a místo nejapných otázek napříště vystavovali -- fotografie našich penisů!