Na(t)ivka

Je to takhle: Přijít s něčím na trh jako první je príma, ale má to svoje nevýhody. Především musíte kvůli nestabilitě a nevyzrálosti technologie leckde leccos obětovat, taky musíte na vlastní náklady vychovat zákazníky, a nejspíš to napoprvé stejně netrefíte, takže si (nechtěně a v dobré vůli) naděláte do bot velkým množstvím dědičných hříchů, za které se pak budou budoucí generace smažit v pekle ještě dlouho po té, co se rozhodnete věnovat výhradně charitě.

Naproti tomu, pokud trochu počkáte, můžete místo babrání se s technologickou nedostatečností vzít všeobecně dostupné součástky a soustředit se na to, jak je poskládat dohromady tak, aby jste vypálili rybník všem pochybovačům, kteří tvrdí, že se na tak usazený trh jako je ten, na který míříte, nikdy nedostane.

Třeba tyhle webové aplikace. Existují úkony prováděné na počítači, které dávají smysl jen pokud máte k dispozici Internet. Třeba sledování RSS, nebo IM, nebo e-mail. A pokud provádíte tyhle úkony na různých místech, říkáte si: jaká je to škoda, že zrovna ta data která potřebuji se válí v počítači na druhém konci světa. Kdybych je tak mohl mít po ruce! A někoho hned napadne: ohó, tuhle máte, milý pane, aplikaci která běží v prohlížeči. A ten máte všude k dispozici. A ta data, ta budeme uchovávat u nás na serveru, co vy na to? A vy na to koukáte, a říkáte si: Hmmm, to je ale zajímavý nápad. Škoda jen, že to provedení stojí za hovno.

A to je největší problém aplikací provozovaných v prohlížeči: prostě stojí za hovno. Proč v prohlížeči nevidíme nic moc zajímavějšího než tisíc variací na přesouvání krátkých kousků textu z místa na místo? Protože s prohlížečem se nic lepšího dělat nedá. Prostředky které máte k dispozici v prohlížeči vracejí váš nablýskaný počítač na úroveň ZX Spectra. Máte velký disk? Je vám k ničemu. Máte 3D akceleraci v grafické kartě? K ničemu. Vícejaderný procesor? K ničemu. Periferie? K ničemu.

Myslím, že nejsem osamocen s názorem, že uživatelské rozhraní by se mělo přizpůsobovat aplikaci, ne aplikace uživatelskému rozhraní. Ale jak chcete v prohlížeči udělat zajímavé uživatelské rozhraní? Jediné co máte k dispozici jsou tyhle Flashe a AIRy a Sliverlighty, ale ty jsou kvůli nutnosti fungovat na nejmenším společném jmenovateli všech podporovaných platforem pořád ohromě omezené co se týče využití dostupného hardware. Třeba: Jak z Flashové aplikace vypálíte DVD?

A teď si říkáte: Cože? Jak to spolu souvisí?

Chci říct: pokud chcete dělat s libovolným druhem počítače (i kdyby byl převlečený za mobilní telefon) cokoliv smysluplného, potřebujete nativní aplikace. Nicméně pokud chcete dělat něco smysluplného, co využije všech výhod Internetu, nemůžou to být jen tak ledajaké aplikace. Musí to být takové aplikace které a) umí pracovat s daty, která jsou uložena někde na serveru, případně se k nim dá přes takový server přistupovat, b) přístup k nim máte všude.

K bodu a): Je to přeci zřejmé: když aplikace v prohlížeči stojí za hovno, ale služby které jsou přes ně poskytovány jsou docela príma, není nic snazšího než napsat nativní aplikaci, která takové služby bude využívat. Jistě, je tu ten problém se synchronizací, což je právě jedna z těch technologických nevyzrálostí, které se vyřeší samy, ať už skrze Microsoft Mesh, nebo Apple MobileMe, nebo nějaký OSS klon který vznikne, nebo už vznikl, jen o něm ještě nikdo neví, protože velké korporace se do těchhle technologií ještě pořádně neopřely. Kromě toho, že nativní aplikace jsou lepší k použití, umožňují řešit i takové ty obvyklé neduhy jako je zálohování nebo šifrování. (Proč by vaše soubory s čísly kreditních karet měly ležet na serveru v otevřené podobě? Aby si je Google mohl zaindexovat?) Čili až někdo bude říkat, že si Ozzie Meshem řeší nějaký svůj synchronizační komplex z dětství, tak jistě bude mít pravdu, ale pamatujte, že jednou se taková možnost synchronizovat soubory bude hodit, jakkoliv je nudná.

K bodu b): Víte co je nejzajímavější na iPhone? Že ho mohl udělat úplně každý. Všechna potřebná technologie je tu kolik -- deset let? Problém je v tom, že všichni zúčastnění byli příliš zabráni do toho řešit nějaké svoje problémy se zpětnou kompatibilitou, nebo hlídáním, aby náhodou periferie jiných výrobců nebyly zaměnitelné s jejich vlastními, nebo aby nějaká firma s obratem tisíc kusů ročně nepřišla zkrátka, protože by si mohla vybrat konkurenční platformu, že úplně zapomněli na to, že by měli taky občas inovovat. A pak Apple oznámil iPhone a my chytráci jsme chytračili, jak nikdy nedosáhnou té penetrace které chtějí protože bla, bla, bla. A vida: O dvě verze iPhone později jsou všichni podělaní strachy, a narychlo kopírují jak se dá, ale stejně budou vždycky o krok pozadu, protože Apple to má promyšlené dopředu, a i ty věci, které teď kopírovačům nedávají smysl ho jistě budou dávat za dva tři roky.

Poučný je ovšem iPhone ovšem i jinak: ukázalo se, že vývojáři jsou ochotni pustit se vývoje pro novou platformu. Proč? Jednak na takové platformě není žádná fragmentace. Dívali jste se někdy co námahy to stojí vyvíjet pro mobilní Javu? (Vůbec nemluvme o Symbianu, to je úplně jiná kategorie.) A co Windows Mobile? Tam se to mírně zlepšilo s příchodem .NET Compact Frameworku, ale pokud chcete dělat něco lepšího než generický demoware, stejně musíte používat tuny volání do platformy, čímž jaksi .NET ztrácí kouzlo. A každé z mobilních zařízení, ať už je to jakákoliv platforma, je dneska rozdělené na stovky podskupin s různou výbavou, různými rozlišeními displeje a tak dále. Nemluvě o tom, že nevíte jaké bude mít zařízení možnosti připojení k Internetu. iPhone je jen jeden (tedy dva, a časem se to bude zhoršovat, ale určitě to nebude takový maras jako jinde). U iPhone víte, že máte Internet, protože bez něj se neprodává. iPhone má moderní systém s moderním API, kde nemusíte řešit pitomé clean-up stacky ani se snižovat k C. A především iPhone má AppStore.

Proč to tu všechno říkám: protože za ty roky co máme PC se nějak vžila představa, že nativní aplikace znamená nechutnou bednu s monitorem, nebo laptop co nic nevydrží. Jenže doba dozrává k tomu, že celý počítač budeme mít v kapse, nejlépe sloučený s telefonem, data na něm, nicméně s možností je libovolně přenášet a distribuovat mobilním Internetem.

Jasně, tohle už tu bylo. Proč se to zatím nechytlo? Protože výrobcům zatím chyběla infrastruktura. Ale tu Apple má: stále rostoucí základna Maců, které Apple drží v ruce stejně jako iPhone, dává možnosti, které ti před Apple neměli.

Příklad: Co byste řekli tomu, kdybyste si na iPhone nainstalovali třeba textový editor. Když máte iPhone v ruce, máte k editoru UI vhodné pro iPhone. Pak ale iPhone zadokujete, připojíte k Macu, ten spustí virtuální stroj který emuluje ten procesor co má iPhone v sobě, sesynchronizuje soubory a vám naskočí krásné UI zcela konzistentní s tím, jak vypadají všechny ostatní aplikace ve vašem Macíkovi (a samozřejmě využívající všech těch 3D serepetiček co v sobě dneska mají grafické karty). A nejste limitovaní jen na váš Mac. Může to být Mac kohokoliv jiného. Úložiště je iPhone (nebo nějaký server se kterým se synchronizuje), aplikace běží ve virtuálním stroji, čili je to zcela bezpečné, a po vás na hostujícím počítači nezůstanou jiné stopy než poprskaný displej a umaštěná klávesnice.

Jsem si skoro jistý, že na něčem takovém už Apple pracuje (stejně jako Microsoft, kde jsou tisíce lidí řádově chytřejších než já, takže je něco takového už určitě napadlo). Aplikace, které na takovém systému poběží, budou tak nativní jak jen to bude možné, přitom budou stále on-line, stále k dispozici, ať už máte po ruce velký desktop nebo ne.

I když: možná jsem naivní, a lidé budou dalších tisíc let používat programy běžící v internetových prohlížečích, které se za tu dobu třeba naučí pořádně spolupracovat s clipboardem...

Probublávání

Řeknu to rovnou: jsem příliš líný abych tu linkoval všechny příznaky (ale třeba pár posledních příspěvků na Why does everything suck? obsahuje odkazy na další zdroje), ale už zhruba tak od ledna mám (stále sílící) pocit, že Web2.0 hype se pomalu blíží ke svému konci.

Přijde mně, že lidé jsou unavení tou věčnou socializací, že poslední zhruba rok v tzv. Web2.0 nevzniká nic než variace na předchozí úspěšné (nebo spíše populární) projekty, že nikdo nevydělává peníze, a že začíná být zřejmé, že ani nikdy vydělávat nebude, a že konečně i těm největším optimistům začíná být jasné, že drtivá většina toho, co je nám předkládáno jako revoluční kdesi-cosi, jsou jen takové hračičky bez užitku.

Nechápejte mě špatně: Web2.0 nebylo úplně špatné období, a kdybych byl mladší, vzpomínal bych na ně za pár let stejně, jako teď vzpomínám na konec devadesátek, ale nemůžu se ubránit pocitu, že zatímco kolem let 96-98 se opravdu cosi měnilo a rodilo, tak tentokráte to bylo jen nahypované nic, neplodná onanie nad možnostmi které se otevřely s tím, jak se LAMP stal užitečným a současně cena hardware použitelného pro servery klesla na úroveň, za kterou si malou serverovou farmu může pořídit kdejaký středoškolák z kapesného.

Konec první bubliny nám nechal rozjetý open source (Stallmanova skrytě elitářská myšlenka svobodného software se přetransformovala v popkornový mainstream), ne-kradení na P2P sítích a pár vcelku prosperujích firem jako je třeba Google (které ovšem už zhusta trpí korporátněním tepen). Co zbude po bublině 2.0 za deset let? A teď nemyslím takové ty esoterické věci jako je "život na obláčku" -- to je nejspíš nevyhnutelný posun (asi jako od pevných linek k mobilům). Myslím něco konkrétnějšího, nějakou skutečnou aplikaci, nebo aplikační platformu, nebo alespoň protokol. Přežijí dnešní (už vychládající) 2.0 novinky nad rámec nutného zla ve formě podpory legacy aplikací? Mám o tom vážné pochyby.

Trochu z toho na mě jde splín, protože se opět potvrzuje, že jen skupina sebou oslněných mladých středostavovských revolucionářů v mezích zákona k opravdovému posunu nestačí. Na druhou stranu si říkám, že ti chlapci a dívky, kterým Zuckerberg přijde starý, už asi vymýšlejí něco dalšího, něco, co by třeba mohlo mít takový drive jako měl nástup Internetu, tehdy před sto lety.

Ale jak říkám, je to jen takový můj pocit.

Třeba jsem zase úplně vedle.

Vizionáři

Přečetl jsem si rozhovor s novým velitelem skupiny Computer Press. Asi nejzajímavější na tom rozhovoru je ta část, kde se zmiňuje, na co se Jiří Hlavenka ptal jako první. Připomělo mi to Hlavenkovy diskuse s Martinem Manišem, blahé paměti.

A přečetl jsem si i Hlavenkův zpětný úder a na tom bylo nejzajímavější to, jak dokáže neodpovídat na otázky a jak neschopný je Aleš Miklík jako tazatel při rozhovoru, když netrvá na tom, aby tázaný na otázku odpověděl.

Tak jako tak, z obou článků plyne, že Jiří Hlavenka je velmi zajímavá osoba.

Chci říct asi tohle: V tom, jak rozdělují své publikum na dvě nesmiřitelné skupiny (uctívače a potírače), vidím jisté paralely mezi Jiřím Hlavenkou a Tím, jehož jméno se nevyslovuje. (Samozřejmě s tím rozdílem, že Radek Hulán nepíše technické nesmysly -- pokud se tedy soustředíme na věcnou stránku jeho textů, a pomineme skutečnost, že kohokoliv, kdo s ním nesouhlasí, briskně označí za socku a pablba, na což se Hlavenka veřejně nikdy nevzmohl, i když mi to vždycky přišlo, že by moc chtěl.)

Nicméně: Jelikož o CPressu jako takovém nevím nic, zajímá mě to čistě jako bulvární obsah, nad kterým se můžu ukájet pocitem, že teď vidím do zákulisí a tak dále a tak podobně.

Zajímavá ale je diskuse o vizionářích pod druhým rozhovorem, která jasně dokumentuje sémantickou nekompatibilitu jednotlivých diskutérů. Jedni se domnívají, že vizionář je ten, kdo vymyslel nebo předpověděl něco opravdu velkého, druzí pak že vizionář je každý, kdo si dovolí nebýti jelimanem, a rozhodne se realizovat nějaký svůj sen či představu, kdo vezme osud do svých rukou, nebo tak nějak, pokud možno v oboru, který ještě není moc etablovaný, v ideálním případě ještě neexistuje.

Pokud si mohu vybrat, je mému srdci bližší druhá definice, protože je v ní mnohem méně prostoru pro švindlování s tím, co ještě není a co naopak už je něco opravdu velkého. Problém s "něčím velkým", lze ilustrovat třeba takto: Charles Babbage a jeho difference engine -- je to už dost velké sousto? Je to vizionářství v nejčistším slovníkovém smyslu (tedy snílkovství), když se s technologií, která toho zjevně není schopna, snažíte postavit programovatelný počítač? Já myslím že ano. A co takový A. C. Clark a jeho komunikační družice? Byla to smělá vize, nebo jen podchycení toho, co tak nějak poletovalo ve vzduchu a jen bylo potřeba to nějak koncentrovaně sepsat na papír a publikovat? Tady už jsem na rozpacích a nevím zda Clarka lze klasifikovat jako vizionáře, nebo zda je to jen mimořádně zdatný autor SF (vezměte si třeba Rajské fontány -- tam, mimo jiné, předpověděl Google a vymyslel orbitální výtah).

Na druhou stranu, pokud se držíme toho, že vizionář je někdo, kdo se chytí nové myšlenky (ne nutně vlastní) a dovede ji ke zdárné realizaci, jsou věci jasnější. (Protože každá diskuse o vizionářích nakonec sklouzne k zásadní otázce, zda jsou vizionáři i Steve Jobs a Bill Gates, nebudu to zdržovat a rovnou budu diskutovat jejich případ.) Např. Steve Jobs i Bill Gates jsou nutně oba vizionáři, protože oba se pustili do vod nepříliš prozkoumaných (Jobs ždímal Wozniaka a jeho počítače Apple, Gates se realizoval psaním BASICu pro Altair), a oběma se povedlo prorazit.

To, že Jobs je obecně vnímám jako sympaťák (přesto, že všichni kdo s ním pracovali tvrdí, že je sice inspirativní, ale pořád skoro-psychopat, který, mimo jiné, nechal přelayoutovat PCB Macintoshe aby bylo krásné, bez ohledu na to, že nebude fungovat), zatímco Gates je něco jako princ pekelný (přesto, že všichni co s ním pracovali tvrdí, že je to velmi důkladný a techniky zdatný chlapík, ano, ano, o fiasku s Internetem a MSN víme), je sice zajímavé téma na diskusi, ale nemění to nic na tom, že oba se na pole malých domácích počítačů pustili zhruba ve stejné době, kdy to muselo zvenčí (a obávám se, že i zevnitř) vypadat jako dost šílený nápad.

Čili pokud se držíme tohoto schématu, pak nutně docházíme k závěru, že i Jiří Hlavenka je vizionář. To, zda okopíroval Amazon je irelevantní, protože na českém trhu (v té době opravdu zoufale zaostalém; dnes už jen mírně zaostalém) se dopustil několika inovací, které sice mohl provést kdokoliv jiný, ale kdokoliv jiný je neprovedl, tudíž Hlavenkovi nelze odpárat punc vizionáře a průkopníka (a stejným titulem je nutné označovat třeba i Iva Lukačoviče, ať už si o Seznamu myslíte cokoliv).

Chtěl jsem ještě říct toto: Je vůbec zajímavé, jak se lidé dělí na sympaťáky a hnusáky, a snažit se vysledovat v tomto směru nějaké zákonitosti. Třeba to, že Gates je hnusák, zatímco Page a Brin jsou sympaťáci, nebo že Gates je hnusák, zatímco Jobs je sympaťák, nebo že Gates je hnusák, zatímco Ellison je sympaťák. Osobně si myslím, že je to otázkou úspěšnosti a doby působení v dané oblasti, plus součinitelem osobního šarmu. Tedy: mezi mírou vaší hnusnosti a penetrací trhu je přímá úměra. To samé platí pro dobu uběhnuvší od založení vaší firmy. Navíc váš výsledný koeficient blitkopudnosti je násoben mnoha proměnnými, jako je třeba míra neochoty jezdit na veřejnosti na Segway, nebo převrácenou hodnotou schopnosti mít "duchaplné" poznámky na adresu konkurence. Zajímavé je, že ke kompenzaci hnusnosti nepomáhá ani (byť i předstíraná) filantropie -- můžete nalít peněz kolik chcete do výzkumu AIDS a pomoci třetímu světu. Sexy závodům o X-price takovými stupiditami nemůžete konkurovat.

Ale to je, jak už jsem řekl, na jinou diskusi.