středa, října 01, 2008

Ekonomická deprese

Jak se ještě loni zdánlivě neotřesitelná světová ekonomika naklání směrem k ne jen recesi (která se asi dala čekat -- nakonec ekonomika je cyklická, co jsem tak vypozoroval) ale dokonce ke skutečné, nefalšované krizi, říkám si, co všechno se změní a jak daleko to dojde.

Jakožto (téměř) dokonalého ekonomického ignoranta, mě z těch věcí mně blízkých hned z kraje napadá pokles zájmu o luxusní zboží a přesun zpět k tomu nejlacinějšímu z laciného, tedy řekněme opět hnusná levná PC místo Maců, low-end Nokie místo iPhone? Souběžně s tím konec investic do pochybných podniků jako je Web2.0+. Jistě, zmrazení růstů mezd, růst nezaměstnanosti, celkový pokles životní úrovně (rozhodně pro mě, jakožto příslušníka střední třídy). Dál se v tomto směru nepouštím, protože je to příliš strašidelné (fronty na polévku, děti s nafouklými bříšky a tak dále).

Ale co je horší: jak čtu ty depresivní alarmistické články, nahlodává to ve mně i ty nejzákladnější jistoty které jsem měl. Říkám si: kolik procent poklesu ekonomiky nás dělí od nového Hitlera? (Jasně, to přeháním, ale opravdu jsou totalitaristické režimy v USA a Evropě tak nemožné jak jsme si posledních 30 let mysleli?)

Prosím, oblažte mě někdo pár panáky optimismu a řekněte že ve své neinformovanosti zbytečně panikařím...

pondělí, září 29, 2008

Nikdy se nezaregistruji na Twitteru, ep. 3

(Včera večer jsem manželce s takovou tou mužskou nemotorností snaživě překážel když koupala děti, uklízela hračky a chystala večeři a věci na ráno do školky a napadlo mě tohle:)

Knížky a nástroje pro GTD jsou mužská záležitost. Ženy prostě... get things done.

úterý, září 23, 2008

Po sto letech emancipace žen, ep. 3

(Tenhle bude bolet.)

Moje žena dožehlila a právě věší v sušárně čerstvě vyprané prádlo.

Nezdolnej lidskej duch

Zase se mi to tu nějak nakupilo. Hmm. Čím začít?

Byl jsem minulý týden na očním. A jak jsem tak seděl v čekárně, přišel tam takový pán, na kterém bylo už na druhý pohled vidět, že je malinko retardovaný. Opravdu jen malinko. Ve skutečnosti, kdyby nemluvil tak strašně nahlas a skládal věty dohromady jen o trošku jinak, byl by úplně normální.

Ale protože mluvil hrozně nahlas a tak trochu pletl páté přes deváté, bylo v čekárně vážně skoro cítit oblak myšlenek ve smyslu "Ach, bože, teď tu budu muset čekat s tímhle debilem..."

Krize se dostavila záhy. Z ordinace vyšla sestra a pán na ní spustil, že nevidí na jedno oko, a měl k tomu celou historku kde všude byl a nepomohli mu, a že by tedy chtěl, aby se mu doktor na to oko podíval a tak dále. Dopadlo to jak muselo: sestra ho utnula s tím, že má přijít s nějakým opatrovníkem nebo tak něco, že ona si nevezme na triko, až ho s rozkapaným okem přejede cestou domů kamión se štěrkem nebo něco v tom smyslu. Bylo vidět, že pán je na takové chování zvyklý, a nechtěl se dát lacino, takže si nakonec vymohl jakýsi papír se vzkazem pro sociální pracovnici, že mu má někoho sehnat jako doprovod.

Pak odešel.

Ještě chvíli jsem čekal, pak na mě přišla řada, a když jsem sestře platil 30Kč manipulačního poplatku (vážně jsem na něj úplně zapomněl, stejně jako na poplatek za recept!) asi se v ní hnulo svědomí, a začala mi vysvětlovat jak je to těžké a kdesi cosi, a já přikyvoval, že jistě není možné nechat někoho s rozkapaným okem (ať už to znamená cokoliv) jít domů pět kilometrů po frekventované silnici a pak jsem se pakoval pryč, a cítil se vážně jako padouch.

A jak jsem čekal na autobus, a ten pán s tím nemocným okem, který mezitím asi zanesl svůj papír někam na odbor sociálních věcí, nebo kam se takové papíry nosí, šel kolem zastávky, přemýšlel jsem, jak nějaká pitomá náhoda, nějaká miniaturní změna v chemii mozku z vás udělá v očích jiných lidí něco na úrovni psa, nebo morčete, a vy žijete s tou příšernou bezmocí, a i tak triviální úkony jako je oční vyšetření se pro vás stanou nepřekonatelnou překážkou.

A přesto to nevzdáte i když ze současné pozice vypadá takový život naprosto na hovno, a prostě děláte co můžete, protože nic jiného se dělat nedá.

A vzpomněl jsem si i na další pitomé náhody. Třeba na toho pána od nás ze vsi, co pořád jezdí a kole a co o něm jdou drby, že na tom kole jezdí i 30km tam a 30km zpátky na chemoterapii, a taky na jiného pána, se kterým jsem kdysi pracoval, a kterému umřela jeden rok manželka a další dvacetiletý syn a taky jsem si vzpomněl jak čtrnáct dní zpátky trefil nějaký kamión se štěrkem autobus co v něm jela taky moje žena a dvě děti a dalších asi dvacet dětí ze vsi a naštěstí se skoro nikomu skoro nic nestalo a říkal jsem si: Kurva, kurva, kurva.

A kurva.

sobota, září 20, 2008

Po sto letech emancipace žen, ep. 2

Prase rochnící si v podpaží prototypu mladé úspěšné ženy.

Na vrcholu

Tohle je stav ve kterém se právě nacházím.

A tohle

############################################################################
Executed tests       : 154
Ignored tests        : 0
Failed tests         : 0
Unhandled exceptions : 0
Total time           : 28,8125 seconds
############################################################################
mně jen dodává falešný pocit klidu.

Uvidíme po Vánocích, kdy by měla být hotová první zveřejnitelná verze...

pátek, srpna 29, 2008

Vzdávám to!

Podívejte... Já už se asi tři čtvrtě roku pokouším najít způsob, jak na tohle video odkázat, ale jakýkoliv pokus vždycky skončil nezdarem. Takže to nebudu odkládat, a tady to je: Benny Lava!

čtvrtek, srpna 28, 2008

Po sto letech emancipace žen, ep. 1

Polonahé kozaté blondýny na MTV natřásají zadky až z toho bolí oči.

středa, srpna 27, 2008

Na(t)ivka

Je to takhle: Přijít s něčím na trh jako první je príma, ale má to svoje nevýhody. Především musíte kvůli nestabilitě a nevyzrálosti technologie leckde leccos obětovat, taky musíte na vlastní náklady vychovat zákazníky, a nejspíš to napoprvé stejně netrefíte, takže si (nechtěně a v dobré vůli) naděláte do bot velkým množstvím dědičných hříchů, za které se pak budou budoucí generace smažit v pekle ještě dlouho po té, co se rozhodnete věnovat výhradně charitě.

Naproti tomu, pokud trochu počkáte, můžete místo babrání se s technologickou nedostatečností vzít všeobecně dostupné součástky a soustředit se na to, jak je poskládat dohromady tak, aby jste vypálili rybník všem pochybovačům, kteří tvrdí, že se na tak usazený trh jako je ten, na který míříte, nikdy nedostane.

Třeba tyhle webové aplikace. Existují úkony prováděné na počítači, které dávají smysl jen pokud máte k dispozici Internet. Třeba sledování RSS, nebo IM, nebo e-mail. A pokud provádíte tyhle úkony na různých místech, říkáte si: jaká je to škoda, že zrovna ta data která potřebuji se válí v počítači na druhém konci světa. Kdybych je tak mohl mít po ruce! A někoho hned napadne: ohó, tuhle máte, milý pane, aplikaci která běží v prohlížeči. A ten máte všude k dispozici. A ta data, ta budeme uchovávat u nás na serveru, co vy na to? A vy na to koukáte, a říkáte si: Hmmm, to je ale zajímavý nápad. Škoda jen, že to provedení stojí za hovno.

A to je největší problém aplikací provozovaných v prohlížeči: prostě stojí za hovno. Proč v prohlížeči nevidíme nic moc zajímavějšího než tisíc variací na přesouvání krátkých kousků textu z místa na místo? Protože s prohlížečem se nic lepšího dělat nedá. Prostředky které máte k dispozici v prohlížeči vracejí váš nablýskaný počítač na úroveň ZX Spectra. Máte velký disk? Je vám k ničemu. Máte 3D akceleraci v grafické kartě? K ničemu. Vícejaderný procesor? K ničemu. Periferie? K ničemu.

Myslím, že nejsem osamocen s názorem, že uživatelské rozhraní by se mělo přizpůsobovat aplikaci, ne aplikace uživatelskému rozhraní. Ale jak chcete v prohlížeči udělat zajímavé uživatelské rozhraní? Jediné co máte k dispozici jsou tyhle Flashe a AIRy a Sliverlighty, ale ty jsou kvůli nutnosti fungovat na nejmenším společném jmenovateli všech podporovaných platforem pořád ohromě omezené co se týče využití dostupného hardware. Třeba: Jak z Flashové aplikace vypálíte DVD?

A teď si říkáte: Cože? Jak to spolu souvisí?

Chci říct: pokud chcete dělat s libovolným druhem počítače (i kdyby byl převlečený za mobilní telefon) cokoliv smysluplného, potřebujete nativní aplikace. Nicméně pokud chcete dělat něco smysluplného, co využije všech výhod Internetu, nemůžou to být jen tak ledajaké aplikace. Musí to být takové aplikace které a) umí pracovat s daty, která jsou uložena někde na serveru, případně se k nim dá přes takový server přistupovat, b) přístup k nim máte všude.

K bodu a): Je to přeci zřejmé: když aplikace v prohlížeči stojí za hovno, ale služby které jsou přes ně poskytovány jsou docela príma, není nic snazšího než napsat nativní aplikaci, která takové služby bude využívat. Jistě, je tu ten problém se synchronizací, což je právě jedna z těch technologických nevyzrálostí, které se vyřeší samy, ať už skrze Microsoft Mesh, nebo Apple MobileMe, nebo nějaký OSS klon který vznikne, nebo už vznikl, jen o něm ještě nikdo neví, protože velké korporace se do těchhle technologií ještě pořádně neopřely. Kromě toho, že nativní aplikace jsou lepší k použití, umožňují řešit i takové ty obvyklé neduhy jako je zálohování nebo šifrování. (Proč by vaše soubory s čísly kreditních karet měly ležet na serveru v otevřené podobě? Aby si je Google mohl zaindexovat?) Čili až někdo bude říkat, že si Ozzie Meshem řeší nějaký svůj synchronizační komplex z dětství, tak jistě bude mít pravdu, ale pamatujte, že jednou se taková možnost synchronizovat soubory bude hodit, jakkoliv je nudná.

K bodu b): Víte co je nejzajímavější na iPhone? Že ho mohl udělat úplně každý. Všechna potřebná technologie je tu kolik -- deset let? Problém je v tom, že všichni zúčastnění byli příliš zabráni do toho řešit nějaké svoje problémy se zpětnou kompatibilitou, nebo hlídáním, aby náhodou periferie jiných výrobců nebyly zaměnitelné s jejich vlastními, nebo aby nějaká firma s obratem tisíc kusů ročně nepřišla zkrátka, protože by si mohla vybrat konkurenční platformu, že úplně zapomněli na to, že by měli taky občas inovovat. A pak Apple oznámil iPhone a my chytráci jsme chytračili, jak nikdy nedosáhnou té penetrace které chtějí protože bla, bla, bla. A vida: O dvě verze iPhone později jsou všichni podělaní strachy, a narychlo kopírují jak se dá, ale stejně budou vždycky o krok pozadu, protože Apple to má promyšlené dopředu, a i ty věci, které teď kopírovačům nedávají smysl ho jistě budou dávat za dva tři roky.

Poučný je ovšem iPhone ovšem i jinak: ukázalo se, že vývojáři jsou ochotni pustit se vývoje pro novou platformu. Proč? Jednak na takové platformě není žádná fragmentace. Dívali jste se někdy co námahy to stojí vyvíjet pro mobilní Javu? (Vůbec nemluvme o Symbianu, to je úplně jiná kategorie.) A co Windows Mobile? Tam se to mírně zlepšilo s příchodem .NET Compact Frameworku, ale pokud chcete dělat něco lepšího než generický demoware, stejně musíte používat tuny volání do platformy, čímž jaksi .NET ztrácí kouzlo. A každé z mobilních zařízení, ať už je to jakákoliv platforma, je dneska rozdělené na stovky podskupin s různou výbavou, různými rozlišeními displeje a tak dále. Nemluvě o tom, že nevíte jaké bude mít zařízení možnosti připojení k Internetu. iPhone je jen jeden (tedy dva, a časem se to bude zhoršovat, ale určitě to nebude takový maras jako jinde). U iPhone víte, že máte Internet, protože bez něj se neprodává. iPhone má moderní systém s moderním API, kde nemusíte řešit pitomé clean-up stacky ani se snižovat k C. A především iPhone má AppStore.

Proč to tu všechno říkám: protože za ty roky co máme PC se nějak vžila představa, že nativní aplikace znamená nechutnou bednu s monitorem, nebo laptop co nic nevydrží. Jenže doba dozrává k tomu, že celý počítač budeme mít v kapse, nejlépe sloučený s telefonem, data na něm, nicméně s možností je libovolně přenášet a distribuovat mobilním Internetem.

Jasně, tohle už tu bylo. Proč se to zatím nechytlo? Protože výrobcům zatím chyběla infrastruktura. Ale tu Apple má: stále rostoucí základna Maců, které Apple drží v ruce stejně jako iPhone, dává možnosti, které ti před Apple neměli.

Příklad: Co byste řekli tomu, kdybyste si na iPhone nainstalovali třeba textový editor. Když máte iPhone v ruce, máte k editoru UI vhodné pro iPhone. Pak ale iPhone zadokujete, připojíte k Macu, ten spustí virtuální stroj který emuluje ten procesor co má iPhone v sobě, sesynchronizuje soubory a vám naskočí krásné UI zcela konzistentní s tím, jak vypadají všechny ostatní aplikace ve vašem Macíkovi (a samozřejmě využívající všech těch 3D serepetiček co v sobě dneska mají grafické karty). A nejste limitovaní jen na váš Mac. Může to být Mac kohokoliv jiného. Úložiště je iPhone (nebo nějaký server se kterým se synchronizuje), aplikace běží ve virtuálním stroji, čili je to zcela bezpečné, a po vás na hostujícím počítači nezůstanou jiné stopy než poprskaný displej a umaštěná klávesnice.

Jsem si skoro jistý, že na něčem takovém už Apple pracuje (stejně jako Microsoft, kde jsou tisíce lidí řádově chytřejších než já, takže je něco takového už určitě napadlo). Aplikace, které na takovém systému poběží, budou tak nativní jak jen to bude možné, přitom budou stále on-line, stále k dispozici, ať už máte po ruce velký desktop nebo ne.

I když: možná jsem naivní, a lidé budou dalších tisíc let používat programy běžící v internetových prohlížečích, které se za tu dobu třeba naučí pořádně spolupracovat s clipboardem...

sobota, srpna 23, 2008

Já, robůtek

Před dávnými a dávnými časy jsme zakončovali AmberSession v takovém nonstop pajzlu na Andělu co se jmenoval Kraken -- kdo ví jestli tam ještě je -- kde mi málem dali do huby ukrajinští dělníci, když jsem ve své mladické nerozvážnosti měl nějaké poznámky na unavenou striptérku, a tuším že Mortena (nebo Lithia) napadlo, že by bylo vlastně fajn, kdyby politici byli nahrazeni roboty. Hned jsme se toho chytili -- byl tehdy optimistický konec devadesátek, tak nám to přišlo jako ohromná legrace -- a vymýšleli jsme, jak by se po volbách jen nahrál do těch robotů nový firmware, nebo by se zatočilo nějakými knoflíky, tu doleva, tu doprava, a že by ti roboti měli generátor náhody, aby to nebyla taková nuda, a že by se tím ušetřilo spousty peněz a tak dále. Jak říkám -- byly asi tak tři ráno a už jsme měli něco za sebou.

Vzpomněl jsem si na tuhle historku když jsem si četl na iDnes jak nějací pitomci stáli frontu před prodejnou Eurotelu aby si mohli pořídit iPhone. Rozumějte: tohle stání ve frontách na produkty masové výroby mi přijde opravdu debilní ať už je to telefony nebo herní konzole. Mám ještě tak pochopení, když se děti nemohou dočkat nového Harryho Pottera, ale aby vesměs dospělí lidé stáli frontu na telefon, kterého někde v Číně nebo Malajsii montují v nelidských podmínkách třináctileté děti stovky tisíc kusů týdně, to je vážně nad mé chápání.

Shodou okolností (ach, jaká šťastná shoda náhod, viďte?), mi poslal BVer odkaz na starší text Petra Koubského, který se zabývá takovými těmi obvyklými tématy jako je Apple a Microsoft a Linux a tak dále. Co mě zaujalo, je ta pasáž o pohádkách, které o sobě firmy šíří. A říkal jsem si u čtení něco v tom smyslu, že Microsoft je firma geekovská, která vlastně ani pohádky vyprávět neumí, na co se ještě tak vzmůže je falšování -- err, interpretace -- statistik a podlézání zákazníkům, zatímco Apple je firma skoro designérská, a že Jobs právě tyhle pohádky umí vyprávět naprosto úžasně, protože jestli něco designeři umí, tak je to vysvětlit, že -- co já vím -- kus psího lejna je ve skutečnosti kvintesencí moderní doby a přesně vystihuje stav světa, či co.

Trochu mi to zarezonovalo s tím, jak jsem zkraje týdne viděl video s nějakými ubožáky z Dellu, kteří předváděli laptop s vestavěným ARM procesorem na kterém běží takový malinkatý Linux, díky čemuž dosahují -- jak to bylo? -- instant on funkcionality (a je to už drahně let co něco takového s BVerem očekáváme, že ano). A u toho videa jsem si říkal, jak by něco takového převáděl Jobs, a jak by se po jeho Colombovském "One more thing" strhnul aplaus, a všichni by vstávali ze sedaček, protože by se jim v tom špatně sedělo, jak si učůrnuli do kalhot a tak dále.

A taky jsem se konečně podíval na to video s Davidem H. Hanssonen, což je -- pokud ho neznáte -- takový Radek Hulán, jen hezčí a slavnější (i když zase asi nemá penis jako Godzilla), a ten radil zájemcům o nastartovaní start-upu, že se nemají soustředit na velké korporace a velké zákazníky, ale naopak na malé firmy, protože těm nemusí tak moc lézt do zadku. Což je přesně to, co dělá Apple -- neleze do zadku velkým zákazníkům, protože žádné nemá, a cokoliv předhodí davu svých obdivovatelů, to oni zkousnou a začnou to adorovat až to leckomu leze na nervy.

Víte co chci říct: myslím si, že iPhone je jistě zajímavý produkt a tak dále, ale pokud na něj někdo stojí ve frontě od čtyř do půlnoci, tak to prostě není normální.

Řeknu vám: takhle jsme si to s těmi roboty rozhodně nepředstavovali!

PS: I když možná, že to všechno bylo jen nahrané a ti lidé přeci jen nejsou takoví idioti jak vypadají.

PPS: Když už o tom mluvíme: já vím, že jsem se tím, že jsem tohle napsal stal součástí celé hry a že vlastně není velký rozdíl mezi tím ve frontě stát a nebo o ní povýšeně psát. Ale když někdy si člověk prostě nemůže pomoct...

neděle, července 20, 2008

(Skoro) Film roku

Zajímavé. Jak to, že tohle je v mnoha ohledech lepší než většina těch multi-mega-super filmů co šla do kin za poslední řekněme rok?

[UPRAVENO 2:16] PS: Aha, zdá se, že video bude na Internetu dostupné jen tento víkend (tedy než se pak objeví na P2P sítích a Rapidshare). Takže koukejte rychle...

pondělí, července 07, 2008

Review.ByName("Wanted", Movie | Comics)

Jestli byste někdy měli jít na film dřív než na předlohu, tak je to rozhodně teď. Myslím dokud je Wanted v kinech, a než si ze zvědavosti pořídíte komiks.

Myslím to vážně: Pokud váháte, a komiks jste nečetli, jděte do kina. Wanted je tak syrový film, jak jen letní hollywoodský blockbuster může být, mluví se tam sprostě, nekončí úplně pitomě, akční scény mají koule (až na tu trochu chabou část než se Pendolino pořádně rozjede, McAvoy je skvělý typ na přerod z totálního přizdisráče (abych se držel verbálního stylu filmu) na nasvaleného bezohledného vrahouna, kolosální rty a -- ehm -- dekolt Jolie nejsou v záběru přespříliš a Freeman řekne jednou motherfucker a jednou nebo dvakrát fuck.

Jak říkám: vše co si od akčního filmu můžete přát.

A až si pěkně užijete film, jděte si koupit komiks (nebo si ho třeba někde půjčte -- nejlépe v původní anglické verzi), protože ten je ještě mnohem, mnohem lepší než film (česky vyšel jako Živý nebo mrtvý, tuším).

Pravda: i když jsou ve filmu podobné pasáže jako v komiksu, věřte, že komiks je mnohem radikálnější a drsnější než film. A rozumím tomu, že nebylo lze takovou předlohu zfilmovat úplně přesně, protože by se výsledek nedal pustit do kin. Proto si myslím, že všichni co se na té adaptaci podíleli, udělali dobře, že se komiksem tak nějak inspirovali, a pokusili se zachytit feeling, který z něj máte (respektive jeden z feelingů které po přečtení budete mít), a že se jim to povedlo zatraceně dobře.

A pamatujte: They lied, you know. Crime pays.


PS: Považte: nevšiml jsem si toho plakátu Václava Klause! Nemáte někdo odkaz na fotku?

Letos naposledy...?

Ať to zkusím říct jakkoliv, vždycky to bude znít hloupě, takže se s tím nebudu mazat: letošní Aval- -- eh -- Festival Fantazie byl pro mě generační.

Abyste rozuměli: v roce 1998 jsem byl na prvním conu ve svém životě a byl to právě Avalcon. Tehdy se ještě celý vešel do KD Junior, a spali jsme na internátě chotěbořské obchodní akademie, a všude bylo plno hlavounů (kteří mi tehdy přišli tak zářiví a nedostupní, a najednou jsem s nimi nasával u jednoho stolu a -- a nejapně se posmával jejich chabým vtipům...), a snažil jsem se navštívit co nejvíce přednášek, protože mně přišly ohromě zajímavé a tak dále.

Letos (nakonec stejně jako loni), pokrývá Festival Fantazie velkou část Chotěboře, je i v kině i v sokolovně a kdo ví kde ještě, spí se v širokém dalekém okolí, hlavouni nepřijeli skoro žádní a přednášky mi připadaly pitomé už podle názvů. Zato bylo všude plno mladých lidí kolem 20, spousta slečen (to nebývalo, protože SF je přece především chlapská záležitost, ne?), spousta neznámých tváří.

A tak jsme s BVerem a MaCem seděli venku na zahrádce a nasávali a meditovali, a já jsem pořád trval na tom, že jsme (já jsem!) staří plesniví dědci, a MaC správně poznamenal, že to mám z toho, že mně bude příští rok 33 a že už z toho začínám magořit.

A pak jsem nad tím přemýšlel ve vlaku, cestou domů, a uvědomil jsem si, že je to tak. Dorazil jsem do toho bodu, kdy jsem si uvědomil, že věci (však víte: lidé a svět a tak dále) se mění, a jakkoliv mně něco takového vždycky přišlo nemožné, že já nejsem zdrojem těch změn, že ty změny se dějí beze mě a bez ohledu na mě, a že tomu tak nakonec asi vždycky bylo, jen jsem byl moc mladý a pitomý a do sebe zahleděný než abych si to uvědomil (a ano, máte pravdu: dneska to není o moc lepší).

A říkám si: pomůže mě takové vědomí nějak? Myslí tím tohle: Máme v sobě dvoje hodiny, jedny biologické a jedny duševní. A ty duševní se proti těm biologickým opožďují a jednou za čas je jakoby doběhnou a z toho pak plynou takové ty depresivní stavy, jakože nic nejsme a nic jsme nedokázali a tak dále, protože duše si uvědomí jak jí to tělo pod rukama zestárlo, a že si toho ani nestačila všimnout. A já začínám mít pocit, že tenhle proces u mě začíná a že to bude ohromná legrace.

Takže co? Příští rok už asi do Chotěboře jet chtít nebudu. Už tam pro mě nic není -- ty lidi co tam teď jezdí neznám, a obávám se, že bych jim asi ani úplně nerozuměl, nebo spíš by mě otravovalo brát ohledy na to, že jsou ještě mladí a pitomí a do sebe zahledění (a mám pocit, že jsem rok co rok protivnější a protivnější pokud jde o věci které mě otravují); a nakonec lidi jsou to jediné zajímavé co se kdy na conech dálo.


PS: Slíbil jsem MaCovi, že se veřejně přiznám k tomu, že už zase čtu Fake Steva Jobse. Takže: Už zase čtu Fake Steva Jobse.

PPS: Abyste si nemysleli: Vašek Pravda (a všichni ostatní kteří s ním na Festivalu Fantazie každý rok dřou a skoro nic z toho nemají) odvedl neuvěřitelný kus práce a ve skutečnosti zachránil tradici conů v Čechách. Jenže aby se mu to povedlo, musel con změnit v něco jiného, co se dinosaurům nelíbí -- nejspíše z podobných důvodů ze kterých dneska shledávám Festival Fantazie nezajímavým já. A obávám se, že mu to fandom nikdy neodpustil a neodpustí. Proto bych chtěl říct touto cestou, že celý tým kolem Festivalu Fantazie dělá úžasnou a skvělou práci, a že jim jménem všech těch mladých lidí, kteří to zatím neumí ocenit, děkuji.

čtvrtek, července 03, 2008

Books.Recent.ForEach(b => Review.Book(b))

Tak. Splnil jsem své hrozby a přečetl pár knih. A jelikož se považuji za mimořádně nadaného literárního kritika, hned se s vámi podělím o své dojmy. Ehm.

Takže:

Vyměřování světa -- Jak jsem už jsem říkal, je ta knížka vcelku o ničem. Ale je o ničem tak milým a příjemným způsobem, že se vážně pěkně čte. Zachytil jsem jakousi nejapnou snahu o nenásilné poukázání na rozdíly ve vnímání světa skrze měření a matematiku, ale přišlo mi trochu zbytečné to do toho ne-příběhu montovat.

Tahle země není pro starý -- Viděl jsem film, a chtěl jsem si přečíst knihu. Vcelku žádné překvapení -- knížka je v lecčems lepší, dává mnohem větší smysl a dokonce má i pár míst, kdy jsem si říkal "síla" (to jsem u filmu neměl), ale jinak ji film vystihl poměrně přesně. Taková... no, jak jak líné, horké texaské odpoledne. Aha, a taky jsem si u ní uvědomil, že moderní literatura rezignovala na uvozování přímých řečí uvozovkami.

Pokání -- Opět: viděl jsem film a chtěl jsem si přečíst předlohu. Mrzí mě, že jsem nejprve nečetl knihu. Závěr by pak na mě zapůsobil mnohem silněji. Zase je fakt, že jelikož jsem věděl jak to dopadne, byl jsem z toho dost deprimovaný už po první kapitole. Rozhodně doporučuji.

Cit slečny Smilly pro sníh -- Doprdeledoprdeledoprdele. A kurva. Zatraceně nejlepší kniha co jsem četl za posledních... no, já jsem jich poslední dobou moc nepřečetl, ale tohle je rozhodně nejlepší z těch co jsem četl. Kdybych byl spisovatelským břídilem, chtěl bych umět psát jako Hoeg. Skvělé, skvělé, skvělé.

Cesta -- No, co říct. Když jsem četl pár stránek v knihkupectví, přišlo mně to hnusné. Hnusné, ale dobré. Když jsem pak Cestu opravdu začal číst, byl jsem trochu zklamaný. Zaprvé mně přišlo, že McCarthy místy příliš tlačí na pilu -- v jednom okamžiku jsem se dokonce rozesmál, když se snažil vzbudit depresivní atmosféru tak zarputile až to bylo směšné -- a zadruhé: hlavní hrdinové jsou už od první stránky v takových sračkách, že na tom vlastně ani nemůžou být o moc hůř. Vidina na to, že je někdo sežere působí skoro jako vysvobození. Proto pro mě bylo těžké se o ně nějak začít bát nebo tak něco. Jsou tam pasáže, které jsou opravdu husté, ale obávám se, že kdybych neměl děti, považoval bych je za pitomé. Jinak je to zajímavé číst především ze studijních důvodů. Jsou tam všechna ta slova, která použijete, když chcete vzbudit pochmurnou až depresivní atmosféru: nehybný, šedivý, mrtvolné ticho a především ultimativní depresotvorné slovo: popílek. Nevím jestli doporučit. Asi spíš ano, ale jen pokud víte jistě že hodně snesete...

Tak. Momentálně zpracovávám Kryptonomicon (MaCu, ten je asi tvůj, protože BVer se k němu nezná -- až dočtu poctivě vrátím!), a pak mám vyhlédnutou celou sadu dalších knih, kterými časem sebe i vás oblažím.

Těšte se. Alespoň si je připomente.

pondělí, června 16, 2008

Nikdy se nezaregistruji na Twitteru, ep. 2

(Ale jen proto, že mě BVer popichuje...)

Zjistil jsem, že Petr Koubský sleduje fotbal. (Co na sebe ti twitteráci neprásknou, když mají pocit, že jsou jen v přátelském kroužku svých twitsledů -- nebo twitsleďů? Ale nemyslete si, my šmíráci vás vidíme! A chtěl jsem říct, že text v závorkách se do těch 140 znaků nepočítá!). Zkouším si ho představit, jak sedí doma u televize a rozrušeně řve "Kurva, jéééééď!" nebo "Pičo, přihrej!" ale nejde mi to. Nebo nejsou všichni fotbaloví fanoušci takoví?

sobota, června 14, 2008

Nikdy se nezaregistruji na Twitteru, ep. 1

(Ach, tihle slizcí Twitteristi, ti to mají jednoduché, ti prosté plácají jedno větné bláboly a nikomu to nevadí. Oč těžší to máme my zásadoví a konzervativní bloggeři!)

Už jsem říkal, že LINQ se skvělý? Ne? LINQ je skvělý! (Kromě té části s chybějícím IDataContext, to hoši krapánek podělali...)

(Aha, ještě jsem chtěl poznamenat, že pokud to půjde s Bloggerovskou CAPTCHA takhle dál, tak za chvíli nic neopublikuji, protože neprojdu testem...)

pátek, května 09, 2008

Probublávání

Řeknu to rovnou: jsem příliš líný abych tu linkoval všechny příznaky (ale třeba pár posledních příspěvků na Why does everything suck? obsahuje odkazy na další zdroje), ale už zhruba tak od ledna mám (stále sílící) pocit, že Web2.0 hype se pomalu blíží ke svému konci.

Přijde mně, že lidé jsou unavení tou věčnou socializací, že poslední zhruba rok v tzv. Web2.0 nevzniká nic než variace na předchozí úspěšné (nebo spíše populární) projekty, že nikdo nevydělává peníze, a že začíná být zřejmé, že ani nikdy vydělávat nebude, a že konečně i těm největším optimistům začíná být jasné, že drtivá většina toho, co je nám předkládáno jako revoluční kdesi-cosi, jsou jen takové hračičky bez užitku.

Nechápejte mě špatně: Web2.0 nebylo úplně špatné období, a kdybych byl mladší, vzpomínal bych na ně za pár let stejně, jako teď vzpomínám na konec devadesátek, ale nemůžu se ubránit pocitu, že zatímco kolem let 96-98 se opravdu cosi měnilo a rodilo, tak tentokráte to bylo jen nahypované nic, neplodná onanie nad možnostmi které se otevřely s tím, jak se LAMP stal užitečným a současně cena hardware použitelného pro servery klesla na úroveň, za kterou si malou serverovou farmu může pořídit kdejaký středoškolák z kapesného.

Konec první bubliny nám nechal rozjetý open source (Stallmanova skrytě elitářská myšlenka svobodného software se přetransformovala v popkornový mainstream), ne-kradení na P2P sítích a pár vcelku prosperujích firem jako je třeba Google (které ovšem už zhusta trpí korporátněním tepen). Co zbude po bublině 2.0 za deset let? A teď nemyslím takové ty esoterické věci jako je "život na obláčku" -- to je nejspíš nevyhnutelný posun (asi jako od pevných linek k mobilům). Myslím něco konkrétnějšího, nějakou skutečnou aplikaci, nebo aplikační platformu, nebo alespoň protokol. Přežijí dnešní (už vychládající) 2.0 novinky nad rámec nutného zla ve formě podpory legacy aplikací? Mám o tom vážné pochyby.

Trochu z toho na mě jde splín, protože se opět potvrzuje, že jen skupina sebou oslněných mladých středostavovských revolucionářů v mezích zákona k opravdovému posunu nestačí. Na druhou stranu si říkám, že ti chlapci a dívky, kterým Zuckerberg přijde starý, už asi vymýšlejí něco dalšího, něco, co by třeba mohlo mít takový drive jako měl nástup Internetu, tehdy před sto lety.

Ale jak říkám, je to jen takový můj pocit.

Třeba jsem zase úplně vedle.

středa, května 07, 2008

The Rise of Machines, ep. 2

Jelikož tohle video frčelo v anglofonní cizině někdy před měsícem, je už docela bezpečné ho zalinkovat i na česky psané stránce: Boston Dynamics Big Dog.

(Všiml jsem si, že linkování videií na YouTube je nakažlivé. Jestě chvíli, a začnu je tu přímo vestavovat do stránky. Hm, hm, hm.)

Je mi to trapné, ale je to tak: měl jsem k tomu rozmyšlený vážně chytrý příspěvek zhruba v tom smyslu, že zatímco japonští roboti jsou humanoidní, tak američtí jsou spíše zvířatoidní. Pak následovalo něco o rozdílu kultur, technologickém pragmatismu, určitě nějaká zmínka o klonování a vztahu k němu v USA a Asii, a na konec něco o tom, že se máte určitě podívat na stránku Boston Dynamics, kde mají ještě další podobné roboty.

Bohužel jsem si ale neudělal poznámky, a obávám se, že ten původní pocit, který jsem z toho měl už dost vyprchal. Ale stejně: nepřipadá vám to děsivé?

(Už jsem to tu myslím psal, ale čím dál tím častěji přemýšlím nad tím, že bych psal meta-blog ve stylu Lemovy Dokonalé prázdnoty. Cosi jako extrakty z příspěvků které jsem nenapsal..)

To není fér!

Takovéhle historky mě opravdu rozčilují. Zvlášť od někoho jako je Hamming. Považte sami:

I worked for ten years with John Tukey at Bell Labs. He had tremendous drive. One day about three or four years after I joined, I discovered that John Tukey was slightly younger than I was. John was a genius and I clearly was not. Well I went storming into Bode's office and said, ``How can anybody my age know as much as John Tukey does?'' He leaned back in his chair, put his hands behind his head, grinned slightly, and said, ``You would be surprised Hamming, how much you would know if you worked as hard as he did that many years.'' I simply slunk out of the office!
Copak lze připustit, že ti lepší jsou lepší ne proto, že byli víc obdaření, ale protože prostě tvrději a více pracují? Sakra, kde je v tom nějaká tahle sociální spravedlnost? Já chci být líný génius, ne nějaký moula, který se celý život dře, aby z něj něco bylo.

Sakra.

PS: Jinak pokud jste ho zatím nečetli, doporučuji celý text: You and Your Research.

pondělí, května 05, 2008

Směska

Řeknu vám úplně přesně, proč sem skoro nepíšu, a když tak pitomosti. Těch důvodů je několik:

  • Zase jsem začal trochu číst. Strašně dlouho jsem nepřečetl žádnou beletrii a už jsem se z toho cítil jako pitomec, takový ten druh nejodpudivějšího fachidiota, který louská jen příručky a iDnes. (Paradoxně i ve své současné kulturní zaostalosti jsem v kanceláři pořád šlechtic kultury, protože řeknu vám, tihle mladí, ti 80% referencí na známá díla vůbec nechápou, nic nečtou a ničemu nerozumí, jen... Já vlastně ani nevím co dělají. Twitterují?) Dost mě to rozrušilo, tak jsem šel utratit nějakou tu tisícikorunu za knihy, což docela pomohlo, ale stejně: nevyčtenost zaženete jen četbou, což je vcelku časově náročná činnost. Dneska jsem zabloudil do knihkupectví, a měli tam tuhle tu Cestu, kterou si Petr Koubský tak pochvaloval na Twitteru. (Aha! A pak že Twitter is evil.) Náhodně jsem knížku otevřel a kousek si přečetl. Jak někdo může napsat něco tak strašného, tomu nerozumím. Tak jsem to hned koupil. V mezičase se bavím Vyměřováním světa, což je poměrně zábavná kniha (když uvážíme, že se v ní skoro nic neděje), zvláště díky té komické postavě, jak jen se jmenuje... aha Carl Gauss.
  • Taky jsem se pustil do hraní nějakých těch počítačových her, které se mi tu nakupily, a říkal jsem si, že bych si mohl přehrát i ty, co jsem už hrál. To ovšem vyžaduje ještě více času než čtení, takže se asi ve všem jen tak pošťourám a zase to odložím. Naštěstí jsem v počítači s ramětí upgradoval i pevný disk (proč jakákoliv složitější operace s PC končí nejméně jedním zlomeným nehtem?), takže už není nutné hry odinstalovávat a tak dále, místa mám dost. Zatím. Přemýšlel jsem, že bych oprášil i nějaké ty pseudorecenze na počítačové hry a sepsal něco jako "recenze po dvaceti letech".
    Uvidíme.
    S počítačovými hrami se mně ještě vybavuje, jak jsem minulý týden narazil na pohoršené články o Grand Theft Auto IV, a nějaká videa s titulky jako "Fůůůůj!", "Hanbáááá", kde hráč po tom, co si užije se štětkou ji místo placení zastřelí, nebo přejede autem, nebo tak něco. Víte, mě přijde, že víc než autoři té hry jsou máklí a nechutní a nemocní lidé, kteří nelení a natočí třeba deseti minutové video, kde jezdí po Liberty City a vraždí virtuální šlapky, pak ho dají na Internet a napíši k němu "Hleďte jako hnusný je Rockstar!". Ale já nejsem Hillary Clintonová, takže mně třeba něco uniká...
  • No a konečně jsem se donutil začít pracovat na jednom malém domácím projektu (hru pro dceru v Boo jsem skoro dokončil tak už se jí nevěnuji; problém je v tom skoro, ale někde najdu čas na doražení detailů, vytvoření stránky a zazipování zdrojáků). Obnáší to studium těchhle nových věcí v .NETu jako je WPF a LINQ, což ovšem také chce dlouhé timesloty kterých je zatraceně málo.
Takže. Takže asi tak.

čtvrtek, května 01, 2008

Asi takovej pocit...

Přemýšlel jsem, jak nejlépe vystihnout člověka, který po půlnoci (ve svém volném čase) navrhuje strukturu nějaké zbytečné databáze (protože mu to přijde jako velmi zábavná činnost), nebo třeba mockuje objekty, nebo vymýšlí algoritmy, nebo co já vím.

Nenacházel jsem slov, ale naštěstí jsem si vzpomněl na video, které mně před časem ukazoval MaC (tuším), a myslím, že v něm je to všechno vcelku věrně zachyceno. Nakonec se podívejte sami.

pondělí, března 31, 2008

!cool

Budete se mně smát: Konečně jsem svůj domácí počítač, značně vysokého stáří a nízkého výkonu, dovybavil pamětí tak, aby jí měl jeden gigabajt. Rozumějte: ne že bych necítil jistý morální závazek pořídit celý nový počítač, včetně těch nechvalně proslulých Windows Vista, ale nějak nemůžu přijít na něco, co by takovou nemalou investici ospravedlnilo.

Známe to všichni: ještě tak před třemi čtyřmi lety měla výměna PC za novější smysl. Nový počítač znamenal více PCI slotů, nové AGP, řádově více paměti, podstatně rychlejší ATA rozhraní, vestavěnou síťovku, vestavěnou zvukovku, vestavěnou podporu pro čtečky paměťových karet (i když bez takové té součástky, co se do ní karty strkají), prudký nárůst počtu USB portů, a ostatně i možnost pořídit procesor taktovaný na nějakém tom gigahertzu.

Co vám přinese nové PC dneska? Myslím něco co nemáte v tom tři roky starém, které máte teď.

(Jen nebuďte líní a přemýšlejte.)

Hm. Takže PCIe (abyste mohli vyházet staré karty a koupit nové, které dělají to samé, jen je levnější je vyrobit, protože mají méně kontaktů), skoro stejný počet gigahertzů (protože dneska frčí tyhlety vícejaderné procesory, které software bude umět využít tak za pět let), jen násobek množství paměti, novou verzi zvukovky, o něco rychlejší USB, o něco rychlejší SATA (ale stejně pořád čekáte na pomalý disk), nějaké to WiFi (možná), čtečku karet včetně takové té věci co se do ní karty strkají.

Však víte co chci říct: jelikož kritickou hmotu výkonu, která by většině lidí stačila až do smrti, jsme překonali někdy kolem roku 2003, a protože lidé z nějakého důvodu chtějí místo stále vypasenějších aplikací do PC, stále dementnější aplikace někde v prohlížeči (nevím jak jinak nazvat aplikace, které v roce 2007 neumí pořádně pracovat s clipboardem a drag&drop), vlastně neexistuje důvod proč kupovat nový počítač.

Zkrátka: jsme sytí.

Jistě je tu paralela s tím, jak lidé přijímají Visty -- co tak úžasného s nimi budu moci dělat, co nemůžu dělat teď s XP? Stojí ta investice do učení se nového systému za to? Z pohledu uživatele nejspíše ne (pokud jde o programování je situace trochu jiná, ale protože programovat pro Windows má dneska smysl snad jedině v .NET, je volba systému irelevantní).

Na téhle vlně technologické znuděnosti se dneska veze Apple, která lidem nabízí něco nového a možná pro leckoho i lepšího než co má PC plus Windows. Navíc Apple se nesoustředí na parametry, ale na coolness factor, tedy přesně na to, na co se soustředit má v situaci, kdy už parametry nikoho nezajímají. Třeba MacBook Air. Jistě, parametrově lepší počítač seženete s Windows za polovinu peněz, ale přiznejme si to: bude stejně cool jako Air, který si Guy Kawasaki provokativně přinese jako podložku na psaní k rozhovoru s Ballmerem?

Když před pár lety bylo moderní psát, že z PC je spotřebka, nebyla to pravda. Před pár lety lidé ještě hleděli na výkon a takové ty věci. Dneska už to pravda je, protože všichni tiše předpokládají, že počítač bude dělat to co od něj chtějí. Dneska už to pravda je, protože nikoho už ani nenapadne psát něco tak zřejmého. A dneska už to pravda je, protože lidem je fuk jakou mají platformu -- OS X nebo Windows -- pokud mají pocit, že to z nich v očích ostatních udělá lidi z lepší společnosti. Sociálové jezdí ve Fábii, frajeři mají Audi (nebo co). Lhostejno, že na rozbitých okreskách dojedou obě auta do cíle za stejný čas (jen u toho víc cool to bude stát více peněz). Parametry jsou na nic, následuj image. Nebo něco v tom smyslu.

Problém který s tímhle přístupem mám já osobně, je ten, že v době, kdy se mí spolužáci věnovali zakládání firem, aby si mohli koupit něco cool (ti méně důvtipní věřili, že na firmy nabalí holky), jsem si já ostentativně hrál na intelektuála, a díky tomuto pohnutému životnímu období jsem si uvědomil, že nejsem krámy, kterými se obklopuji. Ale ano, jistě, rád si kupuji hračky, ale proto, že si s nimi chci hrát, ne proto, že bych je chtěl ukazovat na veřejnosti. Kdybych měl potřebu takto exhibovat, stáhnu si na tramvajové zastávce kalhoty.

A tak si říkám: co budu dělat s novým počítačem, co nemůžu dělat s tím, co mám teď? Hrát na něm hry? Má nejoblíbenější hra jsou GridWars, a ty běží skvěle. Lépe programovat? Uh, uh. Psát méně pitomé příspěvky do svého internetového deníčku (jistě, nějakou potřebu exhibovat mám). Krásněji browsit Internet?

A tak jsem došel k závěru, že mé potřeby co se týče domácího počítače ukojí dalšího půl giga RAM, a dalšího půl terra pevného disku. A nový počítač si pořídím snad jedině že by ten starý přestal fungovat.

sobota, března 08, 2008

Rajská hudba...

...vidět, že někdo chytřejší si myslí zhruba to samé co vy, zvlášť když to umí lépe zformulovat: Is Twitter TOO good?.

A částečně související text od Cringelyho (ať už si o něm myslíte cokoliv): Antisocial: Social Networking is Just Another CB Radio

úterý, února 26, 2008

S písní na rtech

A skoro si myslím, že první věc, kterou řekl první člověk, který uměl mluvit bylo: "Jó, to za mých mladých let!" Chci říct: nad úpadkem poměrů se skuhrá už dobrých pár tisíc let, a zatím to vypadá, že každý další takový úpadek vedl ke zvýšení životní úrovně té části lidstva, která alespoň trochu upadla. Takže mé následující pofňukávání ve smyslu kam ten svět spěje lze s klidným srdcem ignorovat, nebo se mu dokonce i hlasitě vysmát.

Nicméně.

Všiml jsem si, a nejsem jistě sám, že s tím, jak zdrojů zábavy přibývá, klesá schopnost lidí udržet pozornost u jedné věci. V angličtině na to existuje označení Attention Deficit Disorder, v češtině určitě taky, ale nečtu tu správnou odbornou literaturu, takže si vystačíme se zkratkou ADD (i když ve skutečnosti ADD jako diagnóza znamená ještě něco trochu jiného než o čem budu dále mluvit, ale čert vem přesnou terminologii).

Tahle ADD se projevuje různě, třeba u sebe pozoruji nutkavou potřebu zkoumat co nového je na Internetu, nebo že jsem skoro úplně přestal číst knížky a pustil jsem se do barevných obrázkových magazínů (všechny tyhle Týdny a tak podobně), a Internetových plátků a, přiznávám, blogů. Významné je, že délka textu se zkracuje, a tudíž není potřeba se s tím moc párat, kliky-klik a už čtu něco dalšího, naprosto nesouvisejícího.

Na tenhle problém už jsem tu před časem narazil, tehdy v souvislosti s tříděním informací. U postižených ADD však nejde o to, že by nevěděli jak třídit informace, oni je prostě třídit nechtějí. Chtějí více barevných obrázků, více krátkých zpráv o bezpředmětných tématech, více srandovních příspěvků. Samozřejmě se to obvykle svádí na nějaký vnější zdroj vyrušení, který může za to, že pozornost neudržíme, jako že třeba nemáme čas, protože musíme něco dělat, nebo o někoho pečovat a tak podobně. Ve skutečnosti je ale právě tohle ten nejdůležitější projev ADD -- neschopnost odolávat vnějším zdrojům vyrušení. Pravdou totiž je, že i lidé, kteří mají hodně práce, nebo malé děti, nebo cokoliv jiného, co vyžaduje okamžitou pozornost, dokáží buď tyhle zdroje rušení vyfiltrovat, nebo si naplánovat časově náročné aktivity tak, aby se takovým zdrojům rušení vyhnuli.

My, nakažení ADD však i během těch dlouhých časových intervalů, kdy bychom se mohli věnovat jedné jediné věci soustředěně a nepřerušovaně, sami aktivně vyhledáváme zdroje vyrušení, nebo se prostě vyrušíme sami, protože bez té rozmanitosti vjemů cítíme senzorickou deprivaci, tedy stav, kdy máme trýznivý pocit, že se nic neděje a že je potřeba s tím něco udělat, někam se podívat po nějakém tom rozptýlení od té jedné věci kterou bychom se měli, nebo i chtěli zabývat.

Člověk postižený ADD si mezi dvěma kapitolami knihy šlehne nějaký ten článek v novinách, nebo krátké video, které mu poskytne trochu toho rozptýlení od zoufale jednotvárného procesu čtení. Při práci si pak v okamžiku, kdy by se měl nejvíce soustředit prostě musí odskočit ke své RSS čtečce, jestli v ní náhodou není něco nového, nebo zkontroluje e-maily, nebo si odskočí uvařit kávu a poklábosit s kolegy v kuchyňce.

Říkáte si: No a co? Co je na tom špatného?

Přeci úplně všechno. Ty opravdu složité problémy vyžadují tolik mozkové kapacity kolik jí jen máme, a pokud polovinu z ní spotřebuje problikávání nesouvisejících témat, pak není velká šance, že se dostaví to uspokojující osvícení, při kterém mozek drtící dostupné informace rozjařeně zvolá heuréka! a vychrstne na papír (nebo kamkoliv jinam) právě to řešení, které tak zoufale potřebujeme. Existuje sice názorová škola, která tvrdí, že odpoutání se od problému může být prospěšné, že hlava si sama, během toho, co v prvním plánu myslí na něco jiného, uvědomí v jakési volnoběžné spodní vrstvě to správné řešení, ale přiznejme si to: spíše než k nalezení optimálních řešení vede tenhle přístup k akceptaci toho prvního co nám přijde na mysl. Čili místo nalezení řešení upadneme do stereotypu, do role toho kladiva, které si na volnoběh všechno přetaví v hřebíky.

Poučení které z toho plyne: Velcí myslitelé se během velkého myšlení nedívali na YouTube.

Problém je v tom, že soustředění bolí. Nemyslím teď takové to bolení, které se obvykle myslí. Myslím tím to, že pokud se máme hluboce soustředit, musíme, jakkoliv je to bolestivé, obětovat takový ten plytký přehled o věcech. A být bez přehledu, to je dneska zatraceně bolestivá rána.

Mít přehled se stalo možná tím nejdůležitějším co adept na intelektuála potřebuje. Vědět hovno o všem, je mnohem důležitější než vědět všechno o hovně, abych to vyjádřil nějak kulantně.

Nakonec tahle povrchní média která máme, k tomu přímo svádějí: jejich konzumenti chtějí pestrost a různorodost a tu těžko vybudujete, když budete zacházet do stále intimnějších detailů jedné jediné věci. Publikum chce zvonky a píšťalky, tak mu je, zatraceně, dáme! Každý, kdo se svěřuje televizi nebo Internetu to dělá s úmyslem být co nejvíce vidět (možná zpočátku s touhou předat co nejvíce lidem co nejvíce ze svého vědění, ale to brzo přejde), a nejvíce vidět jsou ti, kteří všemu rozumí a o všem dokáží zasvěceně hovořit. A tak si forma přizpůsobí obsah, a pitomá lidská ješitnost způsobí rozmělnění a zploštění a ztuctovatění kohokoliv, kdo si s médii zadá.

Mám na mysli asi tohle: Existuje kladná zpětná vazba mezi simplifikací obsahu na straně jeho producentů a požadavkem na jeho další simplifikaci na straně jeho konzumentů. Producenti vycházejí vstříc svým konzumentům, kteří se ptají: proč kterýkoliv problém nejde vysvětlit v 40 minutovém pořadu na Discovery? A nebude to dlouho trvat a budou se ptát: proč všechny problémy nejde vysvětlit ve 40 minutovém pořadu na Discovery? A co řekne kouzelné sluchátko producentů? Ale jistě, jak si přejete, když milión koček, tak milión koček.

Sakra, Aldous Huxley měl pravdu: Do pekla půjdeme dobrovolně a s písní na rtech!

Ach, to jsem se rozohnil!

Takže: Došli jsme k závěru, že chceme méně podléhat vyrušení a dokázat se obětovat a věnovat čas jedné jediné věci. Ne poroto, že bychom byli zaslepení a neviděli věci kolem, ale proto, že k poznání je cesta dlouhá, bla, bla, bla. Být s to soustředit se na jednu věc v jednu chvíli je prostě normální, ať už do nás okolí tlačí cokoliv. Nemusíme vědět všechno o všem, nemusíme sledovat každou novinku, po které za půl roku ani pes neštěkne, nemusíme se mučit psaním věcí, které nám jsou proti srsti jen proto, že někdo řekl, že formát média které jsme zvolili, to od nás očekává.

(Dále následovala pasáž směřovaná BVerovi, a jeho v zásadě nevinné poznámce na Twitteru. Ale bylo to tak pitomé, že jsem to musel zase smazat. Snad to co zbylo, bude stačit.)

Chci říct: Bůh nás chraň, aby intelektuálové, ta neotřesitelná skála, zdroj jistoty, a nečitelných sáhodlouhých esejů, v nichž tu a tam vysvitne něco důležitého, něco, o čem stojí zato přemýšlet, podlehli okolnímu tlaku, a změnili se v prosté Twittery, prosté zapisovatele jepičích zpráviček předstírajících jakousi vyšší hodnotu. Protože až k tomu dojde, i já začnu říkat: "Jó, to za mých mladých let!"

sobota, února 23, 2008

Vercajk

Lopata je veskrze nudné nářadí. Bez ohledu na to, jak moc naleštíte násadu a kolik ornamentů vyryjete na takovou tu placatou část, je to pořád lopata. Můžete s ní přehazovat sníh, nebo písek, nebo co už se tak lopatou přehazuje, ale musíte být sakra invenční, abyste s ní mohli dělat něco opravdu zajímavého (nebo, jak se říkalo za mých mladých let, cool). Lopata prostě není iPhone.

Chci říct: koupil jsem teď rodině takový ten Microsoft Office 2007 pro domácnosti. Office je kancelářský balík, a v kanceláři Officem děláte to, co v zimě (když je sníh, samozřejmě) děláte lopatou. Čtete, píšete a upravujete pitomé dokumenty, které vám posílají otravní zákazníci, nebo hloupí šéfové a tak dále. Skutečnost, že z různých důvodů Microsoft nahradil klasická menu a toolbary ribbonem, a nějaký jistě nechutně veliký tým strávil mnoho času navrhováním toho správného gradientu vykreslovaného v neklientské oblasti okna, nemění nic na tom, že jde pořád o ten samý Word a Excel a Powerpoint, které sice tak nějak k životu s počítačem potřebujete, ale ve skutečnosti je nesnášíte, protože představují všechno to, z čeho si tak delikátně utahuje Dilbert.

Microsoft Office se někdy během 90. let stal institucí, komoditou, nebo čím to vlastně (důkazem toho je i to, že aplikacím podobného druhu říkáme office applikace, i když je to vážně pitomé), a když pomineme fakt, že nějakou takovou aplikaci v počítači prostě musíte mít, abyste si mohli prohlížet všechny ty srandovní e-maily, které vám lidé kolem posílají, neexistuje jediný důvod, proč byste ho v počítači měli chtít. Office je tak trochu jako operační systém -- nepřemýšlíte nad tím, že ho potřebujete -- prostě ho potřebujete.

Teď by bylo jistě záhodno pohovořit o tom, že Microsoft není jediným výrobcem kancelářských balíků, a že jsou tu alternativy, některé i zadarmo, ale pravda je taková, že ve své třídě jsou prostě součásti Microsoft Office to nejlepší co můžete mít.

Když jsem pracoval na disertaci, dej jí pánbůh věčnou slávu, vychrlil můj simulační program mnoho desítek mnoha megabytových XML souborů, ve kterých byly výsledky simulací. Chtěl jsem být in, a nenechat se zotročit monopolisticky se chovajícím krutovládcem, i zkusil jsem je zpracovat v OpenOffice.org. Ó, jak rychle jsem skončil v hřejivé náruči Excelu 2003, který uměl mé zlolajné soubory načíst (byť po částech nemajících více než 65535 řádků) a procedit kontingenčními tabulkami monstrozních rozměrů! Říkal jsem si: jeden zádrhel mě nemůže zastavit, a tak jsem výsledky načetl zpět do Calcu, s tím, že je přenesu do Writeru, který, jak známo, má mnohem lepší editor rovnic než Word. Ale prvních 30 minut proklikávání se psychedelickými dialogy nastavujícími vlastnosti odstavce mě opět odmrštilo zpátky k Wordu, kterému sice není možné vysvětlit, že má formátovat obrázky s popiskami tak jak chcete, a ne tak, jak on si myslí, že to chcete, ale na druhou stranu v něm nestrávíte polovinu času hledáním toho správného způsobu jak nakonfigurovat styl textu.

Dobrá, dobrá.

Chtěl jsem vlastně říct, že jedna aplikace (z těch čtyř, které mé instalční CD obsahuje), z nudnosti Office vystupuje, a myslím, že od Microsoftu je velmi vypečené, že ji přibaluje právě k domácí edici Office. Ano, jde o OneNote. OneNote je pravým opakem toho, co si představíte po pojmem office aplikace. Rozumějte: zkoušel jsem podobných programů (tedy cosi jako mind manager, do kterého si poznamenáváte výtrysky své tvořivosti) několik (třeba FreeMind, Wikipad a několik dalších, jejichž jména si nepamatuji), a OneNote mi příjde zdaleka nejlepší ze všech. Tedy zkoušel jsem ji opravdu krátce, ale zatím na mě působí právě tím cool dojmem, který získáte, když vám někdo jemně naznačí, že teď jste se od práce lopatou přesunuli k zábavě s uhlem a skicákem, že teď je ta chvíle, kdy můžete ukázat co ve vás je (mohli bychom tomu říkat efekt Steva Jobse, ale bylo by to laciné). OneNote na mě působí v kontextu Office skoro až svatokrádežně, asi jako by továrna na lopaty, nějakou shodou podivných náhod, vypustila do světa iPod.

Nicméně. Kdesi jsem slyšel, že tenhle domácí Office se má prodávat do konce února. Za těch třináct set, které stojí (vzhledem k tomu, že kupujete tři licence do domácnosti), je rozhodně lepší si koupit tenhle Microsoft Office, než se trápit s jakoukoliv jinou alternativou.

Byť by byla zadarmo.

středa, února 20, 2008

Drahoušek Zákazník

I kdybych se snažil jak chci, něco takhle úžasného bych nedal dohromady ani za sto let:

Od: Ceska Sporitelna (online@cska.com)

Předmět: Ackoliv clen urcit? Bezprostredn? Dotyk , tebe musit obnovit se clen urcit? slu?ba d?t pozor pod ci ono vule b?t deactivated a odstranit!

Drahoušek Zákazník,

Tato is tvuj funkcionár oznámení dle Ceská Sporitelna aby clen urcitý služba dát pozor pod vule být deactivated a odstranit kdyby nedošlo k obnovit se bezprostrední.

Predešlý oznámení mít been poslaný až k clen urcitý Žaloba Dotyk pridelil až k tato úcet.
Ackoliv clen urcitý Bezprostrední Dotyk , tebe musit obnovit se clen urcitý služba dát pozor pod ci ono vule být deactivated a odstranit.

Obnovit se Ted tvuj SERVIS 24 Internetbanking.

SERVIZ: SERVIS 24 Internetbanking

SKONANI: Leden, 27 2008

Být zavázán tebe do using SERVIS 24 Internetbanking. My ocenit tvuj obchod a clen urcitý príležitost až k sloužit tebe.

Ceská Sporitelna Služba úcastníkum

******************************
DULEŽITÝ Služba úcastníkum HLÁŠENÍ
******************************

Být príjemný cinit ne namítat až k tato poselstvi. Do jakýkoliv bádat , dotyk Služba úcastníkum

© Ceská Sporitelna.

Všechna práva vyhrazena.

sobota, ledna 12, 2008

Wow!

Vida. Myslel jsem si, jak si pěkně budu hovět v laskavé náruči .NET, a místo toho jsem spadl přímo do Win32. Však víte: to je ten svět, kde ty důležité věci jsou psány velkými písmeny, každá funkce má alespoň jednu Ex (a možná i ExEx) verzi a základem je pamatovat si, že když něco chcete, musíte pěkně poprosit funkcí SendMessage.

Popravdě musím říct, že až teď jsem si uvědomil, jak jsou Windows obrovské, co všechno v nich je a jak je zatraceně těžké v nich programovat.

Win32 API je vlastně úžasný artefakt závratné historické hodnoty, který umožňuje sledovat jak se osobní počítače vyvíjely posledních dvacet let. V dobách, kdy výkonné počítače měly 2MB paměti a jejich procesor běžel s taktem 20MHz, jistě bylo rozumné snažit se nacpat co nejvíce informací do co nejméně bytů paměti, a co nejvíce věcí řešit co nejmenším množstvím kódu. V té samé době, když ještě neexistovalo C++ (současná podoba byla standardizována až v roce 1998), bylo zcela určitě novátorským přístupem implementovat ten jediný prvek uživatelského rozhraní kterým Windows disponují (ano, správně, je to okno, hned ten název -- Windows -- dává takový pěkný dvojsmysl, že?) tak, že umožňuje tzv. subclassing, tedy možnost podstrčit systému ke správě takového okna správně napsanou funkci, ve které můžete z pitomého obdélníku udělat cokoliv, od tlačítka, přes textové pole až po... no, třeba ribbon, kdybyste o to stáli. A ačkoliv si to nebudete myslet, i ty registry, nad kterými každý ohrnuje nos, jsou poměrně slušně navržené (horší je to samozřejmě s implementací -- skoro bych se vsadil, že registry vymyslel ten tým, co dělal Windows NT, a pro Windows 95, blahé paměti, vyšla jejich nedomrlá verze, která brala ohled na to, že uživatelé nechtějí věnovat 70% výkonu svého počítače robustnímu úložišti konfigurace).

Bizarní na tom je, že tenhle místy prazvláštní slepenec funkcí (z nichž některé spojují podobné vstupní parametry a podobné výstupní hodnoty) pohání všechny Windows (tedy od verze 3.1, nebo kolik), včetně těch úplně posledních.

Znamená to dvě věci. Za prvé: skoro všechno co napíšete ve Win32 pro jedny Windows, poběží i na všech ostatních. A za druhé: Microsoft ve Windows nemůže nic změnit.

Myslím to takhle: Když píšete program, a rozhodnete se, že mezi dvěma verzemi něco změníte nebo opravíte, čímž se chování vašeho programu v 1% případů mírně změní, je to pro vaše uživatele jistě nepříjemné, ale, zatraceně, je to jedno mizerné procento a opravili jste chybu, kdo by si s tím lámal hlavu? Ovšem pokud jste Microsoft, a jedno procento uživatelů je, řekněme, 10 miliónů lidí, pak už takhle uvažovat nemůžete. Říkáte si: K čertu, náklady na opravu všeho softwaru, který je na téhle chybě závislý se zhruba vyrovnají nákladům na stavbu jedné či dvou letadlových lodí, nebo na stavbu základny na Měsíci, nebo tak něco. A nikdo nezaručí, že software, na kterém je třeba to jedno procento lidí existenčně závislých, někdo opraví. Co pak budete dělat s těmi 10 miliony telefonátů na servisní linku?

Podívejte se na Visty: Microsoft se v nich pokusil opravit hodně chyb, které mu byly dlouho vyčítány. Od přístupu co není zakázáno, je povoleno (tedy: uživatelé přeci nejsou banda tupých hovad), přešel k co není povoleno je zakázáno (tedy: dobře, když se chováte jako banda tupých hovad, ztížíme vám provádění těch největších pitomostí), protože léta uživatelé fňukali nad mizernou bezpečností Windows a tak dále. Odměnou mu za to je nepřetržitý proud neinformovaného plácání o tom, jak Visty jsou jen nové UI (jistě, navíc zkopírované z počítačů Apple), jak najednou nefunguje spousta software a hardware, kolik Visty čeho žerou a čím vším pořád točí a že Windows XP jsou stejně lepší, a kdo ví co ještě.

Dobrá, při uvedení Windows XP také všichni blekotali o tom, že v nich není nic nového než kulatá okna a tak dále a tak podobně, a stejně jako při přechodu z Windows 2000 na Windows XP tahle nesnesitelná litanie nejpozději koncem tohoto roku ustane.

Je tu ale přeci rozdíl: změna mezi Vistami a XP je opravdu podstatná, a ovlivní poměrně mnoho uživatelů (třeba celá ta věc s UAC -- v okamžiku, kdy na XP máte hotovou aplikaci, musíte ve Vistách začít řešit všechny tyhle manifesty, a Windows Defendery, a blokovače Bůh ví čeho). Spousta programů, které spoléhaly na to, že to či ono, je tam či onde, najednou nefunguje, protože tady a támhle, byly zalepeny ty či ony bezpečností díry, nebo se věči, o kterých Microsoft nikdy neřekl, že budou tam kde jsou i v budoucnu, přesunuly jinam, a najednou informace, která se ve Windows 2000 nebo XP dala vyčíst jedním dobře mířeným přístupem do registrů musí dohledávat přes API (což se ostatně měla už i ve Win2000, jen to nikdo nedělal, protože to bylo moc práce, a registry jsou přeci naše, že ano!).

Čímž se oklikou dostávám k tomu, co jsem asi tak zhruba chtěl říct: ve Win32 se neprogramuje moc dobře. Ne proto, že by API bylo nějak extrémně špatně navržené. Ve skutečnosti je docela slušné a v rámci jednotlivých domén i poměrně konzistentní, když uvážíme, že se z počítačů s výkonem, který dnes má každá lepší kalkulačka dokázalo úspěšně přesunout na stroje s kdo ví kolika jádry a gigantickým (z pohledu počátku 90. let) množstvím paměti všeho druhu. (Vsuvka: Zrovna tento týden jsem poslouchal nějaký podcast, kde se řešilo, proč Windows nemohou pracovat na více než 64 procesorech. Je to proto, že maska, která určuje, na kterých procesorech -- nebo jádrech procesoru -- může program běžet, má jen 64 bitů. Dovedu si představit, jak někdo v roce 1992 uvažuje, zda takovou masku implementovat obecně, jako nějaký druh seznamu, nebo malinko špinavým trikem, jako jednu dlouho proměnnou. A je mi jasné proč, při tehdejší úrovni počítačů, zvolil malinko špinavý trik.) Problém programování ve Windows je v tom, že ve Windows je toho tolik.

Na tomto místě je obvyklé říct (a ano, i já to s oblibou říkám), že tyhle obří operační systémy jsou nesmysl, a že z nich stejně většina lidí využije jen malou část. Ovšem otázka je, kterou malou část většina lidí využije, když je jich třeba miliarda? Čeho vlastně má mít takový správný malý operační systém vestavěnou podporu? Sítě? Grafická akcelerace? Asi tak sto tisíc různých druhů nejexotičtějších periferií, bez kterých právě těch bezvýznamných 10 miliónů lidí nemůže být? Co byste z Windows vyhodili, aby to nikomu nechybělo? Nebo aby to chybělo méně než milionu lidí? Co když někdo rozhodne, a z další verze vypadne zrovna to, co potřebujete vy?

Na druhou stranu: Windows API má dneska kolem 14000 funkcí. I když dokumentace, kterou Microsoft k API poskytuje je (ve srovnání s jinými API) na dobré úrovni, je to, zatraceně, 14000 funkcí. Kdo se tohle může naučit? Kdo může mít alespoň základní přehled o tom, jak co správně udělat v kterékoliv oblasti, kterou to API pokrývá? Dobrá, dneska zadáte dotaz do Googlu, klik-klik, a o hodinu hledání dál máte zhruba dvě až tři diskusní fóra, ze kterých poskládáte jak udělat to co potřebujete udělat. Ale kdo z programátorů, po kterých šlape jejich šéf, že už to, sakra, mělo být dávno hotové, si vybere hodinu hledat, dvě hodiny studovat, a další hodinu programovat (správně), když může zmáčknout Win+R, napsat regedit, Ctrl+F, klepy-klepy-klep, hmmm, takže HKEY_LOCAL_MACHINE lomeno System lomeno... no vida, a už je to tady!? Samozřejmě kromě vás?

Proto není divu, že pro Windows vznikají -- ehm, jak to říct -- zprasené aplikace. I já sám jsem jistě spoustu věcí udělal nesprávně. A to ne proto, že bych je nechtěl udělat správně. Prostě nevím, jak to správně vypadá. Původně jsem si myslel, že by mi třeba pomohlo nějaké školení nebo knížka. Ale jak chcete udělat školení nebo knížku na 14000 funkcí? Mám Petzolda, který je jistě dobrý jako úplný základ, ale problém s aplikacemi je v tom, že mají řešit nějaký problém, a řešení takového problému se většinou skládá ze spousty ne zcela souvisejících pod-problémů. Jak se na tohle připravit? Jak máte vědět, co budete dělat příště (pokud tedy pracujete na více malých a krátkých projektech a ne na jednom velkém a dlouhém)? Myslím si, že jediné opravdu smysluplné řešení je průzkum bojem, kdy vám někdo zkušenější ukáže, co a jak. Ovšem kde pořád brát ty zkušenější lidi, to netuším.

Tenhle problém, myslím tu objemnost a horizontální rozplizlost, měl asi vyřešit .NET, a částečně se mu to i podařilo. Ovšem s každou další verzí .NET, přibývá jmenných prostorů a tříd a metod a jazykových konstrukcí .NET jazyků takovým tempem, že po pěti letech jsme se dostali skoro do stejné situace, v jaké jsme byli předtím: Vím jistě, že na tohle bude v .NET nějaká třída. Ale kde, proboha? A tak si programátoři znovu a znovu píší jednoduchá řešení složitých problémů, které už dávno někdo robustně vyřešil, jen o tom nikdo neví.

V každém případě: Windows je jeden z nejúžasnějších inženýrských projektů na světě. Ať už je to s jejich použitelností v jednotlivých verzích jak chce, tohle se jim upřít nedá. Při rozsahu, který mají, je vůbec div, že je ještě Microsoft dokáže udržovat, a občas dokonce i dál vyvíjet.

Představuji si, jak za milión let archeologové vyhrabou někde v místech, kde je dneska Seattle, server se zdrojovými kódy Windows, a vystaví je v muzeu, a děti se na to budou muset chodit dívat, a paní učitelky budou říkat Tady děti vidíte, kolik úsilí lidé dokázali vyvinout, když šlo o předměty sloužící nějakým tajemným divošským rituálům, a děti budou znuděně lepit na vitrínu žvýkačky a těšit se, až se na ty lidi půjdou podívat do zoo, a budou po nich házet kamínky a dělat na ně obličeje.

Děti už jsou prostě takové.

pátek, ledna 11, 2008

Už to začíná...

"Tati, a proč nevěříš v Boha?"