Nezdolnej lidskej duch

Zase se mi to tu nějak nakupilo. Hmm. Čím začít?

Byl jsem minulý týden na očním. A jak jsem tak seděl v čekárně, přišel tam takový pán, na kterém bylo už na druhý pohled vidět, že je malinko retardovaný. Opravdu jen malinko. Ve skutečnosti, kdyby nemluvil tak strašně nahlas a skládal věty dohromady jen o trošku jinak, byl by úplně normální.

Ale protože mluvil hrozně nahlas a tak trochu pletl páté přes deváté, bylo v čekárně vážně skoro cítit oblak myšlenek ve smyslu "Ach, bože, teď tu budu muset čekat s tímhle debilem..."

Krize se dostavila záhy. Z ordinace vyšla sestra a pán na ní spustil, že nevidí na jedno oko, a měl k tomu celou historku kde všude byl a nepomohli mu, a že by tedy chtěl, aby se mu doktor na to oko podíval a tak dále. Dopadlo to jak muselo: sestra ho utnula s tím, že má přijít s nějakým opatrovníkem nebo tak něco, že ona si nevezme na triko, až ho s rozkapaným okem přejede cestou domů kamión se štěrkem nebo něco v tom smyslu. Bylo vidět, že pán je na takové chování zvyklý, a nechtěl se dát lacino, takže si nakonec vymohl jakýsi papír se vzkazem pro sociální pracovnici, že mu má někoho sehnat jako doprovod.

Pak odešel.

Ještě chvíli jsem čekal, pak na mě přišla řada, a když jsem sestře platil 30Kč manipulačního poplatku (vážně jsem na něj úplně zapomněl, stejně jako na poplatek za recept!) asi se v ní hnulo svědomí, a začala mi vysvětlovat jak je to těžké a kdesi cosi, a já přikyvoval, že jistě není možné nechat někoho s rozkapaným okem (ať už to znamená cokoliv) jít domů pět kilometrů po frekventované silnici a pak jsem se pakoval pryč, a cítil se vážně jako padouch.

A jak jsem čekal na autobus, a ten pán s tím nemocným okem, který mezitím asi zanesl svůj papír někam na odbor sociálních věcí, nebo kam se takové papíry nosí, šel kolem zastávky, přemýšlel jsem, jak nějaká pitomá náhoda, nějaká miniaturní změna v chemii mozku z vás udělá v očích jiných lidí něco na úrovni psa, nebo morčete, a vy žijete s tou příšernou bezmocí, a i tak triviální úkony jako je oční vyšetření se pro vás stanou nepřekonatelnou překážkou.

A přesto to nevzdáte i když ze současné pozice vypadá takový život naprosto na hovno, a prostě děláte co můžete, protože nic jiného se dělat nedá.

A vzpomněl jsem si i na další pitomé náhody. Třeba na toho pána od nás ze vsi, co pořád jezdí a kole a co o něm jdou drby, že na tom kole jezdí i 30km tam a 30km zpátky na chemoterapii, a taky na jiného pána, se kterým jsem kdysi pracoval, a kterému umřela jeden rok manželka a další dvacetiletý syn a taky jsem si vzpomněl jak čtrnáct dní zpátky trefil nějaký kamión se štěrkem autobus co v něm jela taky moje žena a dvě děti a dalších asi dvacet dětí ze vsi a naštěstí se skoro nikomu skoro nic nestalo a říkal jsem si: Kurva, kurva, kurva.

A kurva.