úterý, února 26, 2008

S písní na rtech

A skoro si myslím, že první věc, kterou řekl první člověk, který uměl mluvit bylo: "Jó, to za mých mladých let!" Chci říct: nad úpadkem poměrů se skuhrá už dobrých pár tisíc let, a zatím to vypadá, že každý další takový úpadek vedl ke zvýšení životní úrovně té části lidstva, která alespoň trochu upadla. Takže mé následující pofňukávání ve smyslu kam ten svět spěje lze s klidným srdcem ignorovat, nebo se mu dokonce i hlasitě vysmát.

Nicméně.

Všiml jsem si, a nejsem jistě sám, že s tím, jak zdrojů zábavy přibývá, klesá schopnost lidí udržet pozornost u jedné věci. V angličtině na to existuje označení Attention Deficit Disorder, v češtině určitě taky, ale nečtu tu správnou odbornou literaturu, takže si vystačíme se zkratkou ADD (i když ve skutečnosti ADD jako diagnóza znamená ještě něco trochu jiného než o čem budu dále mluvit, ale čert vem přesnou terminologii).

Tahle ADD se projevuje různě, třeba u sebe pozoruji nutkavou potřebu zkoumat co nového je na Internetu, nebo že jsem skoro úplně přestal číst knížky a pustil jsem se do barevných obrázkových magazínů (všechny tyhle Týdny a tak podobně), a Internetových plátků a, přiznávám, blogů. Významné je, že délka textu se zkracuje, a tudíž není potřeba se s tím moc párat, kliky-klik a už čtu něco dalšího, naprosto nesouvisejícího.

Na tenhle problém už jsem tu před časem narazil, tehdy v souvislosti s tříděním informací. U postižených ADD však nejde o to, že by nevěděli jak třídit informace, oni je prostě třídit nechtějí. Chtějí více barevných obrázků, více krátkých zpráv o bezpředmětných tématech, více srandovních příspěvků. Samozřejmě se to obvykle svádí na nějaký vnější zdroj vyrušení, který může za to, že pozornost neudržíme, jako že třeba nemáme čas, protože musíme něco dělat, nebo o někoho pečovat a tak podobně. Ve skutečnosti je ale právě tohle ten nejdůležitější projev ADD -- neschopnost odolávat vnějším zdrojům vyrušení. Pravdou totiž je, že i lidé, kteří mají hodně práce, nebo malé děti, nebo cokoliv jiného, co vyžaduje okamžitou pozornost, dokáží buď tyhle zdroje rušení vyfiltrovat, nebo si naplánovat časově náročné aktivity tak, aby se takovým zdrojům rušení vyhnuli.

My, nakažení ADD však i během těch dlouhých časových intervalů, kdy bychom se mohli věnovat jedné jediné věci soustředěně a nepřerušovaně, sami aktivně vyhledáváme zdroje vyrušení, nebo se prostě vyrušíme sami, protože bez té rozmanitosti vjemů cítíme senzorickou deprivaci, tedy stav, kdy máme trýznivý pocit, že se nic neděje a že je potřeba s tím něco udělat, někam se podívat po nějakém tom rozptýlení od té jedné věci kterou bychom se měli, nebo i chtěli zabývat.

Člověk postižený ADD si mezi dvěma kapitolami knihy šlehne nějaký ten článek v novinách, nebo krátké video, které mu poskytne trochu toho rozptýlení od zoufale jednotvárného procesu čtení. Při práci si pak v okamžiku, kdy by se měl nejvíce soustředit prostě musí odskočit ke své RSS čtečce, jestli v ní náhodou není něco nového, nebo zkontroluje e-maily, nebo si odskočí uvařit kávu a poklábosit s kolegy v kuchyňce.

Říkáte si: No a co? Co je na tom špatného?

Přeci úplně všechno. Ty opravdu složité problémy vyžadují tolik mozkové kapacity kolik jí jen máme, a pokud polovinu z ní spotřebuje problikávání nesouvisejících témat, pak není velká šance, že se dostaví to uspokojující osvícení, při kterém mozek drtící dostupné informace rozjařeně zvolá heuréka! a vychrstne na papír (nebo kamkoliv jinam) právě to řešení, které tak zoufale potřebujeme. Existuje sice názorová škola, která tvrdí, že odpoutání se od problému může být prospěšné, že hlava si sama, během toho, co v prvním plánu myslí na něco jiného, uvědomí v jakési volnoběžné spodní vrstvě to správné řešení, ale přiznejme si to: spíše než k nalezení optimálních řešení vede tenhle přístup k akceptaci toho prvního co nám přijde na mysl. Čili místo nalezení řešení upadneme do stereotypu, do role toho kladiva, které si na volnoběh všechno přetaví v hřebíky.

Poučení které z toho plyne: Velcí myslitelé se během velkého myšlení nedívali na YouTube.

Problém je v tom, že soustředění bolí. Nemyslím teď takové to bolení, které se obvykle myslí. Myslím tím to, že pokud se máme hluboce soustředit, musíme, jakkoliv je to bolestivé, obětovat takový ten plytký přehled o věcech. A být bez přehledu, to je dneska zatraceně bolestivá rána.

Mít přehled se stalo možná tím nejdůležitějším co adept na intelektuála potřebuje. Vědět hovno o všem, je mnohem důležitější než vědět všechno o hovně, abych to vyjádřil nějak kulantně.

Nakonec tahle povrchní média která máme, k tomu přímo svádějí: jejich konzumenti chtějí pestrost a různorodost a tu těžko vybudujete, když budete zacházet do stále intimnějších detailů jedné jediné věci. Publikum chce zvonky a píšťalky, tak mu je, zatraceně, dáme! Každý, kdo se svěřuje televizi nebo Internetu to dělá s úmyslem být co nejvíce vidět (možná zpočátku s touhou předat co nejvíce lidem co nejvíce ze svého vědění, ale to brzo přejde), a nejvíce vidět jsou ti, kteří všemu rozumí a o všem dokáží zasvěceně hovořit. A tak si forma přizpůsobí obsah, a pitomá lidská ješitnost způsobí rozmělnění a zploštění a ztuctovatění kohokoliv, kdo si s médii zadá.

Mám na mysli asi tohle: Existuje kladná zpětná vazba mezi simplifikací obsahu na straně jeho producentů a požadavkem na jeho další simplifikaci na straně jeho konzumentů. Producenti vycházejí vstříc svým konzumentům, kteří se ptají: proč kterýkoliv problém nejde vysvětlit v 40 minutovém pořadu na Discovery? A nebude to dlouho trvat a budou se ptát: proč všechny problémy nejde vysvětlit ve 40 minutovém pořadu na Discovery? A co řekne kouzelné sluchátko producentů? Ale jistě, jak si přejete, když milión koček, tak milión koček.

Sakra, Aldous Huxley měl pravdu: Do pekla půjdeme dobrovolně a s písní na rtech!

Ach, to jsem se rozohnil!

Takže: Došli jsme k závěru, že chceme méně podléhat vyrušení a dokázat se obětovat a věnovat čas jedné jediné věci. Ne poroto, že bychom byli zaslepení a neviděli věci kolem, ale proto, že k poznání je cesta dlouhá, bla, bla, bla. Být s to soustředit se na jednu věc v jednu chvíli je prostě normální, ať už do nás okolí tlačí cokoliv. Nemusíme vědět všechno o všem, nemusíme sledovat každou novinku, po které za půl roku ani pes neštěkne, nemusíme se mučit psaním věcí, které nám jsou proti srsti jen proto, že někdo řekl, že formát média které jsme zvolili, to od nás očekává.

(Dále následovala pasáž směřovaná BVerovi, a jeho v zásadě nevinné poznámce na Twitteru. Ale bylo to tak pitomé, že jsem to musel zase smazat. Snad to co zbylo, bude stačit.)

Chci říct: Bůh nás chraň, aby intelektuálové, ta neotřesitelná skála, zdroj jistoty, a nečitelných sáhodlouhých esejů, v nichž tu a tam vysvitne něco důležitého, něco, o čem stojí zato přemýšlet, podlehli okolnímu tlaku, a změnili se v prosté Twittery, prosté zapisovatele jepičích zpráviček předstírajících jakousi vyšší hodnotu. Protože až k tomu dojde, i já začnu říkat: "Jó, to za mých mladých let!"

12 komentářů:

Anonymní řekl(a)...

Bratře nepropadej depresi.Nejsi povrchní a nesoustředěný, jenom jsi ještě vyšťavený z předchozího projektu a čistí se Ti hardisk.Zdar.

Pavel řekl(a)...

Tak dobře. Jako obvykle mne provokuješ a jako obvykle se nechám vyprovokovat. :-)
A protože ta první část textu ("Jó, to za mých mladých let!") má zřejmě nadzvednout ze židle někoho jiného, otřu se jen o tu druhou půlku, jejímuž vzniku jsem snad příčinou.

"Twittrování zabíjí blogování. Blogování zabíjí literaturu. Dege dege dege." Tak pravil Petr Olmer -- na svém blogu, jak jinak.

Já si (také) nemyslím, že jeden formát zabíjí jiný. Twitrování je nové médium, jež spolu s blogováním rozšiřuje literaturu novým způsobem. Zabil snad film divadlo?

Vejít se do 140 znaků podstatným sdělením je zábava právě tak na pět-deset minut, které si mohu bez problémů dovolit. Je to přesně ten společensky/pracovně/rodinně akceptovatelný typ vyrušení -- chodím po světě, vidím věci a napadají mne myšlenkové polotovary, tak si je zapíšu a pobavím přitom sebe a možná pár kamarádů. Předminulé století mělo své deníčky, my máme Twitter, ó, my se máme.

Delší text žádá delší attention span. Osobně třeba nejsem schopen text ze sebe jen tak vyvrhnout, odeslat na server a jít dál. Jiří Walker Procházka to jednou trefil: "Já píšu, jako když pejsek učůrává. Tři slova napíšu, dvě smažu." A tak to mám taky, text je většinou jakási moje plyšová hračka, kterou se mi jen tak nechce pustit z ruky.

Nejde jen o formu. Než psát bláboly nebo žvýkat cizí názory ("hele, on už dlouho nic nepostnul, není mu něco?!), to raději mlčet. Než být "neotřesitelnou skálou, zdrojem jistoty a nečitelných sáhodlouhých esejů", to raději věnuji zbytky energie svému soukromému projektu. O něm předpokládám, že bude mít po zveřejnění větší dopad než můj případný blog, kdybych se o nějaký pokusil.
(Vlastně ano, měl jsem jeden blog, ale tehdy to slovo ještě nebylo vynalezeno, tak jsem mu říkal BVerův Diferenční Deníček. Důkaz tohoto tvrzení je asi někde zasutý v troskách jednoho kdysi vlivného webzinu.)

Takže: Nepíšu blog, protože na to nemám volné časové sloty o té správné velikosti. Rád bych uměl psát haiku, ale nemám na to -- buď nemám dost nažito nebo nemám ten správný cit pro poezii. Nejspíš obojí. Co mi zbývá? Tož twittruji.

-BVer

akb řekl(a)...

Někdo tomu říká ADD, někdo zvědavost a neochota specializovat se. Já to mám od té doby, co jsem se naučil číst a žije se mi s tím celkem příjemně. Rovněž nemyslím, že jsem tím uškodil někomu jinému. Svět možná přišel o jednoho průměrného tzv. vědeckého pracovníka, ale to je spíš plus. Přečte si ostatně tenhle blogpost někdo, kdo je prost ADD (ve smyslu zde použité definice? - Samosebou, dovedu si představit, že někdo do toho duševního stavu spadne v důsledku únavy apod. a pak se cítí nepříjemně, ale to je jeho osobní problém (jistě řešitelný), ne problém lidstva. Do pekla zcela jistě (pů)jdeme s písní na rtech, neb taková je lidská povaha, ale Twitter apod. za to nemůže. Ostatně, umět se vyjádřit stručně též patří k intelektuálním ctnostem, takže proč se v tom necvičit psaním i četbou. Ne, takhle jednoduché to s duševním deficitem naší doby, společnosti a především nás osobně není. Bohužel, protože to by se dalo zvládnout - vypnutím pár serverů.

jIRI řekl(a)...

BVer:

"Jó, to za mých mladých let!": Aha, to mě nenapadlo, že bych tím někoho mohl dráždit :-).

Twitter: Mě neirituje Twitter. Ten za nic nemůže, a je to stejně jen takový pokus jak dětem, co se vyžívají ve smolení SMSek, nacpat do očí ještě trochu víc reklamy. Ale popudilo mě, že jsi řekl že a) blog je ztráta času, b) Twitter je něco jako poezie, tedy že Twitter je nějak lepší než blogy (pozor -- neříkám, že blog je lepší než Twitter!).

Já neprotestuji proti tomu, že Twitter lze využít jako technologický základ k tvorbě něčeho zajímavého (ostatně téměř cokoliv lze použít jako technologický základ k tvobě něčeho zajímavého). Jen mě fascinuje, že lidé, kteří ho používají především jako takový exhibicionistický způsob jak vést IM konverzaci (připomíná mi to Pirvnínovy dopisy, když už jsi zmínil AmberZine -- korespondence psaná od začátku s tím, že na ni někdo bude koukat) mají pocit, že je v tom něco výjmečného (v tom smyslu, že Twitter je v něčem lepší než e-mailové konference, nebo IRC, nebo jakákoliv jiná podobná technologie/systém), a ten pocit výjmečnosti jim dodává fakt, že nemohou napsat to co chtějí v délce k tomu potřebné, ale musí se vejít do nějakého směšného limitu.

Jasně, je fajn, že tenhle druh skupinové onanie dobře známý z vzájemného kruhového odkazování mezi blogy je limitovaný délkou zprávy, ale to z něj nedělá něco lepšího.

Používání systémů jako je Twitter sice může tříbit schopnosti pregnantně vyjádřit se, ale přiznejme si, že šance, že se díky Twitteru objeví nový Mark Twain je podstatně menší, než že sledováním Twitteru třiceti spolužáků ztratí nějaký pubescent schopnost přečíst cokoliv delšího než 200 písmen.

Blogy: Já tě netlačím k tomu, abys začal psát blog, o tom už jsme mluvili mockrát (ale myslím, že udělat jednou ročně společnou přednášku na Avalconu by mohly být taková pěkná tradice :-)). Mě jde zhruba o tohle: chápu, že chceš psát, chápu, že chceš dělat i jiné věci, a vím, že času je málo. Ale nedovedu si představit, že by někomu psaní zrovna ve formátu Twitteru mohlo přinést něco dobrého (myslím teď autorovi). Blog je samozřejmě taky povrchní zábava, ale jelikož ten limit délky není vestavěný, můžeš, pokud chceš, říct to co chceš tak jako to chceš (hehe, teď mě napadá, že bychom mohli uspořádat petici za zrušení limitu u Twitteru, protože zjevně omezuje svobodu slova :-)).

Takže co mě irituje je fakt, že zatímco text v délce nad nějakých tři tisíce znaků nelze napsat smysluplně bez trochy přemýšlení (musí to mít začátek, prostředek a mělo by to mít i nějakou tu pointu na konci), tak poznámka na 140 znaků, se neliší od toho, když někdo na pánských záchodcích vyryje do omítky, co já vím, třeba "Baník, pičo!" Určitě to je legrace, když znáš kontext, ale mimo něj je to prostě divné. A pokud je nutné znát kontext, pak nerozumím tomu, proč je nutné to psát veřejně?

Ještě k ADD: Asi jsem to celé napsal špatně, protože teď to vypadá, že obviňuji Twitter z toho, že lidi hloupnou. Ve skutečnosti jsem chtěl říct, že je to naopak, lidi hloupnou (asi tu nemusím podrobně vypisovat co myslím pojmem hloupnout, že ne?), proto jim takové věci jako Twitter příjdou skvělé. A jsem tak trochu zmatený co třeba ty osobně na Twittru vidíš, protože mně to příjde jako jedna z dalších (a)socialních Web2.0 aplikací, u kterých pak lidi sedí a píší si jak by bylo skvělé se sejít, místo toho, aby se skutečně sešli.

Nebo něco v tom smyslu :-).

jIRI řekl(a)...

akb: Vy mě zkoušíte, že ano? Jako jestli na tohle skočím, viďte? :-)

Abych úplně neopakoval co jsem psal výše BVerovi: To, že intelektuálové akceptují Twitter jako kanál, kterým promlouvají ke světu by mě neděsilo tolik, kdyby tu nebyly ty děti, které nedokáží sedět hodinu a půl v kině bez toho, aby pětkrát zkontrolovaly mobil na napsaly tři SMSky. Říkám si: když už dnešní inťouši považují Twitter za skvělý, jací inťouši vyrostou z těchhle dětí?

Posílal jsem tuhle BVerovi odkaz na nějaký text o programátorech v Ruby, a o tom, jak se naučí jednu ne zrovna šťastnou metodu přidávání funkcionality k existujícímu kódu a tu pak pořád dokola opakují bez ohledu na to, že to není úplně nejlepší nápad. Tohle považuji za příznak ADD, tu neschopnost přemýšlet o tom, že někdy není nejlepší to první co vás napadne, nebo co jste použil naposledy při řešení nějakého úplně jiného problému (nebo to dokonce použil někdo jiný, a vy jste to jen viděl) a ani se neobtěžujete na chvíli se zamyslet nad tím, jestli je to řešení ani ne snad optimální, ale alespoň elementárně správné.

Spíše pro případné publikum, které by se nechalo zmást, neboť Vám je to jistě jasné, a jen mě tak pošťuchujete: Pokud jde o to, že Vás osobně uspokojuje spíše sledovat trendy, než zkoumat jednu věc půl života, řekl bych, že je zřejmé, že to není totéž jako těkat pozorností mezi zcela nesouvisejícími věcmi. Navíc i tohle sledování a zkoumání vyžaduje hodně soustavnosti, má-li to být k něčemu, takže ne, jakkoliv to byl hezký pokus, nemyslím si, že trpíte poruchou pozornosti. Doufám :-).

jIRI řekl(a)...

P.: Díky!

akb řekl(a)...

Jiri:

Nezkouším vás. Namouduši. "Ani skřeta bych nechytal do léčky klamem." Vypadá to, že týmž slovům prostě rozumíme každý trochu jinak.

"Ani se neobtěžujete na chvíli se zamyslet nad tím, jestli je to řešení ani ne snad optimální, ale alespoň elementárně správné" - to je pochopitelně špatná (a souhlasím, rozšířená) věc, ale je tam příčinná souvislost s tou těkavostí, s (dejme tomu) ADD?

Děti to snad nějak zvládnou, zatím se vždycky všechno nějak zvládlo a všeobecný úpadek možná ani nenastal, i když učenci 18. století by možná nesouhlasili. Mobil vytahuju z kapsy taky, v kině ne, ale na poradách, v metru, na tramvajové zastávce, v hospodě... Kdo to nedělá?

Já s tím, co jste napsal, v zásadě souhlasím (a rozhodně jsem to četl s velkým zájmem) až na jednu věc: jsem skeptický, když někdo předvídá úpadek hodnot. Už Seneca říkal, že mládež je zkažená. Ono z toho dnešního stavu zas vzejde něco dobrého a něco špatného jako vždycky, průměr trendu bude nula, sledovat výchylky bude krajně zajímavé.

jIRI řekl(a)...

akb:

Lapání do léček: Vlk v rouše beránčím? Ne, dělám si legraci :-).

ADD: Aha, ukazuje se, že v podporování svých nejapných teorií příklady jsem jeden z nejhorších ve střední Evropě :-). Já se domnívám (ve své blažené nevědomosti ohledně klinických projevů ADD), že narušení schopnosti soustředit se vede k tomu, že rychle vymýšlíme projekty (nebo nad projekty jiných si říkáme "To je tak cool, to chci taky udělat!"), rychle je chceme mít hotové ("Vezmu nějaký kód tady, nějaký tady, zbytek se pak nějak dořeší, hlavně aby tam bylo co nejvíc sexy nových věcí a moc se s tím nemazat!"), a když to nejde, tak o ně rychle ztratíme zájem ("Eh, ono to nejde tak rychle ? Hm... Ale tohle, to je tak cool, to chci taky udělat!"). Podle mého zvlášť u těch profesí, kde se pracuje jenom mozkem je obzvláště důležité ho používat, a než se do něčeho pustím, musím sakra dobře vědět co chci jak toho chci dosáhnout (a ano, mám několik takových projektíků za sebou, a vždycky doběhly na to, že jsem byl tak rozrušený tím, co všechno skvělého do nich musím nacpat, že jsem jaksi zapomněl, že především bych měl vědět co má být výstupem, a jestli je v mých silách toho dosáhnout).

Samozřejmě, že tyhle věci se dají připsat čemukoliv -- nezkušenosti, lenosti, nebo i prosté hlouposti, ale na mě (když takhle sleduju ty blogy, a vidím jak někteří lidé každého půl roku mají něco nového, co je nejvíc sexy ze všeho) to působí opravdu dojmem neschopnosti se něčemu soustavně věnovat delší dobu.

Asi tak nějak.

Děti a úpadek mravů: Dneska ráno jsem si říkal, že by bylo pěkné v nastaveném směru ještě chvíli pokračovat, a zkusím dát dohromady nějaký ucelenější text na tohle téma :-).

Jinak jsem chtěl ještě říct, že se s Vámi velmi pěkně diskutuje. Skoro jako bychom to nepsali česky. Jen kdybych se u toho vždycky necítil jako ňouma... :-)

jIRI řekl(a)...

A ještě jedna poznámka: BVere, hele, už toho nech. Víš, že si účet na Twitteru nemůžu zřídit, to bylo otevřené uznání porážky, a takhle střílet po kačenách na vejcích, to se nedělá :-).

Pavel řekl(a)...

Uff. Teda, ty mi dáváš. Jsa postižen akutním ADD, nestíhám ani pořádně sledovat vaši debatu. :-) Omezím se proto jen na pár upřesnění.

Ano, napsal jsem, že "blogování je ztráta času". Měl jsem spíš napsat, že "blogování je _pro_mě_ ztráta času", to by bývalo bylo přesnější -- když si to dáš dohromady s mou neschopností plodit rychle texty, dává to celkem smysl.

Tvrzením, že Twitter je určitý druh poezie, ještě neříkám, že je v tomto lepší než klasický blog. Není, jeho možnosti a přednosti jsou jiné než možnosti a přednosti blogu.
Prostě mi v jednu chvíli přišlo zajímavé, že mě toto médium nutí k maximální stručnosti: kondenzované moudro nebo čmáranice na záchodku -- a hranice dělící jedno od druhého je velice tenká.

Pirvínova korespondence byla především bohapustá recese, přesně tak, jak ji mohli provádět studenti na FELu, vybavení přebytkem času a nespoutané energie. Pochybuju, že její zveřejnění byl primární cíl -- já se k ní dostal náhodou v době, kdy AmberZine mohl publikovat skoro cokoliv a tak jsem oba pány požádal o tu možnost. Jak to ale přesně bylo s Pirvínem, mohu snadno zjistit.

Zda Twitter čeká na svého Marka Twaina (nebo spíš Ernesta Hemingwaye), to je opravdu zajímavá otázka. Jsem docela přesvědčen o tom, že každé nové médium je po nějaké nedlouhé době někým zvládnuto na mistrovské úrovni, která se pak ostatním jen stěží překonává. Je to jen otázkou času, kdy se objeví nějaký "pubescent neschopný přečíst více než 100 znaků", jenž nám všem nastaví standard.

Avalcon: ano, to beru. co bude naším dalším tématem? Asociální sítě? :-)

A na závěr k tomu kontextu: dobrý štěbetálek -- za něhož se nepovažuji -- píše tak, že kontext jeho hlášky je veřejně dostupný: Buď jde o sdílenou situaci, atmosféru, náladu (teď jsem chtěl napsat "diskurz", možná už opravdu hloupnu :-)) nebo je snadné kontext zrekonstruovat z předchozích hlášek. Pročítáním autorových minulých výkřiků v chronologickém sledu je pak možno si udělat představu jak o něm, tak o jeho zálibách, blízkých, zázemí, práci, známých (dobré čtení je např. http://twitter.com/ryankuder -- tohoto človíčka nedávno redundovali z Yahoo).
Je to jako poznávat charakter postav v románu na základě dialogů.

Tak. Tím moje obhajoba vlastního štěbetání končí -- je to totiž úplně stejná ztráta času jako blogování... :)

Synkretik řekl(a)...

Začnu z druhé strany. Chtěl bych upozornit na stav "proudění" (v originále "flow") z Golemanovy knihy Emoční inteligence. Toto proudění by se dalo popsat jako úplné ponoření se do problému, kdy člověk zapomíná na své okolí. Podle výzkumů citovaných v té knize měli studenti, kteří při studiu/bádání byli často ve stavu proudění, daleko lepší studijní výsledky než ti, kteří se do takového "transu" nedostávali.

Podle mě se ADD (jak bylo definováno v tomto blogspou, což se odlišuje od psychiatrické definice) s podobným stavem vylučuje. Pokud člověk neudrží koncentraci víc než minutu či dvě, a pořád si odskakuje k nějakému mailu, webu, instant messageru, stock tickeru apod, tak se IMHO nemůže efektivně dostat do tohoto proudění. Sám na sobě tento zlozvyk pozoruji a snažím se ho zbavit - i když u mě je to částečně způsobeno prací v open space, kde stále něco vyrušuje, a když už jsem vyrušený, tak si pár blogů zkontroluju, než se k práci vrátím :))

Sice platí, že dost věcí se děje v mozku i podvědomě, ale přesunout hlavní část myšlenkové práce do podvědomí, zatímco se vědomí věnuje browsení po webech s blyštivými cetkami, mi nepřijde jako optimální.
Možná že příští generace, vyrostlá s tomto prostředí permanentního vyrušování, s tím nebude mít problém, podobně jako domorodec nemá problém se stálou zvukovou kulisou svého pralesa. Osobně si ale myslím, že to tak nebude, že takovýto styl vede k v povrchnosti a přelétavosti v myšlení, a k neschopnosti udržet a dále rozvíjet hlubší myšlenku.

bver řekl(a)...

Sice už je to dávno doběhlá debata, ale odkaz na:
Maker's Schedule, Manager's Schedule
sem patří.