S písní na rtech

A skoro si myslím, že první věc, kterou řekl první člověk, který uměl mluvit bylo: "Jó, to za mých mladých let!" Chci říct: nad úpadkem poměrů se skuhrá už dobrých pár tisíc let, a zatím to vypadá, že každý další takový úpadek vedl ke zvýšení životní úrovně té části lidstva, která alespoň trochu upadla. Takže mé následující pofňukávání ve smyslu kam ten svět spěje lze s klidným srdcem ignorovat, nebo se mu dokonce i hlasitě vysmát.

Nicméně.

Všiml jsem si, a nejsem jistě sám, že s tím, jak zdrojů zábavy přibývá, klesá schopnost lidí udržet pozornost u jedné věci. V angličtině na to existuje označení Attention Deficit Disorder, v češtině určitě taky, ale nečtu tu správnou odbornou literaturu, takže si vystačíme se zkratkou ADD (i když ve skutečnosti ADD jako diagnóza znamená ještě něco trochu jiného než o čem budu dále mluvit, ale čert vem přesnou terminologii).

Tahle ADD se projevuje různě, třeba u sebe pozoruji nutkavou potřebu zkoumat co nového je na Internetu, nebo že jsem skoro úplně přestal číst knížky a pustil jsem se do barevných obrázkových magazínů (všechny tyhle Týdny a tak podobně), a Internetových plátků a, přiznávám, blogů. Významné je, že délka textu se zkracuje, a tudíž není potřeba se s tím moc párat, kliky-klik a už čtu něco dalšího, naprosto nesouvisejícího.

Na tenhle problém už jsem tu před časem narazil, tehdy v souvislosti s tříděním informací. U postižených ADD však nejde o to, že by nevěděli jak třídit informace, oni je prostě třídit nechtějí. Chtějí více barevných obrázků, více krátkých zpráv o bezpředmětných tématech, více srandovních příspěvků. Samozřejmě se to obvykle svádí na nějaký vnější zdroj vyrušení, který může za to, že pozornost neudržíme, jako že třeba nemáme čas, protože musíme něco dělat, nebo o někoho pečovat a tak podobně. Ve skutečnosti je ale právě tohle ten nejdůležitější projev ADD -- neschopnost odolávat vnějším zdrojům vyrušení. Pravdou totiž je, že i lidé, kteří mají hodně práce, nebo malé děti, nebo cokoliv jiného, co vyžaduje okamžitou pozornost, dokáží buď tyhle zdroje rušení vyfiltrovat, nebo si naplánovat časově náročné aktivity tak, aby se takovým zdrojům rušení vyhnuli.

My, nakažení ADD však i během těch dlouhých časových intervalů, kdy bychom se mohli věnovat jedné jediné věci soustředěně a nepřerušovaně, sami aktivně vyhledáváme zdroje vyrušení, nebo se prostě vyrušíme sami, protože bez té rozmanitosti vjemů cítíme senzorickou deprivaci, tedy stav, kdy máme trýznivý pocit, že se nic neděje a že je potřeba s tím něco udělat, někam se podívat po nějakém tom rozptýlení od té jedné věci kterou bychom se měli, nebo i chtěli zabývat.

Člověk postižený ADD si mezi dvěma kapitolami knihy šlehne nějaký ten článek v novinách, nebo krátké video, které mu poskytne trochu toho rozptýlení od zoufale jednotvárného procesu čtení. Při práci si pak v okamžiku, kdy by se měl nejvíce soustředit prostě musí odskočit ke své RSS čtečce, jestli v ní náhodou není něco nového, nebo zkontroluje e-maily, nebo si odskočí uvařit kávu a poklábosit s kolegy v kuchyňce.

Říkáte si: No a co? Co je na tom špatného?

Přeci úplně všechno. Ty opravdu složité problémy vyžadují tolik mozkové kapacity kolik jí jen máme, a pokud polovinu z ní spotřebuje problikávání nesouvisejících témat, pak není velká šance, že se dostaví to uspokojující osvícení, při kterém mozek drtící dostupné informace rozjařeně zvolá heuréka! a vychrstne na papír (nebo kamkoliv jinam) právě to řešení, které tak zoufale potřebujeme. Existuje sice názorová škola, která tvrdí, že odpoutání se od problému může být prospěšné, že hlava si sama, během toho, co v prvním plánu myslí na něco jiného, uvědomí v jakési volnoběžné spodní vrstvě to správné řešení, ale přiznejme si to: spíše než k nalezení optimálních řešení vede tenhle přístup k akceptaci toho prvního co nám přijde na mysl. Čili místo nalezení řešení upadneme do stereotypu, do role toho kladiva, které si na volnoběh všechno přetaví v hřebíky.

Poučení které z toho plyne: Velcí myslitelé se během velkého myšlení nedívali na YouTube.

Problém je v tom, že soustředění bolí. Nemyslím teď takové to bolení, které se obvykle myslí. Myslím tím to, že pokud se máme hluboce soustředit, musíme, jakkoliv je to bolestivé, obětovat takový ten plytký přehled o věcech. A být bez přehledu, to je dneska zatraceně bolestivá rána.

Mít přehled se stalo možná tím nejdůležitějším co adept na intelektuála potřebuje. Vědět hovno o všem, je mnohem důležitější než vědět všechno o hovně, abych to vyjádřil nějak kulantně.

Nakonec tahle povrchní média která máme, k tomu přímo svádějí: jejich konzumenti chtějí pestrost a různorodost a tu těžko vybudujete, když budete zacházet do stále intimnějších detailů jedné jediné věci. Publikum chce zvonky a píšťalky, tak mu je, zatraceně, dáme! Každý, kdo se svěřuje televizi nebo Internetu to dělá s úmyslem být co nejvíce vidět (možná zpočátku s touhou předat co nejvíce lidem co nejvíce ze svého vědění, ale to brzo přejde), a nejvíce vidět jsou ti, kteří všemu rozumí a o všem dokáží zasvěceně hovořit. A tak si forma přizpůsobí obsah, a pitomá lidská ješitnost způsobí rozmělnění a zploštění a ztuctovatění kohokoliv, kdo si s médii zadá.

Mám na mysli asi tohle: Existuje kladná zpětná vazba mezi simplifikací obsahu na straně jeho producentů a požadavkem na jeho další simplifikaci na straně jeho konzumentů. Producenti vycházejí vstříc svým konzumentům, kteří se ptají: proč kterýkoliv problém nejde vysvětlit v 40 minutovém pořadu na Discovery? A nebude to dlouho trvat a budou se ptát: proč všechny problémy nejde vysvětlit ve 40 minutovém pořadu na Discovery? A co řekne kouzelné sluchátko producentů? Ale jistě, jak si přejete, když milión koček, tak milión koček.

Sakra, Aldous Huxley měl pravdu: Do pekla půjdeme dobrovolně a s písní na rtech!

Ach, to jsem se rozohnil!

Takže: Došli jsme k závěru, že chceme méně podléhat vyrušení a dokázat se obětovat a věnovat čas jedné jediné věci. Ne poroto, že bychom byli zaslepení a neviděli věci kolem, ale proto, že k poznání je cesta dlouhá, bla, bla, bla. Být s to soustředit se na jednu věc v jednu chvíli je prostě normální, ať už do nás okolí tlačí cokoliv. Nemusíme vědět všechno o všem, nemusíme sledovat každou novinku, po které za půl roku ani pes neštěkne, nemusíme se mučit psaním věcí, které nám jsou proti srsti jen proto, že někdo řekl, že formát média které jsme zvolili, to od nás očekává.

(Dále následovala pasáž směřovaná BVerovi, a jeho v zásadě nevinné poznámce na Twitteru. Ale bylo to tak pitomé, že jsem to musel zase smazat. Snad to co zbylo, bude stačit.)

Chci říct: Bůh nás chraň, aby intelektuálové, ta neotřesitelná skála, zdroj jistoty, a nečitelných sáhodlouhých esejů, v nichž tu a tam vysvitne něco důležitého, něco, o čem stojí zato přemýšlet, podlehli okolnímu tlaku, a změnili se v prosté Twittery, prosté zapisovatele jepičích zpráviček předstírajících jakousi vyšší hodnotu. Protože až k tomu dojde, i já začnu říkat: "Jó, to za mých mladých let!"