neděle, března 22, 2009

Tenká červená linie

Chm. Kdo by tomu věřil. Po všech těch letech.

Rozumějte: napsal jsem článek. Já vím, já vím. Čekáte, že teď napíšu že je to sračka, že jsem to dělal jen pro peníze a tak dále, ale že svět už je takový, a že nakonec udělám nějaký veselý kotrmelec, kterým se od toho distancuji a budu vypadat jako kabrňák, který vyjebal s nějakým časopisem.

Bohužel, zklamu vás.

Myslím si, že jsem odevzdal, vzhledem k možnostem (tedy dva večery o víkendu), poměrně slušný produkt, za který se, věřím, nemusím stydět. Poslal jsem text před odesláním na review BVerovi, který řekl že je to dobrý, a když je něco dobrý pro BVera, je to dobrý pro publikum libovolného časopisu (nebo určitě alespoň časopisu, který si text objednal).

Ale chtěl jsem říct něco jiného. Hlavní důvod, proč jsem se do článku pustil, bylo, že jsem si chtěl vyzkoušet, jestli to tam ještě je. Nemyslím schopnost psát. Když nepíšete na zakázku moc často, něco slušného vždycky vyplodíte, aniž byste příliš recyklovali sami sebe (je to stejné jako s blogem). Myslím jestli tam je ta touha psát články. Asi jako když Rocky Balboa naposledy vstoupí do ringu, aby si nechal namlátit tím odrzlým smrkáčem.

A řeknu vám tohle: Je to pryč.

Abyste rozuměli: jsou dvě povolání kterým jsem se chtěl věnovat v době, kdy jsem neposkvrněně snil o ideálním zaměstnání. To první bylo programování počítačových her, což je touha, která mě chytila nad první hrou kterou jsem hrál na svém Didaktiku Gama, ve které se takovým pěkným způsoben na obrazovku narolovalo logo studia Probe. Druhé mé vysněné povolání, touha po němž ve mě vykrystalizovala ve skoro stejné době, byla novinařina.

Jak víme, jsem co jsem v nadnárodní firmě, což není úplně to, co jsem si ve čtrnácti představoval. Nicméně ještě není všem dnům konec, a kdo ví kam mě větry personálních oddělení zavanou. Na druhou stranu teď už skoro jistě vím, že touha psát do novin mě zcela a úplně opustila.

Důvodů je proto asi několik, mezi ty hlavní patří fakt, že na mé osobní stupnici prestiže kreativních povolání novinařina klesla hluboko dolů, zejména pro svou povrchnost, nepřesnost a jalovost lakovanou průhlednou touhou sdělit něco zásadního. A ano, také jsem byl vinen tím, že jsem si myslel, že psát je poslání, a až později mi došlo, že články do novin a časopisů jsou prostě produkty, které čtenáři konzumují a podle toho je potřeba s nimi zacházet: mít na mysli cílové publikum a zadaný rozsah (a občas také zájem velkých inzerentů, že ano).

Zajímavé je, že jsem si té změny, té ztráty zájmu o novinaření, ani nevšiml. Což mě přivedlo k otázce, co všechno ještě takhle tiše odešlo, jaké další sny a ambice jsem ztratil aniž bych si toho všiml. A také si říkám, kde končí zkušenosti a věkem nabytý realismus, a začíná duševní plesnivění.

Pokusil jsem se o inventuru toho, co bych chtěl ještě dokázat a udělat, a výsledek shledávám poměrně uspokojivým -- mimo jiné jsem zjistil, že ještě stále mám touhu psát beletrii, což je věc, kterou jsem už považoval za vyřízenou (a časem se k tomuhle tématu ještě vrátím).

A pak jsem o tom přemýšlel ještě trochu dál, a došel jsem k tomuhle: hranice mezi moudřením věkem a intelektuální hnilobou vede podél tenké linky rezignace.

Rezignovat, znamená přestat se snažit a přestat se snažit znamená zahnívat. A je jedno jestli jde o práci, vztahy, nebo jinošské sny.

Čímž se vracíme k psaní článků. Domnívám se, že má totální ztráta zájmu o novinařinu není rezignací (ostatně i kdyby byla, obávám se, že bych si to nedokázal přiznat), ale prostým uvědoměním si vlastních možností.

Lidé sebevědomí dokáží být dokonale šťastní ve vlastní průměrnosti. To já nedovedu. Vědomí, že jsem průměrný mě deptá tím víc, čím víc mně na té které věci záleží. Nicméně už vím, že zdokonalovat se mohu jen v několika málo oborech. A psaní psaní článků pro časopisy do skupiny těch vyvolených, z důvodů výše uvedených, rozhodně nepatří.

Nicméně. Nicméně jsem rád, že jsem ten článek napsal, a že jsem si mohl tyhle věci ujasnit. Myslím, že mně to rozhodně prospělo. Stejně jako Rockymu ta poslední nakládačka.

Žádné komentáře: