pátek, prosince 29, 2006

Paralýza

Mám problém.

Na to, abych dopsal svou disertační práci mám v tomto okamžiku asi tak měsíc. Mám připravených nějakých třicet stran takových těch obvyklých matematických dekorací, mám asi 200MB předzpracovaných simulovaných dat, mám implementaci simulačně-analytického rámce, který umožňuje na základě těch dat generovat nějaké více méně validní predikce, mám dva neúspěšné pokusy o matematickou analýzu, které ukazují, že najít vztahy pro přenos rušivých vlivů ze vstupu analytických metod na jejich výstupní parametry je tak složité, že to potrvzuje mou původní domněnku, že cesta simulací a generalizace jejich výstupů je ta správná (a pragmatická).

Tohle všechno mám, a přesto nejsem schopný sloučit to všechno dohromady a stvořit z toho ucelenou práci, kterou bych mohl hrdě hodit recenzentům na stůl a říct: hleďte jak jsem chytrý, i já si to PhD zasloužím!

Ve skutečnosti jsem úplně paralyzovaný, neschopný jakkoliv pokročit. Místo abych psal a generoval nějaká moudra, sedím, přesypávám XML soubory s daty, vyrábím z nich kontingenční tabulky, doplňuji další a další simulace, které už stejně nevyužiji a tak pořád dokola.

Přemýšlel jsem čím to je a nakonec je to velmi snadné: nejsem přesvědčený o tom, že to co mám, je dost dobré. Nejsem si jistý, že lidé, kteří by mé závěry četli a hodnotily, by si nepomysleli něco jako "To je ale vůl," nebo dokonce "Jak se takovouhle sračku vůbec může pokoušet prodat jako disertační práci?"

Víte, četl jsem několik disertací a pár z nich bylo lepších než to, co jsem schopen v tomto okamžiku dát dohromady já. Dvě nebo tři byly dokonce opravdu výjmečně zajímavé a přínosné. Na druhou stranu většina toho byly blbosti, které z nějakého mně nepochopitelného důvodu prošly, a jejich autoři jsou teď hrdými držiteli onoho vytouženého titulu. Při jejich čtení jsem se uklidňoval tím, že takovouhle srágoru dám dohromady taky, a že mám toho doktora vlastně v kapse. Postupem času jsem ale zjisitl, že nejsem schopen se spokojit s tím, že bych byl autorem třetiřadé práce, který to dostal když už za nic jiného, tak za tu trpělivou otročinu, kterou provedl při skládání práce dohromady.

Zjistil jsem, že pochybnosti o přínosnoti toho co dělám mě naprosto a dokonale demotivují celou tu záležitost dokončit.

Jsem z toho zoufalý, protože rodina a vůbec všichni na mě tlačí, protože jsem se grandiózně ztrapnil u rigorózních zkoušek (to je tedy můj názor -- můj školitel naopak vypadal velmi spokojeně, jak pěkně jsem to zvládl a tak dále), a je mi líto za to úsilí nesklidit plody v podobě dalšího diplomu, protože, zatraceně, tu práci napsat chci.

Ale já to prostě nějak nedokážu.

Jak říkám: mám problém...

středa, prosince 27, 2006

Vizionáři

Přečetl jsem si rozhovor s novým velitelem skupiny Computer Press. Asi nejzajímavější na tom rozhovoru je ta část, kde se zmiňuje, na co se Jiří Hlavenka ptal jako první. Připomělo mi to Hlavenkovy diskuse s Martinem Manišem, blahé paměti.

A přečetl jsem si i Hlavenkův zpětný úder a na tom bylo nejzajímavější to, jak dokáže neodpovídat na otázky a jak neschopný je Aleš Miklík jako tazatel při rozhovoru, když netrvá na tom, aby tázaný na otázku odpověděl.

Tak jako tak, z obou článků plyne, že Jiří Hlavenka je velmi zajímavá osoba.

Chci říct asi tohle: V tom, jak rozdělují své publikum na dvě nesmiřitelné skupiny (uctívače a potírače), vidím jisté paralely mezi Jiřím Hlavenkou a Tím, jehož jméno se nevyslovuje. (Samozřejmě s tím rozdílem, že Radek Hulán nepíše technické nesmysly -- pokud se tedy soustředíme na věcnou stránku jeho textů, a pomineme skutečnost, že kohokoliv, kdo s ním nesouhlasí, briskně označí za socku a pablba, na což se Hlavenka veřejně nikdy nevzmohl, i když mi to vždycky přišlo, že by moc chtěl.)

Nicméně: Jelikož o CPressu jako takovém nevím nic, zajímá mě to čistě jako bulvární obsah, nad kterým se můžu ukájet pocitem, že teď vidím do zákulisí a tak dále a tak podobně.

Zajímavá ale je diskuse o vizionářích pod druhým rozhovorem, která jasně dokumentuje sémantickou nekompatibilitu jednotlivých diskutérů. Jedni se domnívají, že vizionář je ten, kdo vymyslel nebo předpověděl něco opravdu velkého, druzí pak že vizionář je každý, kdo si dovolí nebýti jelimanem, a rozhodne se realizovat nějaký svůj sen či představu, kdo vezme osud do svých rukou, nebo tak nějak, pokud možno v oboru, který ještě není moc etablovaný, v ideálním případě ještě neexistuje.

Pokud si mohu vybrat, je mému srdci bližší druhá definice, protože je v ní mnohem méně prostoru pro švindlování s tím, co ještě není a co naopak už je něco opravdu velkého. Problém s "něčím velkým", lze ilustrovat třeba takto: Charles Babbage a jeho difference engine -- je to už dost velké sousto? Je to vizionářství v nejčistším slovníkovém smyslu (tedy snílkovství), když se s technologií, která toho zjevně není schopna, snažíte postavit programovatelný počítač? Já myslím že ano. A co takový A. C. Clark a jeho komunikační družice? Byla to smělá vize, nebo jen podchycení toho, co tak nějak poletovalo ve vzduchu a jen bylo potřeba to nějak koncentrovaně sepsat na papír a publikovat? Tady už jsem na rozpacích a nevím zda Clarka lze klasifikovat jako vizionáře, nebo zda je to jen mimořádně zdatný autor SF (vezměte si třeba Rajské fontány -- tam, mimo jiné, předpověděl Google a vymyslel orbitální výtah).

Na druhou stranu, pokud se držíme toho, že vizionář je někdo, kdo se chytí nové myšlenky (ne nutně vlastní) a dovede ji ke zdárné realizaci, jsou věci jasnější. (Protože každá diskuse o vizionářích nakonec sklouzne k zásadní otázce, zda jsou vizionáři i Steve Jobs a Bill Gates, nebudu to zdržovat a rovnou budu diskutovat jejich případ.) Např. Steve Jobs i Bill Gates jsou nutně oba vizionáři, protože oba se pustili do vod nepříliš prozkoumaných (Jobs ždímal Wozniaka a jeho počítače Apple, Gates se realizoval psaním BASICu pro Altair), a oběma se povedlo prorazit.

To, že Jobs je obecně vnímám jako sympaťák (přesto, že všichni kdo s ním pracovali tvrdí, že je sice inspirativní, ale pořád skoro-psychopat, který, mimo jiné, nechal přelayoutovat PCB Macintoshe aby bylo krásné, bez ohledu na to, že nebude fungovat), zatímco Gates je něco jako princ pekelný (přesto, že všichni co s ním pracovali tvrdí, že je to velmi důkladný a techniky zdatný chlapík, ano, ano, o fiasku s Internetem a MSN víme), je sice zajímavé téma na diskusi, ale nemění to nic na tom, že oba se na pole malých domácích počítačů pustili zhruba ve stejné době, kdy to muselo zvenčí (a obávám se, že i zevnitř) vypadat jako dost šílený nápad.

Čili pokud se držíme tohoto schématu, pak nutně docházíme k závěru, že i Jiří Hlavenka je vizionář. To, zda okopíroval Amazon je irelevantní, protože na českém trhu (v té době opravdu zoufale zaostalém; dnes už jen mírně zaostalém) se dopustil několika inovací, které sice mohl provést kdokoliv jiný, ale kdokoliv jiný je neprovedl, tudíž Hlavenkovi nelze odpárat punc vizionáře a průkopníka (a stejným titulem je nutné označovat třeba i Iva Lukačoviče, ať už si o Seznamu myslíte cokoliv).

Chtěl jsem ještě říct toto: Je vůbec zajímavé, jak se lidé dělí na sympaťáky a hnusáky, a snažit se vysledovat v tomto směru nějaké zákonitosti. Třeba to, že Gates je hnusák, zatímco Page a Brin jsou sympaťáci, nebo že Gates je hnusák, zatímco Jobs je sympaťák, nebo že Gates je hnusák, zatímco Ellison je sympaťák. Osobně si myslím, že je to otázkou úspěšnosti a doby působení v dané oblasti, plus součinitelem osobního šarmu. Tedy: mezi mírou vaší hnusnosti a penetrací trhu je přímá úměra. To samé platí pro dobu uběhnuvší od založení vaší firmy. Navíc váš výsledný koeficient blitkopudnosti je násoben mnoha proměnnými, jako je třeba míra neochoty jezdit na veřejnosti na Segway, nebo převrácenou hodnotou schopnosti mít "duchaplné" poznámky na adresu konkurence. Zajímavé je, že ke kompenzaci hnusnosti nepomáhá ani (byť i předstíraná) filantropie -- můžete nalít peněz kolik chcete do výzkumu AIDS a pomoci třetímu světu. Sexy závodům o X-price takovými stupiditami nemůžete konkurovat.

Ale to je, jak už jsem řekl, na jinou diskusi.

Save the cheerleader, save the world!

Další příjemný televizní seriál: Heroes. V zásadě jde o takový slepenec všech superhrdinských komixů, které v minulém století vznikly (především asi X-Men) a několika brakových SF a fantasy knih, nicméně je to celé zabalené do takového toho moderního televizního celofánu a opravdu pěkně se na to kouká.

Doporučuji!