pátek, prosince 29, 2006

Paralýza

Mám problém.

Na to, abych dopsal svou disertační práci mám v tomto okamžiku asi tak měsíc. Mám připravených nějakých třicet stran takových těch obvyklých matematických dekorací, mám asi 200MB předzpracovaných simulovaných dat, mám implementaci simulačně-analytického rámce, který umožňuje na základě těch dat generovat nějaké více méně validní predikce, mám dva neúspěšné pokusy o matematickou analýzu, které ukazují, že najít vztahy pro přenos rušivých vlivů ze vstupu analytických metod na jejich výstupní parametry je tak složité, že to potrvzuje mou původní domněnku, že cesta simulací a generalizace jejich výstupů je ta správná (a pragmatická).

Tohle všechno mám, a přesto nejsem schopný sloučit to všechno dohromady a stvořit z toho ucelenou práci, kterou bych mohl hrdě hodit recenzentům na stůl a říct: hleďte jak jsem chytrý, i já si to PhD zasloužím!

Ve skutečnosti jsem úplně paralyzovaný, neschopný jakkoliv pokročit. Místo abych psal a generoval nějaká moudra, sedím, přesypávám XML soubory s daty, vyrábím z nich kontingenční tabulky, doplňuji další a další simulace, které už stejně nevyužiji a tak pořád dokola.

Přemýšlel jsem čím to je a nakonec je to velmi snadné: nejsem přesvědčený o tom, že to co mám, je dost dobré. Nejsem si jistý, že lidé, kteří by mé závěry četli a hodnotily, by si nepomysleli něco jako "To je ale vůl," nebo dokonce "Jak se takovouhle sračku vůbec může pokoušet prodat jako disertační práci?"

Víte, četl jsem několik disertací a pár z nich bylo lepších než to, co jsem schopen v tomto okamžiku dát dohromady já. Dvě nebo tři byly dokonce opravdu výjmečně zajímavé a přínosné. Na druhou stranu většina toho byly blbosti, které z nějakého mně nepochopitelného důvodu prošly, a jejich autoři jsou teď hrdými držiteli onoho vytouženého titulu. Při jejich čtení jsem se uklidňoval tím, že takovouhle srágoru dám dohromady taky, a že mám toho doktora vlastně v kapse. Postupem času jsem ale zjisitl, že nejsem schopen se spokojit s tím, že bych byl autorem třetiřadé práce, který to dostal když už za nic jiného, tak za tu trpělivou otročinu, kterou provedl při skládání práce dohromady.

Zjistil jsem, že pochybnosti o přínosnoti toho co dělám mě naprosto a dokonale demotivují celou tu záležitost dokončit.

Jsem z toho zoufalý, protože rodina a vůbec všichni na mě tlačí, protože jsem se grandiózně ztrapnil u rigorózních zkoušek (to je tedy můj názor -- můj školitel naopak vypadal velmi spokojeně, jak pěkně jsem to zvládl a tak dále), a je mi líto za to úsilí nesklidit plody v podobě dalšího diplomu, protože, zatraceně, tu práci napsat chci.

Ale já to prostě nějak nedokážu.

Jak říkám: mám problém...

6 komentářů:

Piki řekl(a)...

Niekedy pomôže myšlienka, že predsa nebudem horší ako...(treba doplniť meno niekoho z autorov tých srágor) Veď keď to oni dokončili tak ja musím hravo.

Druhá myšlienka je možno ešte dôležitejšia: Treba si po sebahodnotiacej vete vždy uvedomiť, že vždy, ale vždy, je sebahodnotenie prísnejšie ako ohodnotenie z pohľadu iného. Proste platí: (skutočné hodnotenie spoločnosťou)= sebahodnotenie/(stupeň dosiahnutého vzdelania)

Cy řekl(a)...

Stejny problem jsme mel pred odevzdanim diplomky... A nakonec byli jak recenzent, tak vedouci spokojeni...

Jinymi slovy- podobne pocity jsou asi normalni ;)

Q řekl(a)...

Ano, obcas mam presne stejne pocity, takze i ja si myslim, ze toto je normalni - funguje to nejen ve skolnim svete - vzdy, kdyz davam dohromady nejake obsahlejsi dilo, obvzlast pokud je obchodniho charakteru, kde faktickeho obsahu je treba na jednu A4, ale je v zajmu spolecenskeho bontonu odevzdat tech stran prinejmensim 10 mam pocit, ze si druha strana v prvnim okamziku rekne, co to psalo za idiota a v tom druhem ulomi nasadu od vidli a prijde me s ni pretahnout pres zada za to, ze plytvam jejich drahocenny cas.
Problem je podle meho v jine rovine - pokud je clovek alespon trochu dusledny, ma rozumnou miru sebekritiky, ktera je nutna k tomu, aby dlouhodobe sam sebe rozvijel a prace (a je jedno jaka - mam overeno, ze to funguje i pri vyvoji nejakeho SW) ma nejaky vyssi nez minimalni rozsah, pak s ni autor nebude uplne spokojen nikdy a vzdy na ni najde nejake chybicky, ktere bude treba vychytat. Toto bude trvat tak dlouho, nez ho od prace vynesou v penalu. Je treba najit nejaky zdravy pomer mezi tim, aby se clovek nemusel sam za sebe stydet, co to zase vytvoril a hodil do sveta a zaroven, aby mu zbyl cas i na jine veci, ktere poklada za dulezite (zamerne nechci specifikovat jake). Obvykle pro moji malickost je spravnou cestou pro uchlacholeni bolave dusicky porovnat svoji praci s praci nekoho jineho, kdo je cca prumer.
Pokud bych se chtel zageneralizovat na zaklade praci, ktere jsem mel moznost ja osobne ve svem zivote videt, pak si myslim, ze prace cloveka se zdravou sebereflexi, ktery ji odevzda s tim, jak moc je nedokonala a kolik ma chyb byva radove lepsi nez prace tech, kteri jsou skalopevne presvedceni o sve vlastni genialite a neomylnosti a kteri nepochybuji nebo nechteji pochybovat o tom, ze jejich prace je ta nejlepsi a prosta chyb, neb oni maji patent na rozum.

BVer řekl(a)...

asi bych to nedokazal napsat lepe nez Q.

duslednost a poctivost autorova je nutnou podminkou, pokud ma vysledek za neco stat -- a tento pocit nuti autora investovat do dila stale vic a vic usili.

na druhou stranu je treba nejake objektivni srovnani s okolni "postacuji kvalitou vystupu", protoze jinak autorovi hrozi sebevrazda prepracovanim.
asi dobre je skromne si priznat, ze "vzdy existuje nekdo chytrejsi nez ja" (jistou utechou budiz, ze toto pravidlo je platne v lokalnim kontextu srovnani).
z toho pak vyplyva, ze absolutni dokonalosti nemuze byt dosazeno a ze je mozne vyslovit i hypotezu nedosazitelnosti idealu, tj.: "mnozstvi vynalozeneho usili nutneho ke zvyseni kvality dila roste s blizicim se bodem absolutni dokonalosti nade vsechny meze".

ale konkretne: vyjimecne dobrou disertaci muze napsat jen genius a/nebo clovek, jenz hodla podridit cely zbytek sveho dalsiho zivota vede. ten se pak na svou praci intenzivne soustredi bez vetsich prestavek po dobu nekolika tomu urcenych let. pokud je schopny a ma stesti na okolni podminky, ktere svym snazenim trvale zlepsuje, jest mu prave disertace tim pravym vytahem do slonovinove veze, jez cni nad oblaky vehlasu a odborneho uznani.

ostatnimu plebsu pak po uspesnem obhajeni disertace zustane pouze zajimavy sufix za prijmenim v CV -- ale pokud chces neco znamenat v byznysu, nesmis naopak vlastnit ani prefix -- uspesni podnikatele jsou preci znami tim, ze sve diplomky (a tim spis disertace) nikdy nedopsali.

takze pokud nejsi zrovna homo academicus, nemusis se trapit tim, co uz stejne nestihnes posledni mesic prilis ovlivnit.
hlavne to koukej pospojovat co nejdriv, aby ti sve rekli vsichni, kdo do toho maji co mluvit, a abys stihl jejich kritiku zapracovat (oni nepospichaji, ty ano) -- a nenech se pri tom rozptylovat svymi pochybami ani svymi pochybnymi kamarady ;-)

drzim palce!

Petruš řekl(a)...

Jiříku vydrž a vytrvej,jinak to budeš mít na talíři dalších 20 let.A navíc jsi přece můj chytřejší a úspěšnější bratr, tak se snaž.Držím palečky.

Anonymní řekl(a)...

Není cesty zpět.

Jsem v podobné situaci, byť zdaleka ne tak optimistické, a také jsem pročítal disertační práce těch na druhém břehu. A chlácholil se úrovní některých z nich (pracovní název: "přerostlá diplomka").

Fascinující pro mě je, že si někteří ani neuvědomují, že to za moc nestálo (oni ty pochybnosti prostě nemají, žádna paralýza je netrápila, prostě to jen napsali). A bylo to...

Hodně štestí se zatnutím zubů a dokončením!