neděle, ledna 07, 2007

Review.Game("Dreamfall: The longest Journey")

Ragnar Tornquist je v té malé bezvýznamné niché adventurních her něco jako celebrita. Ne sice tak velká jako Ron Gilbert, Tim Schafer, nebo Jane Jensen, ale v zásadě se díky The Longest Journey (kterou napsal a režíroval), stal velmi rychle uznávanou veličinou.

Tornquist (podle toho co jsem četl), studoval kdysi (v USA) jakési školy či kurzy kreativního (především však filmového) psaní a věcí okolo, načež v rodném Norsku zakotvil u tehdy zřejmě nepříliš známé firmy FunCom, kde udělal kariéru, a dnes je tam kreativním ředitelem.

Proč vám to vykládám: Velmi překvapivě dokázal Tornquist zdárně dovést k dokončení Dreamfall, neboli duchovního pokračovatele The Longest Journey, takto představitele velmi specifického herního žánru s názvem interaktivní film.

Chci říct: Když jsem tu před časem vzdychal nad hrou Fahrenheit, která velkohubě sama sebe prohlašovala za nositele inovací, přičemž ovšem proklamovanou interaktivní filmovost nenaplnila, netušil jsem ještě, jak dokonalou ukázkou tohoto sub-žánru se stane Dreamfall.

To, že je Tornquist studovaným scénáristou (nebo čím vlastně), je totiž u Dreamfall důležitější než cokoliv jiného. Jakkoliv tedy hra nepostrádá pasáže, ve kterých se opravdu trochu hraje, jde především o téměř čistokrevnou naraci, která lineárně postrkuje (samozřejmě velmi rafinovaně, takže to vypadá, že si můžete vybrat co uděláte) svého konzumenta od začátku ke konci s jediným cílem: odvyprávět příběh zpočátku naprosto demotivované mladé ženy, která vstoupí na cestu a dojde až na její hořký konec.

Popravdě řečeno, je Dreamfall v tomto směru tak dobrý, že jsem občas cítil jisté rozhořčení nad tím, že jsou mi do cesty stavěny překážky, u kterých není úplně zřejmé jak je překonat (např. puzzle s kamenými sochami v městě pod Marcurií), a tudíž mi brání v tom, pokračovat v příběhu.

To zaprvé.

Zadruhé je Dreamfall naprosto úžasný v tom, že to není pokračování v klasickém slova smyslu. Však víte: Ponevadž Piráti z Karibiku/Matrix/[dosaďte libovolný n-dílný film, hru, nebo knihu] byli úspěšní a vydělali spoustu peněz, je potřeba toho využít a natočit/vytvořit další díl, se stejnými postavami, de facto stejnou zápletkou i vším ostatním, a pak na něm zase vydělat spoustu peněz. Oproti tomu Dreamfall vlastně vůbec nenavazuje na The Longest Journey. Spíše ukazuje další fragment z velmi chytře vymyšleného světa, ve kterém se spíše shodou okolností objevují některé postavy a lokace z předešlého "dílu".

Je obvyklé tvrdit, že autor měl více dílů v hlavě vždy a že mu vlastně úspěch "prvního dílu" jen umožnil tuto vizi realizovat a pokračovat v tom, co chtěl říct už od samého začátku. Ve skutečnosti jde většinou jen o rozmělňování pozadí, které si připravil pro původní dílo, protože každá dobrá kniha, film nebo hra takové pozadí musí mít, a vždy toho řekne méně, než kolik by čtenářům, divákům, nebo hráčům bylo milé. (Třeba Hyperion od Dana Simonse je toho názornou ukázkou -- Hyperion byl skvělý, Pád Hyperionu byl ucházející, všechno co následovalo v této sérii po tom jsou opravdu srágory, které lituji, že jsem četl.)

U Dreamfall k tomuto jevu nedochází, protože Tornquist původní téma netěží a nevyčerpává, ale naopak rozvíjí.

Z toho také plyne rozčarování některých lidí, kteří hru shledávají příliš otevřenou v tom smyslu, že mnoho témat otevírá a málo jich uzavírá. Popravdě: uzavírá vlastně jen jedno téma, a to je příběh holčičky Faith, který se v kontextu hry jeví vlastně jako druhořadý. V tom také vidím určité selhání závěrečného "střihu" -- příběh Faith není dostatečně zdůrazňován, takže vlastně skoro celou hru máte pocit, že řešíte něco trochu jiného než to, co je vlastně nejdůležitější. Totiž: jistě, všechny tři hratelné postavy hledají víru (faith), ale není zřejmé, že to má co společného s hledáním Faith jako skutečné osoby.

Tak jako tak: jsem spokojen. Dreamfall je v záplavě pokračování pro pokračování vlastně velmi originální a osvěžující.

Ano, to je můj závěrečný verdikt: originální a osvěžující.

Žádné komentáře: