Fňukanda

Chtěl jsem říct: Víte, vždycky jsem nesnášel tyhle blahosklonné žvásty, ve stylu "Počkej, až budeš mít vlastní děti", když jsem, ještě jako bezdětný, někomu už vybavenému potomstvem, udílel všechny ty užitečné rady, jak správně vychovávat děti a tak podobně. Pak jsem také nenáviděl blbečky, kteří mi říkali, že jakožto student vysoké školy vím houby o problémech většinové populace, protože jsem přeci ke svým závěrům došel přísně logickou, tudíž nevyvratitelnou, dedukcí. A také jsem vždycky opovrhoval sockami, které vysávají bohaté, aby si sami žili ve svém líném blahobytu.

Chápete kam mířím: za těch pár let, jsem zjistil, že jsou věci, které se nedají vysvětlit, ale je nutné je nažít, že dítě není video, které pomocí ovladače naprogramujete jak se vám zlíbí, že studenti ví o životě opravdu houby, a že jsou lidé, kteří sice chtějí pracovat, ale jsou chvíle, kdy zaměstnání může být pro zaměstnance velice nákladný koníček.

Chtěl jsem něco v tom smyslu poznamenat u jistého blogpostu (který sice nejsem líný dohledat, ale zdráhám se vystavit posměchu ve smyslu, že jsem nic nepochopil, a jsem tudíž pablb atd., což je způsob, jak se autor onoho blogu vyrovnává s nesouhlasem), ale naštěstí jsem si včas uvědomil, že jsou věci, které nelze vysvětlit, dokud je člověk nenažije, a že diskuse s arogatními sebevědomými středostavovskými MUMy (Mladými Úspěšnými Muži), prostě nemá smysl.

Tak si alespoň takto postěžuji, a na celou věc klidně zapomenu...

Dokonáno jest

Takže jsem to dokázal. Dopsal jsem svou disertační práci. V pondělí se ji pokusím vnutit na oddělení pro vědu a výzkum fakulty elektrotechnické ČVUT, a pokud jsem si správně přečetl všechny formální požadavky, mělo by se mi to podařit.

Jaký z toho mám pocit? Na jednu stranu opravdu dobrý. Když jsem si teď pročítal žádost o ukončení prezenčního studia, kterou jsem podával po složení státní doktorské zkoušky (alias rigorózní zkoušky, což, jak už jsem tu už asi psal, byla jedna z nejtrapnějších zkušeností v mém životě, ze které si pamatuji předeším to, že jsem nevěděl -- a doteď to nevím -- zda je systém v Z-transformaci stabilní, leží-li póly vně, nebo uvnitř jednotkové kružnice), musel jsem se usmát svému optimismu, který mi našeptával napsat, že očekávám dokončení práce do jednoho roku. Nakonec mi trvalo celých těch pět let, které od oné památné události (den polévky gazpacho?) uplynuly.

Někde jsem slyšel, že Václav Kalus, když se stěhoval, to měl zařízeno tak, že mu jeho manželka poslala klíče od nového bytu kurýrem (spolu s adresou), a když dorazil z práce do nového bytu, měl již připravenou pracovnu, do které zasedl a věnoval se své vědecké práci. Takto to u mne neprobíhalo. Během těch pěti let jsem stačil (za opravdu gargantuovského přispění mé manželky) částečně zrekonstruovat dům, zplodit dvě děti a dvakrát změnit zaměstnání. A teď, v posledních dvou tří měsících dopsat disertační práci, s jejímž stavem jsem nebyl, za celou tu dobu, zrovna spokojen. Nakonec se ukázalo, že největším problémem byly právě ty pochyby, a že terapeutický účinek blogu by se rozhodně neměl podceňovat.

Takže teď mi na stole leží čtyři kopie práce, dvacet kopií tezí, mám připravenou žádost o obhajobu, nějaké to čestné prohlášení a životopis, což všechno (včetně diplomu, indexu a nějakých dalších papírů) v pondělí hrdě doručím na řečené oddělení pro vědu a výzkum a budou doufat, že jsem na nic nezapomněl.

Druhou stranou celé věci je, že si myslím, že práce by mohla být i lepší, a že si nejsem vůbec jistý, zda ji oponenti doporučí k obhajobě. Jistě -- jsem sám se sebou spokojený už jen proto, že jsem to dokázal, že jsem tu práci nakonec dovedl do vcelku stravitelného tvaru, že je lepší než jiné disertační práce, které jsem měl to pochybné štěstí vidět, že, podle mého názoru, obsahuje i docela zajímavé výsledky, že si můj školitel myslí, že je "docela dobrá". Přesto všechno teď budu ten měsíc nebo dva, než dostanu posudky, docela napjatý, a nejistý, a budu čekat, jak to celé zapůsobí na lidi, kteří neprošli celým tím bolestivým procesem jejího zrodu.

No, uvidíme. Pokud mé dílo neprojde, bude to jistě smutné, nicméně myslím, že se s tím nějak vyrovnám. Bude mě to mrzet, to jistě, ale skutečnost, že jsem dokázal dát celou tu věc do publikovatelného stavu, mě naplňuje pocitem spokojenosti.