Jak nerad linkuji, tak tomuhle nedokážu odolat: Amos Latteier (via Gizmodo). Jakkoliv tyhlety performery zrovna nemusím (většinou nechápu co je tak úžasného na tom, co předvádějí), tak tento člověk nepostráda vtip a invenci. Jen víc takových a naše dny nebudou tak šedivé a nudné...
Chtěl bych se ještě jednou otřít o Živel. Koupil jsem si další číslo, a po jeho prolistování a zběžném pročtení jsem došel k závěru, že Živel pod vedením Michala Nanoru není časopis pro mne.
Časopis, který kdysi rezonoval s tím o co jsem se zajímal (a o lecos z toho se stále ještě zajímám), se změnil v jakousi pro mě nepochopitelnou kulturní revue, která se zabývá věcmi -- nelze to říct jinak -- které jsou mi u prdele.
Pravda, můj hudební, a obávám se, že i kulturní vývoj se zarazil někdy v roce 2002, kdy jsem opustil teplou náruč postgraduálního studia a zapojil se do takových těch obvyklých věcí, kterými se většina ekonomicky aktivní populace zabývá, takže zřejmě nejsem ten pravý člověk k hodnocení nezávislých umělců a jejich představ o eskapismu, nicméně i mí kosmopolitní přátelé se o současné podobě Živlu vyjadřují s pramalým pochopením.
Mohl bych se tu znovu tklivě rozeštkat nad devadesátými lety, kdy představa, že mi jednou bude třicet byla tak vzdálená, že jsem ji ani nepovažoval za reálnou, ale jelikož by to stejně nikoho nezajímalo, nadhodím otázku, kterou mi položil BVer: "Máme my teď nějakou, ehm... kulturně integrující generační platformu? Nějaký časopis, web, hru? Nebo jsme už jen šroubky v soukolí a atomy konzumního plynu?"
Zatraceně dobrá otázka řekl bych. A ještě jedna: Má takovou platformu vůbec nějaká generace? Není to tak, že v tom sladkém období mezi první noční polucí a pětadvacátými narozeninami (kdy si člověk začne uvědomovat, že vlasů už mu nepřibyde, a že pokud nebude hlídat co jí, tak za pár měsíců nakyne do nevídaných rozměrů), si vždycky najdeme nějakou tu platformu, se kterou se identifikujeme, věnujeme jí všechen ten zápal a energii, o které za pár let netušíme, kam se ztratila, a že si tak vytvoříme zásobu pěkných vzpomínek na mládí, ze kterých pak žijeme celý zbytek toho zoufale nudného, konformního života?
Mám pocit, že v tomto směru jsem měl štěstí, a že je na místě být vděčný za to, na co mohu vzpomínat všem, kteří mi umožnili si tenhle palác paměti vybudovat. Živel byl jedním z důležitých elementů. Proto jsem za něj vděčný. Nicméně to nic nemění na tom, že na pár let bylo tohle číslo pro mě poslední.
Neblázněte, a nedělejte to. Budete stejně zklamaní jako já. Totiž: Podlehl jsme vytrvalé mediální masáží o její úžasnosti, a pořídil si knihu Šifra mistra Leonarda od Dana Browna.
Řeknu to rovnou: je to pitomá kniha, a naprosto nechápu, jak se z ní mohl stát bestseller. V ŠML (abych i českou kotlinu přiblížil americkému zvyku dělat ze všeho zkratky), jsou dvě základní roviny: zaprvé je tu celá ta -- místy dost trapná -- crazy honička, která se samozřejmě musí odehrát za jediný den, zadruhé ta věc se Svatým grálem. Problém je v tomto: Pokud chcete napsat dobrý thriller, ve kterém se utíká před policií a tajnými spolky usilujícími hrdinům o život, nemůžou vaše postavy devadesát procent času žvanit. Navíc žvanit tak, že a) nikdy není možné nacpat všechny dialogy do času, který jim autor vyhradil, a b) snaha o vysvětlení všeho i pro ty nejnevzdělanější čtenáře z toho kouká jak sláma z bot.
Na Faucaltově kyvadle (které se tématu, které ŠML prezentuje smrtelně vážně, vysmívalo s neopakovatelnou nonšalancí) se mi mimo jiné líbilo, že Eco dokázal vysvětlit to co bylo důležité, ale spoustu věcí nechal být, aby si je laskavý čtenář domyslel/dohledal sám. Naproti tomu Brown jede jako buldozer a kdejakou pitomost vysvětlí do takových podrobností, že místy až máte pocit, že čtete záhadologický článek v časopise Květy a ne nejlépe prodávanou knihu za kdo ví kolik let (pokud tedy vyloučíme Bibli a Harryho Pottera, samozřejmě).
Je to takhle: Brown zjevně není přiliš zdatným autorem kulervoucích akčních scén, nicméně vysedáváním po knihovnách a stahováním pitomin z Internetu načerpal hluboké znalosti o všech konspiračních teoriích spojených s Ježíšem, Svatým grálem a Leonardem da Vinci. Ty pak pěkně promíchal, aby stvořil něco, co bude všem těmhle fantasmagoriím podobné, ale přeci jen dost odlišné na to, aby ho nikdo nemohl označit za plagiátora. No a pak napsal vážně se tvářící román pro ženy a pracující inteligenci.
Problém je v tom, že všechny tyhle převratné teorie mají společný jmenovatel v podobě šokantního odhalení, že grál není nádoba, ale člověk (nebo nějaká substance v krvi člověka), který je potomkem buď přímo Ježíše Krista, nebo nějakého jeho utajeného sourozence. Jakmile se jednou dovíte, že francouzské San Greal se má správně psát jako Sang Real (což prý znamená Krev královská), váš život už nikdy nebude jako dřív. Já jsem se s touto verzí seznámil v Gabriel Knight 3: Blood of the Sacred, Blood of the Damned, které je ŠML velmi nápadně podobná (nejspíše proto, že obě dílka vykrádají stejné předky s historkami o templářském pokladu ve vesničce Rennes-le-Chateau).
Co pro mě ovšem bylo na ŠML nejméně akceptovatelné, bylo to hromadění všech lety prověřených klišé na co nejmenší počet normostran. Takže tu máme amerického profesora (samozřejmě sportovce s bradou jako radlice sněžného pluhu, ale přeci jen už solidně šedivějcího -- dokonce i s tou hloupoučkou poznámkou a Harrisonu Fordovi), dále francouzskou dívku, o kterou může pečovat (jakkoliv zpočátku je hybatelem událostí ona, majitelka automobilu Smart -- je to přeci Francouzska! -- aby bylo kvótám na rozložení hrdinskosti mezi pohlavími učiněno zadost, ale aby zůstalo zachované kliše muže-otce-milence, který ženu-pannu-děvku starostlivcě oprašuje a udržuje při životě svým svalnatým ramenem, o které se lze kdykoliv unaveně opřít), dále šíleného vědátora, drsného policajta, poctivého policajta a tak dále, a tak podobně.
Prostě děs.
Tedy ne že bych měl něco proti klišé (vida, já se tohle slovo snad i naučím skloňovat) jako takovým. Už v pseudorecenzi Beyond Good & Evil jsem tu vyjádřil svůj veskrze kladný vztah k těmto entitám. Co mě ovšem irituje je kliškovitá šlichta, která se tváří jako -- nejlepší jídlo které jste kdy jedli si doplňte sami.
Co tím chci říct: Podívejte, teď budou ty Vánoce, a všichni musíme splnit svou vlasteneckou povinnost a na nějaký ten lichvářský úvěr nakoupit co nejvíce nepotřebných zbytečností, kterými pak obšťastníme co největší počet lidí, kteří o to nestojí. Mohlo by se vám stát, že byste, stejně jako já, obluzeni neopodstatněným hype, chtěli koupit tuhle knihu a někomu ji dát. Opravdu to nedělejte. Dokonce i má maminka, která jinak překousne i Barbaru Woodovou, o Šifře mistra Leonarda prohlásila, že je nějaká divná.
Nemohu s ní než souhlasit.
Dobrá zpráva je, že jsem jsi za ty necelé dva měsíce trochu odpočinul a zase mám chuť něco psát. Samozřejmě, že každý svéprávný blogger by mi vysvětlil, že dva měsíce nepsat, se rovná bloggerské sebevraždě. Inu -- ano, je to tak. Ale než se připravit o dobrý pocit z psaní tím, že bych se do něčeho nutil, to spíš snesu, že jediný kdo v současnosti čte tuhle stránku jsou roboty vyhledávačů.
Nuže, nebudu otálet a hned sem přidám nějaký ten příspěvěk.
