pondělí, listopadu 21, 2005

da Vinciho noční můra

Neblázněte, a nedělejte to. Budete stejně zklamaní jako já. Totiž: Podlehl jsme vytrvalé mediální masáží o její úžasnosti, a pořídil si knihu Šifra mistra Leonarda od Dana Browna.

Řeknu to rovnou: je to pitomá kniha, a naprosto nechápu, jak se z ní mohl stát bestseller. V ŠML (abych i českou kotlinu přiblížil americkému zvyku dělat ze všeho zkratky), jsou dvě základní roviny: zaprvé je tu celá ta -- místy dost trapná -- crazy honička, která se samozřejmě musí odehrát za jediný den, zadruhé ta věc se Svatým grálem. Problém je v tomto: Pokud chcete napsat dobrý thriller, ve kterém se utíká před policií a tajnými spolky usilujícími hrdinům o život, nemůžou vaše postavy devadesát procent času žvanit. Navíc žvanit tak, že a) nikdy není možné nacpat všechny dialogy do času, který jim autor vyhradil, a b) snaha o vysvětlení všeho i pro ty nejnevzdělanější čtenáře z toho kouká jak sláma z bot.

Na Faucaltově kyvadle (které se tématu, které ŠML prezentuje smrtelně vážně, vysmívalo s neopakovatelnou nonšalancí) se mi mimo jiné líbilo, že Eco dokázal vysvětlit to co bylo důležité, ale spoustu věcí nechal být, aby si je laskavý čtenář domyslel/dohledal sám. Naproti tomu Brown jede jako buldozer a kdejakou pitomost vysvětlí do takových podrobností, že místy až máte pocit, že čtete záhadologický článek v časopise Květy a ne nejlépe prodávanou knihu za kdo ví kolik let (pokud tedy vyloučíme Bibli a Harryho Pottera, samozřejmě).

Je to takhle: Brown zjevně není přiliš zdatným autorem kulervoucích akčních scén, nicméně vysedáváním po knihovnách a stahováním pitomin z Internetu načerpal hluboké znalosti o všech konspiračních teoriích spojených s Ježíšem, Svatým grálem a Leonardem da Vinci. Ty pak pěkně promíchal, aby stvořil něco, co bude všem těmhle fantasmagoriím podobné, ale přeci jen dost odlišné na to, aby ho nikdo nemohl označit za plagiátora. No a pak napsal vážně se tvářící román pro ženy a pracující inteligenci.

Problém je v tom, že všechny tyhle převratné teorie mají společný jmenovatel v podobě šokantního odhalení, že grál není nádoba, ale člověk (nebo nějaká substance v krvi člověka), který je potomkem buď přímo Ježíše Krista, nebo nějakého jeho utajeného sourozence. Jakmile se jednou dovíte, že francouzské San Greal se má správně psát jako Sang Real (což prý znamená Krev královská), váš život už nikdy nebude jako dřív. Já jsem se s touto verzí seznámil v Gabriel Knight 3: Blood of the Sacred, Blood of the Damned, které je ŠML velmi nápadně podobná (nejspíše proto, že obě dílka vykrádají stejné předky s historkami o templářském pokladu ve vesničce Rennes-le-Chateau).

Co pro mě ovšem bylo na ŠML nejméně akceptovatelné, bylo to hromadění všech lety prověřených klišé na co nejmenší počet normostran. Takže tu máme amerického profesora (samozřejmě sportovce s bradou jako radlice sněžného pluhu, ale přeci jen už solidně šedivějcího -- dokonce i s tou hloupoučkou poznámkou a Harrisonu Fordovi), dále francouzskou dívku, o kterou může pečovat (jakkoliv zpočátku je hybatelem událostí ona, majitelka automobilu Smart -- je to přeci Francouzska! -- aby bylo kvótám na rozložení hrdinskosti mezi pohlavími učiněno zadost, ale aby zůstalo zachované kliše muže-otce-milence, který ženu-pannu-děvku starostlivcě oprašuje a udržuje při životě svým svalnatým ramenem, o které se lze kdykoliv unaveně opřít), dále šíleného vědátora, drsného policajta, poctivého policajta a tak dále, a tak podobně.

Prostě děs.

Tedy ne že bych měl něco proti klišé (vida, já se tohle slovo snad i naučím skloňovat) jako takovým. Už v pseudorecenzi Beyond Good & Evil jsem tu vyjádřil svůj veskrze kladný vztah k těmto entitám. Co mě ovšem irituje je kliškovitá šlichta, která se tváří jako -- nejlepší jídlo které jste kdy jedli si doplňte sami.

Co tím chci říct: Podívejte, teď budou ty Vánoce, a všichni musíme splnit svou vlasteneckou povinnost a na nějaký ten lichvářský úvěr nakoupit co nejvíce nepotřebných zbytečností, kterými pak obšťastníme co největší počet lidí, kteří o to nestojí. Mohlo by se vám stát, že byste, stejně jako já, obluzeni neopodstatněným hype, chtěli koupit tuhle knihu a někomu ji dát. Opravdu to nedělejte. Dokonce i má maminka, která jinak překousne i Barbaru Woodovou, o Šifře mistra Leonarda prohlásila, že je nějaká divná.

Nemohu s ní než souhlasit.

5 komentářů:

Wu řekl(a)...

No já nevím, jsem celkem náročný čtenář, ale tohle mě prostě bavilo. K čemu to přirovnat... když si někdo odpočine při čtení novin, protože při tom vypne půl mozku. Možná. A také mám rád konspirační teorie.

Takže jenom doplním - recenze je zcela pravdivá, přesto se nad knihou dá pobavit. Ale jestli koupit i jiný Brownův román, to bych se dlouho rozmýšlel.

jIRI řekl(a)...

To jsem taky nepochopil: Jak jsem tu knížku, která je opravdu přinejlepším průměrná, dokázal přečíst za tři dny? Řekl bych, že ŠML je pro literární mainstream tím, čím jsou filmy s Julií Robertsovou pro mainstreamový film: nikdo od toho moc neočekává, nikdo si po konzumaci moc nepamatuje o čem to bylo, ale všichni odejdou spokojeni, že za ty peníze v nich bylo cosi ukojeno. Nějaká ta touha po šťastném konci, kdy se všechno v dobré obrátí a dceruška domkářova si synáčka továrníčkova za muže vezme?

Věc, která mě irituje asi nejvíc, je ten hype, který kolem knihy vznikl. Jak jsem dneska psal BVerovi: stejne jako hudebni prumysl tlaci svoje synteticke projekty, do kterych nalil spoustu penez, a ktere jsou od zacatku tvorene pro co nejsirsi publikum, tak i knizni prumysl tlaci sve prefabrikovane knihy a spolehlive autory. akorat ze u knih si to clovek tak rychle neuvedomi, protoze ke kniham zatim nejsou klipy, ve kterych osvaleneho cernocha dopravazi vzdy a vsude prsata blondyna...

Knihy považuji za "vyšší" umění než rozvlhčený pop, a proto mě asi rozčiluje to poznání, že v jádru jsou oba tyhle průmysly úplně stejné...

Wu řekl(a)...

Je vidět, že když nic jiného, alespoň vyspádovat to umí :)

Jo, knihy už dávno nejsou vyšší umění, tolik braku co vychází a tváří se jako kvalita, škoda mluvit. A kolikrát jsem se už napálil; nejviditelnější je to asi v oblasti duchovních a pseudoduchovních knih, to je učiněný Klondike pro spirituální "zlatokopy".

BVer řekl(a)...

Trochu offtopic:
U knih mi vadí marketingová masáž mnohem víc než u filmu a hudby a asi dám spíš na doporučení kamarádů, známých nebo kolegů.

Což mi připomíná, že William Gibson ve výborném románu Pattern Recognition představuje novou formu propagace: jakýsi šuškandový marketing. Jedna z vedlejších postav se živí mj. tím, že v restauracích a barech, uprostřed zábavy, jen tak mezi řečí zmíní: "Už jste četli tu novou věc od XY?", "Už jste viděli ten novej klip/boty/software/atd. od Bflmpsvz?"

Myslím, že právě u knížek by nepřímá forma propagace mohla být hodně účiná, protože bestselerové pushování leckterého čtenáře spíš odradí.

Takže dík, jIRI, za antitip. A čtěte toho novýho Gibsona, je fakt super... ne, nic z toho nemám :-)

jIRI řekl(a)...

Neříká se tomu virální marketing? Jako třeba když MS dělal tenhle druh reklamy na nový XBox? Nebo když se neuvěřitelně provařil Blair Witch Project, který zpočátku taky neměl žádnou reklamu?

Obecně si ale myslím, že tudy cesta nevede. Ne že by VM nemohl sloužit jako podpůrný prostředek, ale když se podíváš na filmový nebo herní průmysl, tak vidíš, že důležité jsou první dva týdny. A v těch na nějakou "word of mouth" není čas. Musíš prostě provést masivní mediální masáž.

Nehledě na to, že u některých produktů je to spíš kontraproduktivní -- třeba většina filmů by se bez důkladného marktetingu nikdy nezaplatila, protože šeptanda o nich pak spíš šíří negativní informace.