pondělí, listopadu 21, 2005

neŽivel

Chtěl bych se ještě jednou otřít o Živel. Koupil jsem si další číslo, a po jeho prolistování a zběžném pročtení jsem došel k závěru, že Živel pod vedením Michala Nanoru není časopis pro mne.

Časopis, který kdysi rezonoval s tím o co jsem se zajímal (a o lecos z toho se stále ještě zajímám), se změnil v jakousi pro mě nepochopitelnou kulturní revue, která se zabývá věcmi -- nelze to říct jinak -- které jsou mi u prdele.

Pravda, můj hudební, a obávám se, že i kulturní vývoj se zarazil někdy v roce 2002, kdy jsem opustil teplou náruč postgraduálního studia a zapojil se do takových těch obvyklých věcí, kterými se většina ekonomicky aktivní populace zabývá, takže zřejmě nejsem ten pravý člověk k hodnocení nezávislých umělců a jejich představ o eskapismu, nicméně i mí kosmopolitní přátelé se o současné podobě Živlu vyjadřují s pramalým pochopením.

Mohl bych se tu znovu tklivě rozeštkat nad devadesátými lety, kdy představa, že mi jednou bude třicet byla tak vzdálená, že jsem ji ani nepovažoval za reálnou, ale jelikož by to stejně nikoho nezajímalo, nadhodím otázku, kterou mi položil BVer: "Máme my teď nějakou, ehm... kulturně integrující generační platformu? Nějaký časopis, web, hru? Nebo jsme už jen šroubky v soukolí a atomy konzumního plynu?"

Zatraceně dobrá otázka řekl bych. A ještě jedna: Má takovou platformu vůbec nějaká generace? Není to tak, že v tom sladkém období mezi první noční polucí a pětadvacátými narozeninami (kdy si člověk začne uvědomovat, že vlasů už mu nepřibyde, a že pokud nebude hlídat co jí, tak za pár měsíců nakyne do nevídaných rozměrů), si vždycky najdeme nějakou tu platformu, se kterou se identifikujeme, věnujeme jí všechen ten zápal a energii, o které za pár let netušíme, kam se ztratila, a že si tak vytvoříme zásobu pěkných vzpomínek na mládí, ze kterých pak žijeme celý zbytek toho zoufale nudného, konformního života?

Mám pocit, že v tomto směru jsem měl štěstí, a že je na místě být vděčný za to, na co mohu vzpomínat všem, kteří mi umožnili si tenhle palác paměti vybudovat. Živel byl jedním z důležitých elementů. Proto jsem za něj vděčný. Nicméně to nic nemění na tom, že na pár let bylo tohle číslo pro mě poslední.

4 komentáře:

BVer řekl(a)...

Ještě bych chtěl, jIRI, připomenout jeden rozměr problému, o němž jsme se včera také bavili: internetová bublina. Je to možná jen zajímavá koincidence, ale to hezky pojmenované období "mezi polucí a pětadvacítkou" se nám trefilo právě do doby, kdy beznadějně zadlužený Netscape vydělával na burze svým zakladatelům na jachty a my si pod rouškou rádobyvýdělečné dot cz firmy psali jeden webzin...
Jak poznamenal MaCicEK: "ona ta průkopnická éra vždycky skončí a zůstane po ní pár šťastlivců + spousta těch, kteří měli velká očekávání..."
A tak jdu zase vydělávat pro svého zaměstnavatele a doma pak po večerech drhnout podlahu v tom našem společném paláci paměti. Naštěstí jsou tu ještě nějaké jeho nezařízené komnaty s vysokým potenciálem, probouzející stále ještě bezbřehou fantazii. Možná i na činy dojde :-)

jIRI řekl(a)...

Řekni mi: bude to s tou nostalgií, jak budu stárnout, horší a horší? :-))

BVer řekl(a)...

ne :)

Misha řekl(a)...

pěkná myšlenka. Většinou jen čtu, ale říkám si, proč taky nenapsat, že mě to oslovilo. Těším se na další.

Jeden z těch, co taky hledá tu "platformu" :)