Třicet

Právě tolik let mi teď nedávno bylo. Jaký je to pocit? Popravdě řečeno, nechápu, proč kolem toho lidé nadělají tolik cavyků. Nepozoruji na sobě žádnou významnou změnu. Pořád mám pocit, že na to, že jsem otcem dvou dětí, průměrně zadlužený a standardně zaměstnaný, jsem jaksi -- nedospělý?

Co si uvědomuji, je jak s přibývajícím věkem čas běží rychleji a rychleji. Ve dvaceti pro mě třicítka byla nejméně třikrát vzdálenější, než je teď čtyřicítka. Ale to asi patří k věci, protože s podobnými pocity se mi svěřují všichni mí přátelé, kamarádi a známí, kteří postupně stárnou se mnou.

Pak jsou tu samozřejmě ty fyziologické změny -- plešatím, zakulacuji se, ke kompenzaci nedospání potřebuji více než hodinového šlofíka odpoledne (a upřímně řečeno: od té doby, co máme děti, trpím chronickým nedospáním), nejsem schopen podávat nárazově takové fyzické výkony jako před pěti šesti lety, ale zase vydržím fyzicky pracovat déle.

Pokud jde o takové to bilancování (tedy: co jsem do třiceti dokázal?), tak se nedokážu ubránit rozpakům nad tím, že bych se měl něčeho takového dopustit, protože nakonec jsem v ostrém režimu konformního středostavovského života teprve čtyři pět let, co jsem opustil školu. Nicméně: Stále se snažím dokončit disertaci (která snad začíná nabírat konečné obrysy, což je vzhledem k tomu, že ji musím začátkem přístího roku bezpodmínečně odevzdat, více než žádoucí), neustále přemýšlím o penězích, což samozřejmě souvisí s tím, že česká střední třída je na poměry západní Evropy vlastně chudina (což u mne periodicky vyvolává myšlenky na přesun do nějaké země, kde bych za stejné pemzum odvedené práce dostával třikrát čtyřikrát větší plat, kteréžto myšlenky končí na tom, že si nedovedu představit, že bych mohl být šťastný -- takovým tím přízemním, maloměšťáckým způsobem šťastný -- někde jinde), snažím se být dobrým otcem a manželem. Občas si kompenzuji nedostatek intelektuálního vyžití psaním weblogu nebo trochou toho rekreačního programování, které ovšem, zdá se, nesklízí valný úspěch.

Celkově tedy musím říct, že jsem sám se sebou spokojený, někdy se sám nad sebou dokonce samolibě usmívám. A tak jediné, co mi chybí ve třiceti, a co jsem měl ve dvaceti, je ten přebytek volného času, který jsem tehdy mohl investovat do čtení (opravdu jsem za posledního půl roku nepřečel nic než český překlad Code complete), psaní různých hlubokomyslných úvah a vysedávání po hospodách s kamarády.

A kupodivu, i když si myslím, že tohle už se moc zlepšovat nebude, skoro vůbec mi to nevadí...

Pozdě, ale přece...

Tak mi vyšla kniha. Po osmi letech od jejího dokončení. No tedy.

Je to zajímavý pocit, vidět své jméno na regále v Hypernově, hned vedle nazelenalého masa a chemicky změkčeného chleba, nicméně kdyby se mi bývalo podařilo být jen o něco drsnější a odhodlanější, a kdybych dotyčný text vnutil nějakému nakladatelství tehdy, v roce 1998, určitě bych z toho měl větší radost než dneska. Musím přiznat, že jsem skoro půl roku váhal, než jsem s převedením díla -- které tou dobou už nějaký čas žilo na Internetu vlastním životem -- na papír souhlasil, a pořád si ještě v tak trochu myslím, že mi BVer řekl, že to není taková hrůza, a že česky vycházejí i mnohem horší slátaniny, jen proto, aby mi pak mohl veřejně z oslavy mé mladické nerozvážnosti předčítat, a sledovat, jak se u toho stávám menším, a menším, a -- atd.

Dokonce i hodná slečna/paní korektorka, která odhalila mou šarmantní schopnost umisťovat čárky ve větách na ta nejabsurdnější místa, mě utěšovala, že je to fajn, a že se jí to vlastně líbí, a že z celé edice je můj příspěvek nejlepší. Řekl jsem jí, že to mně neutěšuje. Být nejlepším nýmandem neznamená, že nejste nýmad.

Rozumějte: já se za to, že jsem propadl falešnému pocitu, že umím psát, nestydím, ani nechci přepisovat zlaté knihy a mazat z nich své jméno (i když i tom jsem přemýšlel). Beru celou tu záležitost jako zajímavou zkušenost, která se teď, po letech, bez jakékoliv katarze, uzavřela a jediné co mi po ní zbude, bude zaprášený štůsek autorských výtisků (tedy až mně přijdou).

Nicméně. Nicméně mě má ješitnost ovládla i jal jsem se hledat na Internetu recenze. Většina z nich dokazuje, že SF opravdu čtou především nevyzrálé osobnosti, protože je to skoro samé "Och, to je úžasné," nebo "Chceme druhý díl," a tak podobně. Našel jsem ovšem i jednu pěknou šťavnatou recenzi staršího data, která (kromě té pasáže o vykrádání Bradburyho) docela vystihuje, co si o celé věci sám myslím. Cituji: Text vykazuje všechny negativní znaky začínajícího autora tohoto žánru. Jeho schopnost vystavět a osadit příběh logicky pravděpodobnými pomůckami je téměř nulová [...] Prostě nesmysly, které si zřejmě na poslední chvíli vymýšlí, aby mohl odůvodnit a ”důmyslně” posunout vymyšlený ”děj”. Je to prostě snůška nesmyslů. Nejvíc mi však vadí autorova bezmezná arogance a podceňování čtenáře - jak jinak nazvat postoje autora, který si vypůjčuje od klasiků žánru, aniž by se k tomu přiznal (viz Ohař v románu R. Bradbury ”451° Fahrenheita”, Melantrich 1957), a který nazve Kanta ”zastydlým puberťákem”. K tomu musí být vskutku velký filozof a spisovatel.

Ano, ano. Je to tak.

Vskutku se teď cítím jako velký filozof a spisovatel...

PS:[20.7.06] Aha, zapomněl jsem říct, že knížka byla přibalená k jednomu časopisu. Jistě, to situaci dost zásadně mění, nicméně pořád lepší než prášek na praní. A konečně jsem našel i pár rozumných recenzí, které končí nějak jako "No já nevím..."