Třicet

Právě tolik let mi teď nedávno bylo. Jaký je to pocit? Popravdě řečeno, nechápu, proč kolem toho lidé nadělají tolik cavyků. Nepozoruji na sobě žádnou významnou změnu. Pořád mám pocit, že na to, že jsem otcem dvou dětí, průměrně zadlužený a standardně zaměstnaný, jsem jaksi -- nedospělý?

Co si uvědomuji, je jak s přibývajícím věkem čas běží rychleji a rychleji. Ve dvaceti pro mě třicítka byla nejméně třikrát vzdálenější, než je teď čtyřicítka. Ale to asi patří k věci, protože s podobnými pocity se mi svěřují všichni mí přátelé, kamarádi a známí, kteří postupně stárnou se mnou.

Pak jsou tu samozřejmě ty fyziologické změny -- plešatím, zakulacuji se, ke kompenzaci nedospání potřebuji více než hodinového šlofíka odpoledne (a upřímně řečeno: od té doby, co máme děti, trpím chronickým nedospáním), nejsem schopen podávat nárazově takové fyzické výkony jako před pěti šesti lety, ale zase vydržím fyzicky pracovat déle.

Pokud jde o takové to bilancování (tedy: co jsem do třiceti dokázal?), tak se nedokážu ubránit rozpakům nad tím, že bych se měl něčeho takového dopustit, protože nakonec jsem v ostrém režimu konformního středostavovského života teprve čtyři pět let, co jsem opustil školu. Nicméně: Stále se snažím dokončit disertaci (která snad začíná nabírat konečné obrysy, což je vzhledem k tomu, že ji musím začátkem přístího roku bezpodmínečně odevzdat, více než žádoucí), neustále přemýšlím o penězích, což samozřejmě souvisí s tím, že česká střední třída je na poměry západní Evropy vlastně chudina (což u mne periodicky vyvolává myšlenky na přesun do nějaké země, kde bych za stejné pemzum odvedené práce dostával třikrát čtyřikrát větší plat, kteréžto myšlenky končí na tom, že si nedovedu představit, že bych mohl být šťastný -- takovým tím přízemním, maloměšťáckým způsobem šťastný -- někde jinde), snažím se být dobrým otcem a manželem. Občas si kompenzuji nedostatek intelektuálního vyžití psaním weblogu nebo trochou toho rekreačního programování, které ovšem, zdá se, nesklízí valný úspěch.

Celkově tedy musím říct, že jsem sám se sebou spokojený, někdy se sám nad sebou dokonce samolibě usmívám. A tak jediné, co mi chybí ve třiceti, a co jsem měl ve dvaceti, je ten přebytek volného času, který jsem tehdy mohl investovat do čtení (opravdu jsem za posledního půl roku nepřečel nic než český překlad Code complete), psaní různých hlubokomyslných úvah a vysedávání po hospodách s kamarády.

A kupodivu, i když si myslím, že tohle už se moc zlepšovat nebude, skoro vůbec mi to nevadí...