Pozdě, ale přece...

Tak mi vyšla kniha. Po osmi letech od jejího dokončení. No tedy.

Je to zajímavý pocit, vidět své jméno na regále v Hypernově, hned vedle nazelenalého masa a chemicky změkčeného chleba, nicméně kdyby se mi bývalo podařilo být jen o něco drsnější a odhodlanější, a kdybych dotyčný text vnutil nějakému nakladatelství tehdy, v roce 1998, určitě bych z toho měl větší radost než dneska. Musím přiznat, že jsem skoro půl roku váhal, než jsem s převedením díla -- které tou dobou už nějaký čas žilo na Internetu vlastním životem -- na papír souhlasil, a pořád si ještě v tak trochu myslím, že mi BVer řekl, že to není taková hrůza, a že česky vycházejí i mnohem horší slátaniny, jen proto, aby mi pak mohl veřejně z oslavy mé mladické nerozvážnosti předčítat, a sledovat, jak se u toho stávám menším, a menším, a -- atd.

Dokonce i hodná slečna/paní korektorka, která odhalila mou šarmantní schopnost umisťovat čárky ve větách na ta nejabsurdnější místa, mě utěšovala, že je to fajn, a že se jí to vlastně líbí, a že z celé edice je můj příspěvek nejlepší. Řekl jsem jí, že to mně neutěšuje. Být nejlepším nýmandem neznamená, že nejste nýmad.

Rozumějte: já se za to, že jsem propadl falešnému pocitu, že umím psát, nestydím, ani nechci přepisovat zlaté knihy a mazat z nich své jméno (i když i tom jsem přemýšlel). Beru celou tu záležitost jako zajímavou zkušenost, která se teď, po letech, bez jakékoliv katarze, uzavřela a jediné co mi po ní zbude, bude zaprášený štůsek autorských výtisků (tedy až mně přijdou).

Nicméně. Nicméně mě má ješitnost ovládla i jal jsem se hledat na Internetu recenze. Většina z nich dokazuje, že SF opravdu čtou především nevyzrálé osobnosti, protože je to skoro samé "Och, to je úžasné," nebo "Chceme druhý díl," a tak podobně. Našel jsem ovšem i jednu pěknou šťavnatou recenzi staršího data, která (kromě té pasáže o vykrádání Bradburyho) docela vystihuje, co si o celé věci sám myslím. Cituji: Text vykazuje všechny negativní znaky začínajícího autora tohoto žánru. Jeho schopnost vystavět a osadit příběh logicky pravděpodobnými pomůckami je téměř nulová [...] Prostě nesmysly, které si zřejmě na poslední chvíli vymýšlí, aby mohl odůvodnit a ”důmyslně” posunout vymyšlený ”děj”. Je to prostě snůška nesmyslů. Nejvíc mi však vadí autorova bezmezná arogance a podceňování čtenáře - jak jinak nazvat postoje autora, který si vypůjčuje od klasiků žánru, aniž by se k tomu přiznal (viz Ohař v románu R. Bradbury ”451° Fahrenheita”, Melantrich 1957), a který nazve Kanta ”zastydlým puberťákem”. K tomu musí být vskutku velký filozof a spisovatel.

Ano, ano. Je to tak.

Vskutku se teď cítím jako velký filozof a spisovatel...

PS:[20.7.06] Aha, zapomněl jsem říct, že knížka byla přibalená k jednomu časopisu. Jistě, to situaci dost zásadně mění, nicméně pořád lepší než prášek na praní. A konečně jsem našel i pár rozumných recenzí, které končí nějak jako "No já nevím..."