Ha, ha 2.0

Už dlouho jsem se tak nepobavil:

Web 2.0 and Tim O'Reilly as Marshal Tito

Třeba:

Now we must decide whether to put our faith in Ajaxified snakeoil or to look beyond the interface to distributed systems, scalable solutions and a network architecture that will support the needs and aspirations of the next five billion users.

Nebo:

Web 2.0 marks the dictatorship of the presentation layer, a triumph of appearance over architecture that any good computer scientist should immediately dismiss as unsustainable.

A nebo:

O’Reilly has already announced that Web 2.0 is really about business opportunities and new markets rather the emerging collective intelligence of humanity he preached from the barricades last year, so perhaps he will have the sense to move his followers away from Ajax towards something grounded in decent engineering.

Review.Movie("Steamboy")

Upřímně řečeno: steampunk nikdy nepatřil k mým oblíbeným žánrům. Copak s parními stroji lze dělat něco zajímavého? Myslím něco zajímavého pro nás, iPod generation, které jsou lhostejné technické parametry, zato až absurdně dbá na look&feel? Ať děláte co děláte, s parním strojem potřebujete boiler a hromadu uhlí, a ty do kapsy u kalhot neschováte.

Na druhou stranu mám (jak je v jistých kruzích zvykem) rád anime. Čili když teď na HBO běžel Steamboy, neodolal jsem a podíval se na něj.

Steamboy je, jak se obvykle říká, malinko rozporuplný film. Na jednu stranu je to anime, ale hrdiny nejsou Japonci, ale Britové. Animace hrdinů je klasická kreslená, ale některá pozadí či stroje jsou renderované 3D scény. Film je silně pacifistický, ale přitom není úplně debilní. Hrdinové občas říkají směšné věci, ale nikdy se nesmějete a věříte jim to. A tak by se dalo pokračovat.

Chci říct: Steamboy je skvělý film, který musím rozhodně doporučit, protože zajímavý jednak vizuálně (některá zákoutí Parního zámku mi občas opravdu skoro vyrazila dech), jednak není úplně hluchý myšlenkově (i když pacifismus není zrovna můj šálek čaje, některé dialogy jsou opravdu zajímavým námětem na přemýšlení, např. "Pane Stevensone, všechny ty vynálezy a věda -- k čemu to vlastně je?", je zatraceně dobrá otázka ať se na to díváte z kterékoliv strany) a to ne takovým tím pseudointelektuálským způsobem, kterým se snažil chytračit Matrix, a koněčně ukazuje, že když je člověk dostatečně šílený, je opravdu možné vymyslet zajímavé věci, které se dají dělat s parními stroji (minimálně v kresleném filmu).

Věřte mi: Pokud si, stejně jako já, myslíte, že parní lokomotivy byly jedny z posledních krásných strojů, pak budete Raye Steama milovat od prvního záběru, ve kterém se objeví. Třináctiletý chlapec, génius páry, který po večerech studuje nákresy strojů a přes den opravuje v továrně parní tkalcovské stavy (či co to vlastně v tom Manchesteru mají), který ale zároveň není žádný knihomol, a když je potřeba, umí vzít po hlavě železnou trubkou, to je všechno, po čem muži touží: Pronikavá inteligence, manuální zručnost, odvaha, to vše ještě před tím, než se vám na obličejí objeví uhry.

Velkou výhodou toho, že je hlavním hrdinou chlapec (a sekunduje mu zhruba stejně stará dívka na druhé straně pacifisticko-militaristické hranice), je možnost nechat ho říkat naivní věci bez toho, aby zněly naivně (pro srovnání Rayův dědeček působí místy jako zaslepený šílený fanatik, i když má vesměs dobré úmysly). Ray může bojovat za záchranu světa a panenské neposkvrněnosti vědy -- ne, pardon, Vědy -- protože, zatraceně, kdyby ve třinácti nebojoval, co by to bylo za hrdinu? Čili vlastně všechno co udělá nebo neudělá samo sebe ospravedlňuje jako správné, protože to vnímáme černobílým podledem dítěte.

A stejně chápavě příjmáme i tragickou nechápavost slečny Scarlett, kterou zase ospravdlňuje výchova vojensko-průmyslovým komplexem O'Harrovy nadace, takže i přesto, že chudáka ratlíka Kolumba pořád tluče, nikdy není stylizována do pozice prvoplánové, do morku kostí zkažené mrchy. Její naivita pak vykrystalizuje, když po té, co se doví, že nadace (jejíž je nejspíše dědičkou) vstoupila do takové malé války s Velkou Británií, prohlásí to co prohlásí. Od té chvíle ji nejde nesnášet, ale jen litovat.

Když nad tím tak přemýšlím, celý koncept boje děda-pacifisty a (dočasně pomýleného, dobrým úmyslem motivovaného) otce-militaristy o vnukův/synův osud, silně připomíná souboj Obi Wan Kenobiho a Darth Vadera o budoucnost Luka Skywalkera (což znamená, že jde o realizaci nějakého opravdu archetypálního mytického vzoru, jak by nám laskavě vysvětlil George Lucas, děkujeme pěkně). Možná proto, že je zápletka tak triviální, tak kondenzovaná na prostý souboj dobra a zla o jednoho nepatrného človíčka a Prsten moci -- ehm, promiňte, chtěl jsem říct parní kouli -- a její výsledek je vlastně dopředu znám, tak možná že právě proto, se mi Steamboy tak líbil.

Jak kdesi napsal P. K. Dick -- proroctví musí být naplněna, jinak to nejsou proroctví. Měl pravdu. Steamboy není složitý film, ale tím, jak sám sebe bere vážně, jak nikdy nepodlehne vábení o nějakou sebe-parodii, jak na vás nikdy lišácky nepomrkává, a striktně se drží toho, co mu archetyp káže, stává se konzistentním a uvěřitelným.

Zkrátka skvělým.

Review.Game("Carcassonne")

Četli jste knihu Bratři Jana Oščádala? Ne? Chyba (tedy pokud moje kritické schopnosti před devíti desíti lety nebyly horší než dnes, protože to je doba, která uplynula od chvíle, kdy jsem Bratry přečetl). Je v ní jedna lehce psychedelická pasáž (dobrá, celá ta kniha je psychedelická, ale tahle část je ještě psychedeličtější než zbytek), kde postavy hrají jakousi hru (nejspíše stolní, deskovou). Tahle pasáž mi nějak utkvěla v paměti (pak ještě závěr, který jsem vykradl v jakési povídce, kterou jsem nejspíš i kdesi na webu zveřejnil), a nějak jsem pořád toužil najít stolní hru, která by mě zaujala alespoň tak, jako kniha samotná.

Nakonec jsem takovou hru našel (tedy ne psychedelickou, ale zajímavou), a ta hra se jmenuje Carcassonne (česky také jako Kataři, ale modrá krabice ve vašem oblíbeném supermarketu bude nadepsaná Carcassonne, takže se českým názvem nebudu dále zabývat).

Carcassonne je názornou ukázkou toho, jak malý soubor jednoduchých pravidel může generovat velmi obsáhlý a prozkoumání hodný stavový prostor, ve kterém se lze jen těžko nudit. Carcassonne je založena na vykládání kartiček, které odebíráte z hromádky a kladete vedle sebe tak, aby na sebe navazovaly. Dále se hry zůčastní několik dřevěných figurek a tabulka, na které se počítá dosažené skóre, které je vypočítáváno podle tří nebo čtyř pravidel (další tři nebo čtyři pravidla se pak uplatní na konci hry, ale je to vlastně jen doplnění těch, která fungují během hry). Hra je určena pro dva až nějaký vcelku vysoký počet hráčů, ale domnívám se, že nejzajímavější může být zhruba kolem čtyř zůčastněných osob, protože v základním balení prostě není dost kartiček na to, aby se dalo rozumně hrát ve větší skupině.

Abych se tu nelopotil moc dlouho, řeknu rovnou, že Carcassonne je strategická hra, která poskytuje opravdu velké množství zábavy, přičemž úžasné je, že hraní nespočívá ve vykládání kartiček na předem definovaná místa na hracím plánu (jako v legendárních Dostizích a sázkách, takto nejspíše kopii Monopolů), ani v důkladném studiu vlastností jednotlivých figurek (kterýmžto dojmem na mě působila desková verze Age of Empires), ani v nákladném sběru náhodných balíčků karet (což je vlastnost, která mě odrazuje od her typu Magic The Gathering, i když možná že se mýlím, protože kartičkáři jsem vždy, jaksi z principu, opovrhoval).

Carcassonne je zkrátka hra, kterou si koupíte, rozbalíte, a hned si užijete spoustu legrace, která při opakovaném hraní neupadá do stereotypu, protože hrát lze různými způsoby (podle nátury hráče lze být buď budovatelem, nebo škodičem, přičemž mezi oběma módy lze během jediné hry volně přepínat).

Základní hru lze doplnit sadou rozšíření, která pravidla mírně komplikují, ale zdá se, že i poměrně vydatně napomáhají zábavnosti hry. Samozřejmě, že takové rozšíření stojí skoro stejně jako krabice se základní hrou, ale když se nad tím člověk zamyslí, tak za ty dva tisíce, na které vás vyjde komplentí sada, nestojí o tolik víc než běžná hra pro PC, přičemž není nutné utrácet další horentní sumy za upgrade PC -- prostě se přesunete ze stolu na koberec, čímž zvýšíte výkon herního hardwaru prakticky na nekonečno.

A pak: Největší výhoda hry spočívá v tom, že konečně můžete hrát zajímavou hru s manželkou, aniž byste seděli u počítače a na záludné otázky odpovídali jen "Hmmm", "Jistě, miláčku," nebo "Co jsi říkala?"

Čeští herní žurnalisté

Uh, přečetl jsem si tohle (GameEkonom: Jak se prodává hra). V zásadě jde o obhajobu vymetání rautů tzv. herními recenzenty, a úkonů s tím spojených. Pokud to není nějaká obvzláště vypečená ironie, kterou jsem díky své nedovtipnosti nepochopil, pak jsem o úrovni českých herních pisálků ztratil i ty poslední iluze, a nemůžu než říct, že je to všechno banda prodejných... pisálků.

Vzpomněl jsem si při čtení na jiný text (I Was a Junket Whore), který se v zásadě stejným tématem zabývá z pohledu filmového kritika, a který dochází k přesně opačnému závěru, než Otakar Schön (kterého jsem dodnes považoval za to lepší, co se u nás v oblasti herní žurnalistiky urodilo), který tvrdí, že Pohostit novináře, když ho vláčím bůh ví kam, je slušnost. A reklamní trička také nejsou žádné terno, i když se v nich dobře spí.

Vlastně to chápu. Herní psavci se rekrutují z dětí, které baví hrát hry, a domnívají se, že když jsou dobří v hraní FPS, jsou kvalifikováni k tomu o nich psát, respektive že jsou kvalifikováni psát o čemkoliv. Když se pak takový chlapec (nebo mnohem řídčeji dívka), dostane v 18 na svou první tiskovku, na svůj první raut, ke své první tašce s dárky, získá pocit, že je někým velmi důležitým (proč by mě jinak tak obletovali a hostili?), což jim jaksi implicitně potvrdí jejich kvality a utvrdí je to v tom, že hrám opravdu rozumí, že opravdu umí napsat kritický článek, že skutečně jsou novináři.

Jak trapné zneužití mladistvých rafinovanými producenty/distributory, kteří jsou v manipulaci zručnější než politické strany před volbami!

Víte, někdy v devatenácti, dvacíti jsem navštívil svou první a poslední tiskovou konferenci (pořádanou tuším firmou Seagate) v pražském hotelu (tehdy ještě) Diplomat. Nezbytnými ingrediencemi byly powerpointové prezentace, reklamní balíček, a samozřejmě raut. Z toho množství jídla, které bylo -- považte! -- zadarmo, mně, jakožto studentíkovi z chudých poměrů (v ošoupaných džínách a zoufale obnošené zimní bundě), oči přecházely a získal jsem přesně ten pocit vlastní důležitosti. Naštěstí absurdní nabubřelost člověka, se kterým jsme ten raut vymetali, mě přivedla k neodbytné myšlence, že ze sebe dělám idiota, a že firmě (nejspíše) Seagate, je úplně jedno, kdo já jsem, hlavně když oslněn žvancem zdarma napíšu něco velmi pěkného o jejích produktech.

(Stejný pocit vlastní idiocie jsem měl docela nedávno, když jsem sedl na marketingový lep Patricka Zandla, který, jak se ukázalo, vždy, když startuje nový projekt -- jsem v pokušení říct českou kopii nějakého úspěšného projektu, napíše článek, ke kterému se pak spousta lidí vyjadřuje, protože ho napsal Patrick Zandl. Udělal to už se Cinetikem -- kopií Netflixu -- a jakýmsi textem na Lupě, který jsem líný dohledat, stejně jako teď, kdy nejspíše vaří českou verzi YouTube a usilovně píše o webu 2.0.)

A i když jsem si tohle uvědomil (nebo možná právě proto), ještě dlouho ve mně přetrval pocit, že jsem velmi kvalifikovaný k tomu být novinářem (z čehož jsem byl nakonec, bohudík, vyléčen).

Tedy: chápu, že tyhle děti, které umí hrát hry, a někdy dokonce i trochu psát, získají na firemních prezentacích (nejlépe v nějakém známém letovisku, kam na náklady prezentujícího letí pokud možno první třídou) pocit, že jsou opravdovými novináři, a že jejich zvrácený pohled na žurnalistiku ještě potvrdí horda stejně starých dětí, které také touží být herními novináři, a proto ty šťastnější častují obdivnými komentáři.

To ale nic nemění na tom, že takovéto prezentace jsou uplácením, a že jejich jediným cílem je získat pozitivní publicitu.

Kdyby politické strany pořádaly podobné výlety nějakam na Ibizu, a čeští političtí komentátoři jejich nabídky masově akceptovali, asi by se čtenáři Respektu začali polévat benzínem a upalovat někde u Národního Muzea. Když se takto chovají pisálci z tzv. odborných plátků, je všechno v pořádku.

Schön uhodil palec do nehtu, když napsal, že produktové časopisy (mezi než herní periodika patří) jsou ekonomicky závislé na reklamě výrobců, o jejichž produktech píší, co dím, jejichž produkty mají kriticky zhodnotit. Na malém trhu to platí dvojnásob. Ostatně na tohle téma jsem tu už kdysi nějaké úvahy rozvíjel.

Problém je v tom, že místo aby se autoři alespoň trochu snažili dodržovat nějaký kodex, který by jim například zakazoval příjmat výlety a dárkové předměty od společností, které mají zájem na tom, aby byli k jejich produktům pozitivně naladěni, nebo ještě lépe aby se cítili být zavázáni o nich psát pozitivně, díky své nevyzrálosti to považují za samozřejmost, za něco, co přeci dělá každý (což je bohužel pravda) a na čem není nic špatného (což tedy rozhodně pravda není).

Ovšem děti, které o hrách píší, nemají o morálce ani ponětí. Respektive s arogancí mládí vlastní si myslí, že o ní ví všechno, a že ji mají zmáknutou, a že trocha toho cestování zdarma nemůže nikomu uškodit a tak dále, a tak dále. Roste nám tu díky tomu celá jedna (de)generace námezdních sil, které občas někoho vyprudí (to když to vypadá, že hra bude opravdový průšvih), nicméně jinak se snaží udržovat s distributory a producenty co nejlepší vztahy (zejména proudem pochvalných pseudorecenzí na absolutně nezajímavá pokračování čehokoliv), protože když si tykají s pár lidmi o pár let staršími a o pár pater společenského žebříčku výš, mají pocit vlastní nepostradatelnosti a výjmečnosti.

(Teď jsem měl připravenou pěknou analogii se stravováním ve fastfoodech a kvalitních restauracích, ale myslím, že by bylo trapné ji tu vypisovat.)

V zahraničí je situace o něco lepší, protože tam se o hrách píše od konce sedmdesátých let a za tu dobu některé děti, které kdysi psaly o hrách, dospěly k závěru, že být kurvou prodejnou není tak super jak se to ze začátku zdálo, a tudíž existuje nenulové množství sebevědomých autorů, kteří nezvrací co jim kdosi na firemní prezentaci nalil do hlavy, ale snaží se o opravdovou kritiku a v rámci daného prostoru i o cosi jako objektivitu.

Dospějí stejně i čeští herní "žurnalisté"? Nepochybně ano. Pár světlých vyjímek se dá najít už teď (třeba takový -- skoro už nepíšící -- Michal Rybka má v tomto směru nepopiratelné schopnosti). Ale vzhledem k současnému stavu to může trvat opravdu dlouho...