Review.Movie("Steamboy")
Upřímně řečeno: steampunk nikdy nepatřil k mým oblíbeným žánrům. Copak s parními stroji lze dělat něco zajímavého? Myslím něco zajímavého pro nás, iPod generation, které jsou lhostejné technické parametry, zato až absurdně dbá na look&feel? Ať děláte co děláte, s parním strojem potřebujete boiler a hromadu uhlí, a ty do kapsy u kalhot neschováte.
Na druhou stranu mám (jak je v jistých kruzích zvykem) rád anime. Čili když teď na HBO běžel Steamboy, neodolal jsem a podíval se na něj.
Steamboy je, jak se obvykle říká, malinko rozporuplný film. Na jednu stranu je to anime, ale hrdiny nejsou Japonci, ale Britové. Animace hrdinů je klasická kreslená, ale některá pozadí či stroje jsou renderované 3D scény. Film je silně pacifistický, ale přitom není úplně debilní. Hrdinové občas říkají směšné věci, ale nikdy se nesmějete a věříte jim to. A tak by se dalo pokračovat.
Chci říct: Steamboy je skvělý film, který musím rozhodně doporučit, protože zajímavý jednak vizuálně (některá zákoutí Parního zámku mi občas opravdu skoro vyrazila dech), jednak není úplně hluchý myšlenkově (i když pacifismus není zrovna můj šálek čaje, některé dialogy jsou opravdu zajímavým námětem na přemýšlení, např. "Pane Stevensone, všechny ty vynálezy a věda -- k čemu to vlastně je?", je zatraceně dobrá otázka ať se na to díváte z kterékoliv strany) a to ne takovým tím pseudointelektuálským způsobem, kterým se snažil chytračit Matrix, a koněčně ukazuje, že když je člověk dostatečně šílený, je opravdu možné vymyslet zajímavé věci, které se dají dělat s parními stroji (minimálně v kresleném filmu).
Věřte mi: Pokud si, stejně jako já, myslíte, že parní lokomotivy byly jedny z posledních krásných strojů, pak budete Raye Steama milovat od prvního záběru, ve kterém se objeví. Třináctiletý chlapec, génius páry, který po večerech studuje nákresy strojů a přes den opravuje v továrně parní tkalcovské stavy (či co to vlastně v tom Manchesteru mají), který ale zároveň není žádný knihomol, a když je potřeba, umí vzít po hlavě železnou trubkou, to je všechno, po čem muži touží: Pronikavá inteligence, manuální zručnost, odvaha, to vše ještě před tím, než se vám na obličejí objeví uhry.
Velkou výhodou toho, že je hlavním hrdinou chlapec (a sekunduje mu zhruba stejně stará dívka na druhé straně pacifisticko-militaristické hranice), je možnost nechat ho říkat naivní věci bez toho, aby zněly naivně (pro srovnání Rayův dědeček působí místy jako zaslepený šílený fanatik, i když má vesměs dobré úmysly). Ray může bojovat za záchranu světa a panenské neposkvrněnosti vědy -- ne, pardon, Vědy -- protože, zatraceně, kdyby ve třinácti nebojoval, co by to bylo za hrdinu? Čili vlastně všechno co udělá nebo neudělá samo sebe ospravedlňuje jako správné, protože to vnímáme černobílým podledem dítěte.
A stejně chápavě příjmáme i tragickou nechápavost slečny Scarlett, kterou zase ospravdlňuje výchova vojensko-průmyslovým komplexem O'Harrovy nadace, takže i přesto, že chudáka ratlíka Kolumba pořád tluče, nikdy není stylizována do pozice prvoplánové, do morku kostí zkažené mrchy. Její naivita pak vykrystalizuje, když po té, co se doví, že nadace (jejíž je nejspíše dědičkou) vstoupila do takové malé války s Velkou Británií, prohlásí to co prohlásí. Od té chvíle ji nejde nesnášet, ale jen litovat.
Když nad tím tak přemýšlím, celý koncept boje děda-pacifisty a (dočasně pomýleného, dobrým úmyslem motivovaného) otce-militaristy o vnukův/synův osud, silně připomíná souboj Obi Wan Kenobiho a Darth Vadera o budoucnost Luka Skywalkera (což znamená, že jde o realizaci nějakého opravdu archetypálního mytického vzoru, jak by nám laskavě vysvětlil George Lucas, děkujeme pěkně). Možná proto, že je zápletka tak triviální, tak kondenzovaná na prostý souboj dobra a zla o jednoho nepatrného človíčka a Prsten moci -- ehm, promiňte, chtěl jsem říct parní kouli -- a její výsledek je vlastně dopředu znám, tak možná že právě proto, se mi Steamboy tak líbil.
Jak kdesi napsal P. K. Dick -- proroctví musí být naplněna, jinak to nejsou proroctví. Měl pravdu. Steamboy není složitý film, ale tím, jak sám sebe bere vážně, jak nikdy nepodlehne vábení o nějakou sebe-parodii, jak na vás nikdy lišácky nepomrkává, a striktně se drží toho, co mu archetyp káže, stává se konzistentním a uvěřitelným.
Zkrátka skvělým.
