středa, listopadu 01, 2006

Čeští herní žurnalisté

Uh, přečetl jsem si tohle (GameEkonom: Jak se prodává hra). V zásadě jde o obhajobu vymetání rautů tzv. herními recenzenty, a úkonů s tím spojených. Pokud to není nějaká obvzláště vypečená ironie, kterou jsem díky své nedovtipnosti nepochopil, pak jsem o úrovni českých herních pisálků ztratil i ty poslední iluze, a nemůžu než říct, že je to všechno banda prodejných... pisálků.

Vzpomněl jsem si při čtení na jiný text (I Was a Junket Whore), který se v zásadě stejným tématem zabývá z pohledu filmového kritika, a který dochází k přesně opačnému závěru, než Otakar Schön (kterého jsem dodnes považoval za to lepší, co se u nás v oblasti herní žurnalistiky urodilo), který tvrdí, že Pohostit novináře, když ho vláčím bůh ví kam, je slušnost. A reklamní trička také nejsou žádné terno, i když se v nich dobře spí.

Vlastně to chápu. Herní psavci se rekrutují z dětí, které baví hrát hry, a domnívají se, že když jsou dobří v hraní FPS, jsou kvalifikováni k tomu o nich psát, respektive že jsou kvalifikováni psát o čemkoliv. Když se pak takový chlapec (nebo mnohem řídčeji dívka), dostane v 18 na svou první tiskovku, na svůj první raut, ke své první tašce s dárky, získá pocit, že je někým velmi důležitým (proč by mě jinak tak obletovali a hostili?), což jim jaksi implicitně potvrdí jejich kvality a utvrdí je to v tom, že hrám opravdu rozumí, že opravdu umí napsat kritický článek, že skutečně jsou novináři.

Jak trapné zneužití mladistvých rafinovanými producenty/distributory, kteří jsou v manipulaci zručnější než politické strany před volbami!

Víte, někdy v devatenácti, dvacíti jsem navštívil svou první a poslední tiskovou konferenci (pořádanou tuším firmou Seagate) v pražském hotelu (tehdy ještě) Diplomat. Nezbytnými ingrediencemi byly powerpointové prezentace, reklamní balíček, a samozřejmě raut. Z toho množství jídla, které bylo -- považte! -- zadarmo, mně, jakožto studentíkovi z chudých poměrů (v ošoupaných džínách a zoufale obnošené zimní bundě), oči přecházely a získal jsem přesně ten pocit vlastní důležitosti. Naštěstí absurdní nabubřelost člověka, se kterým jsme ten raut vymetali, mě přivedla k neodbytné myšlence, že ze sebe dělám idiota, a že firmě (nejspíše) Seagate, je úplně jedno, kdo já jsem, hlavně když oslněn žvancem zdarma napíšu něco velmi pěkného o jejích produktech.

(Stejný pocit vlastní idiocie jsem měl docela nedávno, když jsem sedl na marketingový lep Patricka Zandla, který, jak se ukázalo, vždy, když startuje nový projekt -- jsem v pokušení říct českou kopii nějakého úspěšného projektu, napíše článek, ke kterému se pak spousta lidí vyjadřuje, protože ho napsal Patrick Zandl. Udělal to už se Cinetikem -- kopií Netflixu -- a jakýmsi textem na Lupě, který jsem líný dohledat, stejně jako teď, kdy nejspíše vaří českou verzi YouTube a usilovně píše o webu 2.0.)

A i když jsem si tohle uvědomil (nebo možná právě proto), ještě dlouho ve mně přetrval pocit, že jsem velmi kvalifikovaný k tomu být novinářem (z čehož jsem byl nakonec, bohudík, vyléčen).

Tedy: chápu, že tyhle děti, které umí hrát hry, a někdy dokonce i trochu psát, získají na firemních prezentacích (nejlépe v nějakém známém letovisku, kam na náklady prezentujícího letí pokud možno první třídou) pocit, že jsou opravdovými novináři, a že jejich zvrácený pohled na žurnalistiku ještě potvrdí horda stejně starých dětí, které také touží být herními novináři, a proto ty šťastnější častují obdivnými komentáři.

To ale nic nemění na tom, že takovéto prezentace jsou uplácením, a že jejich jediným cílem je získat pozitivní publicitu.

Kdyby politické strany pořádaly podobné výlety nějakam na Ibizu, a čeští političtí komentátoři jejich nabídky masově akceptovali, asi by se čtenáři Respektu začali polévat benzínem a upalovat někde u Národního Muzea. Když se takto chovají pisálci z tzv. odborných plátků, je všechno v pořádku.

Schön uhodil palec do nehtu, když napsal, že produktové časopisy (mezi než herní periodika patří) jsou ekonomicky závislé na reklamě výrobců, o jejichž produktech píší, co dím, jejichž produkty mají kriticky zhodnotit. Na malém trhu to platí dvojnásob. Ostatně na tohle téma jsem tu už kdysi nějaké úvahy rozvíjel.

Problém je v tom, že místo aby se autoři alespoň trochu snažili dodržovat nějaký kodex, který by jim například zakazoval příjmat výlety a dárkové předměty od společností, které mají zájem na tom, aby byli k jejich produktům pozitivně naladěni, nebo ještě lépe aby se cítili být zavázáni o nich psát pozitivně, díky své nevyzrálosti to považují za samozřejmost, za něco, co přeci dělá každý (což je bohužel pravda) a na čem není nic špatného (což tedy rozhodně pravda není).

Ovšem děti, které o hrách píší, nemají o morálce ani ponětí. Respektive s arogancí mládí vlastní si myslí, že o ní ví všechno, a že ji mají zmáknutou, a že trocha toho cestování zdarma nemůže nikomu uškodit a tak dále, a tak dále. Roste nám tu díky tomu celá jedna (de)generace námezdních sil, které občas někoho vyprudí (to když to vypadá, že hra bude opravdový průšvih), nicméně jinak se snaží udržovat s distributory a producenty co nejlepší vztahy (zejména proudem pochvalných pseudorecenzí na absolutně nezajímavá pokračování čehokoliv), protože když si tykají s pár lidmi o pár let staršími a o pár pater společenského žebříčku výš, mají pocit vlastní nepostradatelnosti a výjmečnosti.

(Teď jsem měl připravenou pěknou analogii se stravováním ve fastfoodech a kvalitních restauracích, ale myslím, že by bylo trapné ji tu vypisovat.)

V zahraničí je situace o něco lepší, protože tam se o hrách píše od konce sedmdesátých let a za tu dobu některé děti, které kdysi psaly o hrách, dospěly k závěru, že být kurvou prodejnou není tak super jak se to ze začátku zdálo, a tudíž existuje nenulové množství sebevědomých autorů, kteří nezvrací co jim kdosi na firemní prezentaci nalil do hlavy, ale snaží se o opravdovou kritiku a v rámci daného prostoru i o cosi jako objektivitu.

Dospějí stejně i čeští herní "žurnalisté"? Nepochybně ano. Pár světlých vyjímek se dá najít už teď (třeba takový -- skoro už nepíšící -- Michal Rybka má v tomto směru nepopiratelné schopnosti). Ale vzhledem k současnému stavu to může trvat opravdu dlouho...

1 komentář:

Anonymní řekl(a)...

Hmm. Konečně někdo kdo to vidí reálně a není líný o tom napsat. Vždy se musím pousmát nad plky typu "nový DOOM3 je něco naprosto úžasného hratelnost se zvedla o 100 procent né li ještě víc." a tu samou větu uslyšíme v jiné podobě když vyjde DOOM4, 5,6 ..... A když si člověk nezkažený lavinou nových her sedne po dlouhé době v PC s tím že si potřebuje propláchnout mozek a pustí si onu úžasnou hru DOOM3 který je něco naprosto úžasného a hratelnost se zvedla o 100 procent né li ještě víc, tak najednou zjistí že se vůbec nic nezměnilo krom dokonalejší grafiky, lepších efektů a množství příšer. Ale chce propláchnout mozek tak pokračuje a hraje a hraje a hraje a najednou zjistí že se nic neděje. A zatímco na obrazovce kosí řady nepřátel, sbírá body, střílí, kryje se a uskakuje, tak už stačil přijít na to kde je chyba v konfiguraci routeru který mu přád hapruje, proč padá ona linka do osady XYZ a že musí příští týden ve středu na STK tudíž je potřeba koupit nové gumy protože na starých by neprošel. Je zvláštní že když jsem si touhle situací prošel, tak jsem pár dní nato rozcházel bráchovi na starém PC DOOM 2 a nějak jsem se od neho nemohl odtrhnout i když jsem ho v dávných dávných projel X krát.