Informační společnost po kapkách, neškodí v jakémkoliv množství

Petr Koubský má nový blog. (Chtěl jsem říct, že mi Idées Fixes příjdou dost... suché, což je asi způsobeno tím, že je to blog jaksi oficiální, a tudíž z principu nudný. Tenhle nový blog je asi stejně zábavný jako weblog Iva Lukačoviče, jen s tím rozdílem, že Koubský je starší, moudřejší a nejspíš i o dost chytřejší než Lukačovič. Takže i když se to pořád dá číst, už to prostě nějak není ono...) A na tomto svém novém blogu se Petr Koubský rozesmutnil nad tím, že jsem pamfletář, a ne takový ten distingovaný přemýšlivec. A (mám ten pocit, i když možná že se mýlím) vyzval mě k debatě na téma informační společnost v serióznější rovině.

Jak jsem se zatepla přiznal v diskusi pod Koubského přípěvkem, jsem k takové debatě jedním z nejméně kvalifikovaných lidí v tomto státě, a nejspíš i v celé kontinentální Evropě. Nicméně mi to pořád tak nějak vrtá hlavou, co to je ta informační společnost, a jestli ji v Česku máme, nebo nemáme. Nebo co.

Ať je nám to milé, nebo ne, téměř každé označení, které v sobě nese slovo společnost, místo společnost ve skutečnosti myslí elita. Proto i informační společnost chápu jako odkaz na existenci elity, která pracuje s informacemi. Pokud tedy otázka stojí, zda v Česku je informační společnost, tak odpověď je ano. Pokud se někdo ptá zda je tu informační společnost dostatečně široká, tak můj názor je, že nikoliv.

Proč je to tak? Protože v Česku (díky zřízení které tu vládlo až do Plyšového převratu), nejen že chybí ne jedna, ale hned několik generací lidí, kteří by byli zvyklí s informacemi pracovat, ale především tu chybí pro podobnou práci prestiž. Myslím tím zhruba to, že v tomto státě, kde bylo donedávna důležité nebýt vzdělaným, agilním a samostatně uvažujícím jedincem, má u většiny populace intelektuální práce pořád špatnou pověst.

Budu se opakovat: lidem (zhruba mé generace), kteří od konce základní školy tráví většinu času mezi nadprůměrně inteligentními a nadprůměrně schopnými lidmi (tedy spolužáky na střední a vysoké škole, kolegy-inženýry v práci atp.) to příjde neuvěřitelné, ale většina české společnosti po žádné informační společnosti netouží. Touží po vyšších přídavcích na děti, kratší pracovní době, delší dovolené, vyšším platu, lepší dopravní obslužnosti, lepším ojetém autě, aby mistr v továrně nebyl takový buzerant... Ale informační společnost? Co to, kurva, je?

Ideální představa většiny mých sousedů o kariéře jejich dětí je, že se vyučí (celkem lhostejno v jakém oboru, ačkoliv převážně ve stejném jako jejich otcové). Srovnejte to s tím, jak si kariéru svých dětí představujete vy (čímž dávám jasně najevo, že si myslím, že můj arogatně povýšenecký postoj už dávno odehnal všechny čtenáře mimo okruh absolventů nějaké vysoké školy).

Čímž chci říct (když opustíme vody politicky korektní diskuse): nižší třída si neuvědomuje, že vzdělaní poskytuje možnosti. Mí rodiče (kteří ekonomicky patří nejspíše do nižsí střední třídy, toho času v důchodu), naštěstí byli dost osvícení na to, aby tento (pro někoho až absurdně zřejmý) fakt viděli, a tudíž mne (jakož i mou chytřejší sestru) podporovali ve všem, co zavánělo intelektuání čiností, i když tomu třeba sami úplně nerozuměli (dojemné historky na toto téma si ponechám pro lepší příležitost). Měl bych jim za tuto osvícenost denně líbat ruce (což sice nečiním, ale doufám, že vědí, že vím, že bych měl), protože většina lidí v tomto státě takové štěstí jako já (nebo vy) nemá.

Co rozhodně nechci říct, je, že je to vina nižší třídy. Je zatraceně těžké vidět mimo svůj kontext, a je jen málo lidí, kteří to dokáží. I proto by ti, kteří vidí, měli těm ostatním vysvětlit jak to vypadá mimo jejich mísu.

Teď by měla následovat lehce konspirativní pasáž o tom, proč popřevratové vlády vlády nebyly s to vysvetlit českým občanům, že být vzdělaný a bohatý je lepší než být nevzdělaný a chudý (a tudíž snadno manipulovatelný), ale mnoho jiných přede mnou to učinilo tolikrát, že by to bylo plýtváním vaším i mým časem.

A další odstavec nebo dva na téma osobní zodpovědnosti a odpudivosti svádět něco na společnost, které jsem určitě i já sám napsal tolikrát, že je mi žinantní psát je znova...

No a konečně posledních pár vět, kterými vás neoblažím by se mělo týkat toho, co každý jednolivec může spáchat pro nápravu věcí a tak podobně.

Chci říct: Lze k takovém tématu, jako je informační společnost vůbec dodat něco nového? Nebyly už všechny související problémy diskutovány jinde lépe a přesněji? Není tohle plácání jen takovým... plácáním do vody? Ano, jistě, v Česku existuje zárodek informační společnosti (v širším slovasmyslu). Jde o velmi motivovaný, schopný a dravý zárodek, který ovšem naráží na restrikce dané tlaky většinové společnosti, které se zatím nikdo neobtěžoval ukázat, jak prospěšné přestat věci vyrábět a místo toho je začít vymýšlet (a také nevůle státní moci).

Přesto: Jsem optimista věřím, že Česko se pozvedne z "levná pracovní síla pro montáže všeho druhu" na "wow, tak malý národ a tolik skvělých myšlenek", ale znáte to: Řím taky nepostavili za den...

Trimování

Uvědomil jsem si, že jsem v příspěvku o testování IO zanedbal jednu podstatnou část, kterou je trimování. Trimování se týká především analogových obvodů, a jde při něm o tohle: Mějme proces, který je po měsících a letech používání nějak nastaven. Jako u všeho, jde i u takového procesu o kompromis mezi různými tlaky jako jsou třeba rychlost odezvy a přesnost.

Otázka zní: Jak to zařídit, abychom při stejném nastavení procesu dosáhli lepší hodnoty některého parametru? Řekněme, že se zabýváme lineárním regulátorem napětí (taková ta věc, která zajistí, že z baterie ve vašem mobilním telefonu dostanete po většinu doby konstantní napětí), a chceme dosáhnout odchylky výstupu přes všechny čipy na všech křemíkových deskách třeba +/-1%. Doladit proces na takovou úrověň je jistě možné, ale je otázka, jestli je žádoucí vyměňovat kvůli tomu polovinu vybavení zaběhnuté linky a zvyšovat nároky na přesnost fotolitografie, iontové implantace a takových podobných těžko pochopitelných věcí.

Není snazší být chytrý, a místo ladění procesu součástku nenápadně doladit při testování? Chci říct: pokud změříme, že místo 1.1 voltu ze stabilizátoru leze 1.15, je jistě lepší rafinovaně doladit nějaké součásti obvodu, než se mučit laděním procesu. A právě takovému ladění parametrů se říká trimování.

Existuje několik možností jak zvýšení přesnosti dosáhnout, nicméně všechny předpokládají, že obvod obsahuje nějaké ty komponenty navíc, jako třeba extra napěťový dělič, jehož jednotlivé stupně lze při testování "zapínat".

"Zapínaní" něčeho v integrovaném obvodu znamená jednu ze tří možností: spoje, které jsou vodivé se stanou nevodivými, nebo spoje které jsou nevodivé se stanou vodivými, nebo se vodivost spojů změní lineárně. Dosáhnout toho lze takto: nechť na čipu existuje napěťový delič (znáte to ze základní školy -- dva rezistory v sérii, na jejich sériovou kombinaci se přivede napětí, z jednoho z nich se napětí odebírá). Nechť jeden rezistor je ve skutečnosti složen z několika rezistorů (pokud možno takových, aby se při připojování a odpojování jednotlivých rezistorů měnilo výstupní napětí ve zlomcích mocniny dvou). Nechť aktivní je na čerstvě vyrobeném čipu jen jeden z těchto rezistorů, zatímco další jsou zkratovány kovovou spojkou (třeba napařeným hliníkem). Oba konce těchto spojek nechť jsou vyvedeny na pady, ke kterým lze připojit hroty testovacího přípravku.

Než se ztratíme ve všech těch nechť, řekněme rovnou, že cílem je propálit takovou spojkou proudovým impulsem.

Postup je pak následující: změříme hodnotu napětí na výstupu čipu. Podle známého vztahu (definovaného pro daný obvod) odvodíme, které rezistory odporového děliče je potřeba aktivovat (tedy propálit spojku zkratující takový rezistor). Na spojku určenou k propálení připojíme přes FET nabitý kondenzátor, který do ní vybije svůj náboj, což se neobejde bez velkého proudu, který tu titěrnou spojku zahřeje tak, že kov, kterým je tvořena se odpaří. Et voilá, odporový dělič změnil svůj převodní poměr a výstupní napětí stabilizátoru/regulátoru se deterministicky změnilo v závislosti na tom, kterou spojku jsme právě propálili.

Tak jednoduché to je!

Samozřejmě, že použití kovové spojky je velmi stará technologie, kterou lze nahradit různými jinými udělátky, jako jsou například zenerovy diody (které se průrazem znevodiví) nebo EEPROM připojená ke spínacím tranzistorům, která se naprogramuje sériovým rozhraním (opravdovou lahůdkou pak je laserové trimovaní, které laserovým paprskem odpaluje kusy rezistivní plošky na čipu, čímž mění její rezistivitu jaksi přímo, ale přiznejme si to -- kdo by chtěl dneska zaměřovat nějaký laser, a plýtvat místem na čipu, když můžete přidat pár buněk FLASH nebo EEPROM paměti a pohodlně si hodnotu naprogramovat).

Takto tedy vypečení výrobci integrovaných obvodů dosáhnou toho, že bez ohledu na výchylky procesu jsou všechny čipy (skoro) jeden jako druhý, nebo že procesory mají aktivovány jen některé části cache (nebo celá výkonná jádra), podle toho, jak prošly testováním. Tedy: pokud je jeden blok cache vadný, je odpojen, a procesor se za méně peněz prodá skromnějším zákazníkům, nebo se určí, že bude použit v PLAYSTATION 3, protože má jedno jádro nefunkční a při výtěžnosti 20% by byl hřích ho vyhodit...

PS: Pěkný souhrnný text o trimování lze najít třeba u Analog Devices.

Web 2.0?

Patrick Zandl dnes vydal poněkud ufňukaný text na téma Web2.0 a zaprděná česká vana. Tohle už tu bylo tolikrát. Každý český intelektuál se cítí povinován informovat o tom, jak zaostalá je Česká Republika za Spojenými Státy a jak jsme na nejlepší cestě do pekel a tak dále a tak podobně.

Ach, Bože.

Nejprve k tomu, jestli buzzword Web 2.0 má nějaký obsah nebo ne. Jak lze snadno dohledat kdekoliv na tom úžasném Web 2.0 Internetu, Web 2.0 vymyslel Tim O'Reily, aby mohl vnutit lidem více knih o Linuxu a Ruby. Velmi postmoderně tak vznikl název pro něco co neexistovalo (a nikdo ani nevěděl, že by to mělo existovat), a protože všichni lidé kolem počítačů se mohou zbláznit aby měli nejnovější verzi čehokoliv, hned se toho chytili, protože Web 2.0 je určitě lepší než Web 1.0 (který do té doby vlastně ani neexistoval), ať už to znamená cokoliv. Později byl hledán obsah pro tu krásnou značku, a když ani AJAX ani nic jiného nevypadalo dost sofistikovaně, přišel někdo s geniálním nápadem nedávat tomu úsloví žádný konkrétní význam, a místo o technologiích se začalo žvanit o nějakých sociálních strukturách a kdesi cosi.

Prostě klasika.

Chci tím říct, že ano, dnes už Web 2.0 nejspíš něco znamená a představuje, ale není to proto, že by bylo potřeba najít název pro něco nového, ale protože bylo potřeba najít něco, čím takový skvělý název naplnit.

Teď k tomu, jestli je nebo není problém v tom, že v Česku Web 2.0 zrovna nefrčí. Musíme si především položit otázku, jestli v Česku, kromě Patricka Zandla, o nějaký Web 2.0 někdo stojí. A pokud o něj stojí, zda jej chce česky. Chci říct: zajímá vůbec lidi, kteří jsou schopni ocenit fakt, že něco je Web 2.0, jestli je to česky nebo anglicky? A pokud ne, proč by měli čekat, až někdo v Česku dokáže po večerech udělat to, co v Kalifornii dělají všechny ty start-upy financované miliony Paula Grahama?

Aha, takže míchám dohromady dvě věci: jednak to, jestli v globalizované (chce se mi říct Web 2.0-fikované) společnosti záleží na tom, jestli něco vznikne tam nebo onde, a dvak to, jak snadno lze v Česku založit start-up a udělat něco, co jinde nemají, a tím povznést rodnou hroudu na roveň velkým a úžasným USA.

Odpověď na první otázku je snadná: je to jedno. Podívejte, život na venkově má výhodu v tom, že jste v kontaktu s těmi lidmi, kteří za 45Kč na hodinu pracují na tři směny v 15Km vzdáleném městě. A tihle lidé, a těch je, ač se to z Prahy nezdá, v tomto státě většina, ti na nějaký Web 2.0 z vysoka kašlou. (Podívejte se co všechno si může dovolit nejmenovaný bývalý premiér, aniž by přišel o podporu velké části těchhle lidí, a uvědomíte si, jak zoufalá je jejich situace.) Přitom jsou to ti lidé, kteří, kdyby se o Internet zajímali (nebo spíše měli příležitost se k němu dostat), by počeštění čehokoliv ocenili nejvíc, protože anglicky neumí.

Na druhou stranu tu pak máme tu sebevědomou a arogantně vševědoucí rychlokvašenou elitu, která naopak považuje používání služeb v češtine div ne za ostudu, tedy tu část populace, která je cílovou skupinou tohohle Webu 2.0, ať už je to cokoliv.

Čili máme dvě disjunktní množiny, a tudíž nulový trh. To k otázce číslo jedna.

Zadruhé, je tu fakt, že v Česku toho moc nového nevzniká. Ne jen v oblasti Internetu ale tak nějak obecně. Ó ano, je tu spousta vývojových center zahraničních firem, ale pokud jde vlastní tvorbu (a kapitál)? S oblibou říkám: Vyjmenujte mi tři příklady.

Problém je v tom, že vlastně jediný držitel dostatečného množství kapitálu v tomto státě -- stát -- se prostřednictvím své odnože CzechInvest zahleděl ne do podpory domácích mozků, ale do importu automobilek a jiných manufaktur. Já to vím, vy to víte, všichni my rychlokvašení to víme, že je to špatně a že to má být naopak. Problém je v tom, že na lidi, kteří dělají za 45Kč na hodinu tím, že budete podporovat party mladých výrostků, kteří kdesi cosi kutí na počítači, dojem neuděláte. Naopak na ně uděláte dojem tím, že jim řeknete, že jste za peníze těch pár movitějších do země přitáhli firmu, která třem tisícům z nich (tak ne, dobře, ale alespoň tisícovka by jich být měla) nabídne korun padesát.

Takže tak.

Ve skutečnosti se Zandlem souhlasím: je to tragédie, že u nás nevzniká nic, co by mělo nějaký globální impakt. Na druhou stranu mi příjde směšné nad tím takhle fňukat. Až budeme na srovnatelé ekonomické úrovni jako Spojené Státy (to znamená, že tu inženýři nebudou dělat za platy amerických uklízeček), pak lze zdvihat varovný prst. Ovšem za situace která v tomto státě panuje, nemůžu říct než: A co se divíte?

Přitom musím uznat, že situace ve které jsme, je složitá. Na jednu stranu opravdu potřebujeme technologicky růst, na druhou stranu je tu masa lidí, kteří žijí de facto na pokraji chudoby (i když podle relativních měřítek jsme na tom vlastně docela dobře), která už se nikdy nedokáže přizpůsobit tomu novému světu, světu, kde práce nespočívá v přemisťování těžkých těles z bodu A do bodu B, ale v delikátní aktivitě mozku, při které se sedí v pěkné kanceláři a kliká myší. A pro tyhle lidi, kteří by měli zhusta ještě pár desítek let pracovat, sem vlády vozí automobilky a jiné montážní závody. Protože ti, kteří do toho nového světa zapadnou, do něj už dávno vstoupili a dokáží se o sebe většinou postarat sami.

Co nedokážou, je proinvestovat vlastní podnikání, zejména něco tak nejistého jako je internetový start-up.

Takže jestli si myslím, že někde jako země děláme zatraceně velkou chybu, je to právě v absenci podpory všech těch bláznivých mladých kluků a holek, kteří mají skvělé nápady, ale chybí jim těch pár miliónů, aby mohli začít, rok na něčem pracovat, pak to zkusit prodat, a když to nevyjde, najít si nějaké to zaměstnání s tím, že to alespoň zkusili.

Podotknul bych ještě: pravda je, že v tomto státě chybí taková podpora nejen od státu, ale také od soukromých subjektů, od lidí, kteří už to dokázali, kteří mají těch pár desítek zbytných miliónů a mohli by tudíž zkusit je zmnožit podporou nějakého toho start-upu. (Možná že se pletu a jsem jen zoufale neinformovaný, ale pokud tady jsou, kdo o nich ví?)

Tak, a dost.

Chtěl jsem říct: Web 2.0? Ale jistě, až Česko bude Kalifornie a Patrick Zandl český Paul Graham (tedy bez té záliby v Lispu), rád si o tom zase popovídám...