úterý, září 25, 2007

Takovejch keců!

Tenhle odkaz mi onehdy poslal BVer: Programming Can Ruin Your Life. Ve zkratce: Když budete programovat, přestanete přemýšlet jako normální lidé, stanete se chodící kalkulačkou, která všechno algoritmizuje a nakonec si úplně zničíte život.

Jak už to tak bývá, říkal jsem si zprvu, že je to docela zajímavý pohled na věc. Mám totiž tohle programátorské filozofování vcelku rád, protože občas člověk narazí na poměrně trefné rady, jak se stát lepším programátorem. A být lepším programátorem je jistě cíl každého programátora s alespoň elementárními zbytky sebeúcty, protože, přiznejme si to, programátoři jsou v Česku poměrně mladí a jelikož před sebou mají vesměs ještě 30 až 40 let v zaměstnaneckém poměru, měli by se sakra snažit, aby za pár let nebyli úplně mimo.

Takže jsem si ten text přečetl a říkal si: sakra, aby se ze mě taky nestala pochodující kalkulačka a tak dále a tak podobně. Jenže pak jsem nad tím přemýšlel trochu víc, a dneska jsem od BVera dostal další odkaz na další hlubokomyslnou úvahu: The Genius is in the Details, a při jejím čtení mně to docvaklo: programátoři jsou banda narcistních sebestředných intelektuálních masturbantů, kteří polovinu času přemýšlejí o své vlastní výjimečnosti a druhou polovinu čtou bláboly, které je v tom utvrzují. (Sebe do toho nepočítám, samozřejmě, protože já nejsem programátor, ale prostý wannabe.)

Říkám si: existuje nějaká jiná technická profese, jejíž praktikanti jsou tak bizarně zaměření na zkoumání jakési filozofie svého oboru? (Schválně píšu technická profese, protože v jiných odvětvích lidské aktivity jsou mamlasové ještě větší, například o etických kodexech stále dokola diskutující tzv. internetoví žurnalisté.) Napadají mně snad jen HTML-tepci (ti jsou ovšem jen podřadnou sortou programátorů), kteří se podobně, jako programátoři v řečičkách o duchu objektově orientovaného programování utápějí v nekonečných debatách o validitě a usability a dalších nesmyslech, které jsou všem, mimo jejich kladně zavazbenou komunitu, zcela a naprosto ukradené.

A samozřejmě architekti. Ti většinou trpí stejně zmatenou představou své práce jako jakéhosi poslaní, a je těžké s nimi diskutovat, pokud nejste kovaní ve všech těch architektských podružnostech, které oni považují za důležité. Vliv architektů na programátory je dokonce tak velký, že se snaží (programátoři) vyrovnat jim alespoň terminologií. Proto máme všechny tyhle softwarové architekty, kteří dělají normální technickou (inženýrskou) práci, ale díky tomu, že navrhují strukturu zhusta vcelku dobře postradatelných programů, cítí se být vyvoleni k nějakému vyššímu cíli.

Eh.

Jistě, programování je velmi zábavná činnost. Asi tak 10% času, kdy tvoříte něco nového. Pak je tu ovšem těch zbylých 90%, kdy se prohrabujete v odpudivém kódu, který napsal nějaký nedouk (často jste to byli vy sami před rokem a půl), a do kterého máte dodat novou funkcionalitu, kterou si vymyslel zvláště důležitý zákazník, který potřebuje aby se na reportu dala nastavit barva rámečku v závislosti na ročním období. Je to zajímavý úkol? Z určitého pohledu jistě, protože každý těžký úkol je zajímavý, ale na druhou stranu v tom postrádám tu službu vyššímu cíli, ten dotek transcendentna.

Napadlo mě: Většina programátorů si představuje, že jsou Neo, ale přitom jsou jen šedivými pany Andersony, které stírá samolibý šéf za pozdní příchod. A teď pozor, vážení (hlavně vy mladší): nikdy se to nezmění. Nepřijde žádný Morfeus, který by z vás udělal neprůstřelného Vyvoleného, který chroupe beton místo žvýkačky a operační systémy píše malíčky u nohou při flirtování s modelkami. Ti nejlepší z vás se možná časem změní v takového malého Harry Tuttla, který po nocích píše kód bez všeho toho Bloody paperwork. Huh!

Abych se vrátil k tomu čím jsem začal: Může člověku programování zničit život? Jistě. Jako cokoliv jiného, co v nějakém záchvatu slaboduchosti posune v žebříčku hodnot nad ty opravdu důležité věci.

A které že to jsou?

Vlastně existuje v životě lidském jen jedna důležitá věc, bez které se nedá rozumně žít. Je to rodina, samozřejmě.

Co jiného jste čekali, že řeknu?