Na plný koule

Začněme něčím jednoduchým. Třeba rockem. Víte, popravdě kytarovky nemám rád. Přijdou mi nudné a tak nějak si myslím, že ty za roky, co je elektrická kytara s námi, už byly všechny kombinace akordů vyzkoušeny, a přijít s něčím novým je vlastně nemožné, a upřímně: jen lidé slabí duchem by mohli chtít poslouchat pořád dokola to samé (ach, když tohle naprosto vážně říkám ve společnosti, kde se seriózně diskutuje o rockové hudbě, některým lidem povážlivě roste tlak...). Navíc je pravda, že většina těchhle rockerů nemá žádné hudební vzdělání, kromě toho, že nedokáží hrát na žádný hudební nástroj, neumí často ani zpívat a tak dále a tak podobně.

Přesto, přiznávám, i já mám některé rockové desky rád. Třeba Angel Dust, nebo Proud Like a God nebo Hybrid Theory (ano, jistě, nu-metal, ale proto používám raději výrazu kytarovky, než rock) a tak dále a tak podobně. Prostě: drtivá většina toho, co z rocku snesu jsou první, nebo skoro-první desky (takové ty první, kde členové skupiny umí už alespoň trochu mačkat akordy).

Druhá skupina rockových nahrávek které docela dobře snáším, patří do kategorie art rock (nebo progressive rock, nebo jak se to jmenuje). Sem tam něco do Pink Floyd, skoro celý Marillion, jistě, Queen, dokonce i Enchant (i když od těch znám jen první dvě alba, tak snad hrají pořád to samé). Čili: takový ten rock, který hrají lidé, kteří už umí trochu hrát, místy je ta hudba až k hranici absurdity překombinovaná a přeplněná vším možným, nicméně pořád je dost zajímavá na to, aby se dal poslouchat.

Jistě jste si všimli toho vzoru: buď našlapané první desky, kde pár (nejlépe mladých lidí) ze sebe vychrlí něco úžasně nabitého energií (ano, někdy jsou klišé opravdu nejlepším popisem reality), nebo mimořádně rafinovaně promyšlené útvary, které obsahují tolik materiálu, že i po několikerém poslechu pořád slyšíte něco nového, zábavného, zajímavého.

Problém je v tom, že většina těch mladých a nabitých se rychle změní na mladé a vybité, a pokud nemají dost soudnosti tak i na, nemůžu odolat, mladé a vyblité. Takových muzikantů, co dokáží udržet dlouhodobě vysokou úroveň produkce je málo, a čím déle si to odmítají přiznat, tím jsou trapnější (protože Olympic je kachna na vejcích, zmíním třeba U2).

Tak a teď k tomu na co čekáte: tohle všechno samozřejmě má nějak ilustrovat situaci kolem software. Je to přeci zřejmé: Jsou firmy a projekty, které jsou mladé, dravé a tak dále, pak je pár vyjmečných, kteří dokáží inspirovat celé roky a desetiletí, no a nakonec jsou tu ti nudní, kteří ať se snaží jak se snaží, pořád z nich leze jen průměrný rádiový popík s elektrickou kytarou.

Samozřejmě, že bych teď mohl volně permutovat jména firem a přiřazovat je do libovolných skupin, a tak dále. Ale jistě uznáte, že by to bylo zbytečné. Navíc jsem spíš chtěl říct něco v tom smyslu, že je to vážně zajímavé, že každý z těch úžasných a odvážných start-upů, které se povedou jen proto, že někdo je dost mladý a pitomý na to, aby si neuvědomil, že cíl, který si dal, je prostě nesplnitelný, mají vlastně jen dvě cesty: buď se změní na ty nudné, nebo prokáží, že mají na to být těmi inspirativními.

A uznejte, že vyjmenovat tři firmy, které se pohybují v softwarovém průmyslu, a lze je bez obav prohlásit za dlouhodobé tahouny, je vážný problém. Nakonec se všichni vydají buď cestou Microsoftu, a utopí se ve vlastním úspěchu (třeba Google tohle skvěle dokumentuje, protože teď už víme nač se dívat), nebo skončí jako Nullsoft. (Samozřejmě pokud se neztratí z povědomí ještě dřív, než se do něj vůbec stačí dostat.)

Nicméně: Tuhle jsem četl, že Facebook má hodnotu (pokud to správně počítám) srovnatelnou se státním rozpočtem České Republiky (plus mínus pár stovek miliard v těchhle počtech nic neznamená), ale že ho Mark Zuckerberg stejně nechce prodat, a že cenu šroubuje výš a výš, až se dostává na částky, které nikdo nikdy nezaplatí, a o kterých ví, že jsou praštěné.

Víte, asi rozumím proč to dělá. Podle mě chápe, že je lepší nechat srdce v projektu, po kterém sice možná za pár let ani pes neštěkne, ale bude to všechno jen a jen jeho zásluha, než se stát korporátním droidem a vidět, jak jiní lidé z jeho úžasného projektu dělají projekt, po kterém za pár let ani pes neštěkne. Web 2.0 se, stejně jako rock, hraje koulema, a ty má Zuckerberg jak dva kokosové ořechy.

A proto ho také chce, podle mého, koupit Microsoft. Microsoft (resp. Bill Gates) měl taky koule až ke kolenům -- jak jinak by z podniku o dvou lidech živořících někde v motelu v Albuquerque vybudoval největší softwarovou firmu na světě -- ale jak už to tak bývá, v současné době, byť má nejlepší lidi na vývoj software na světě, patří přesně k tomu druhu nudných popíkářů, které sice celý den posloucháte v rádiu, ale právě proto je upřímně nenávidíte.

Jenže aby si Microsoft koupil Facebook, to je jako by si Rolling Stones chtěli koupit nějakou garážovou kapelu s tááákovýmle drive, a mysleli si, že když je zavřou do kumbálu vedle studia, že něco z jejich šťávy přejde na ně.

Takže. Chtěl jsem říct asi toto: Software sice není rock, ale zatraceně, někdy to tak skoro vypadá.

Závist

Jelikož se mně z Idle Words nějak divně načítá feed do čtečky, ušel mi tenhle naprosto úžasný text: The Alameda-Weehawken Burrito Tunnel.

Hned jsem si vzpomněl, jak jsme na AmberZine provedli operaci ETHER a na Juana Valdeze, který se, podle mého, díky tomu, že jsme tehdy spěchali, abychom stihli 1. duben, stal promarněnou šancí (Solid Oil Support rocks!).

Taky jsem si vzpomněl, jak moc nesnáším dementní Apríly na serverech lokálních i globálních, v tisku i televizi. V drtivé většině případů jim totiž, naprosto chybí styl a především erudice. Jistě, občas se najde výjimka, ale je jich tak málo, že kdyby bylo po mém, každý, kdo se dopustí aprílového žertu, by měl být exemplárně potrestán.

Nicméně, co jsem chtěl říct: Maciej Ceglowski umí skvěle psát, stačí si přečíst pár textů z jeho stránky a je vám to jasné (třeba ten o malování na střeše a domácím s historkou o stavění Twin Towers). Proto mě neudivuje, že se mu povedlo napsat tak brilantní text, u kterého si zhruba do poloviny říkáte, sakra, že by mě něco uteklo?, a od poloviny: Bože, ten člověk je génius! Spíš mě mrzí, že něčeho podobného nejsem schopen sám.

Kdysi jsem tu psal něco v tom smyslu, že humor toho pána, který si říká Ostravak je mi protivný. Erudovaný humor stylu Ceglowskeho je mi naopak milý. A tak -- proč to nepřiznat -- závidím Ceglowskemu jeho talent na psaní Perlovských knihoven a malování zátiší a schopnost plodit tak zábavné texty.

Acho jo.

Asi se rozpláču...

Někde jsem teď četl, že roční síťové jízdenky v Praze podraží skoro k šesti tisícům. Jak dojemné. Osobně platím za síťovou jízdenku 1177Kč. Měsíčně. Ach, ach.

Další štace

Vymyslel jsem ultimativní odpověď na pitomou otázku "Jaké jsou vaše negativní vlastnosti?", kterou vám dneska dozajista položí každý uvědomělý personalista. Moje dlouho promýšlená odpověď zní: "Někdy jsem netrpělivý, když někomu něco už podesáté vysvětluji, a on to stále nechápe. Zvláště, když potřebuji pracovat na nějakém složitějším problému. Nejspíš je to nějaký můj nedostatek v komunikaci, že věci občas nedokáži vysvětlit dost jasně, ale je to prostě tak." Pokud tuto odpověď použijete, ve třech větách o sobě řeknete že: 1) když můžete, snažíte se pomoct, ale všechno má své meze, 2) zvláště když jednáte s blbci, které (jako ostatně nikdo) nemáte rádi, 3) jste odhodláni usilovně pracovat 4) na složitých projektech (takže se neulejváte, ale makáte), 5) sebekriticky si uvědomujete, že i blbci mají právo na to, aby jim byly věci vysvětleny, 6) rádi byste rozvíjeli své komunikační dovednosti. Čili, zcela podle principů double-thinku, na otázku ohledně svých nedostatků vyjmenujete své přednosti. (Druhá nejpitomější ejč-ár otázka zní "Kde sám sebe vidíte za tři roky?", na kterou jsem u pohovoru popravdě odpověděl: "Do 40 chci být rentiérem a zakládat start-upy." Bylo to trochu na hraně, ale ten zmatený pohled slečny personalistky vážně stál za to...)

Čili ano, pochopili jste to správně, opět jsem změnil zaměstnání. Došel jsem k nezvratném závěru, že můj život je příliš krátký na to, abych ho trávil v zaměstnaní, o jehož smyslu mám pochybnosti. Takže jsem obeslal několik málo firem, nu a od prvního listopadu pracuji v jiném městě, s jinými lidmi, a jiném projektu. Zatím mám z té změny dobrý pocit, i když tedy musím říct, že tohle byl nejdrsnější první týden v práci, který mě zatím postihl.

Však víte, obvyklý scénář je zhruba takovýto: nastoupíte, první týden až dva se školíte, pak se měsíc zaučujete, pak vás pozvolna pustí k nějaké opravdové práci, načež přibližně po třech měsících naběhnete do režimu plné vytíženosti.

Tedy takhle to u mě zatím vždycky probíhalo. Až do pondělku.

To jsem po dvou dnech obecných HR školení přišel na pracoviště. Zatímco další nováčci odkráčeli v dál, já jsem hned nafasoval počítač, stůl a funkci "project leadera". Než jsem rozchodil Outlook, a vyjasnil si s IT oddělením počty shodných souhlásek na různých místech mého příjmení (což se neobešlo bez dvoufázové změny přihlašovacího jména a e-mailu), už jsem dostal k ruce jednoho programátora a jednoho tesťáka, že se o ně mám jako postarat. Uh. Následovalo šílené úterý, kdy jsem naprosto zmateně proklikával QA instrukce na intranetu, rozesílal zoufalé e-maily a obtěžoval svého manažera. Nakonec se ukázalo, že na projektu, ke kterému jsem byl přidělen pracuji podle Microsoft Projectu už týden, a že bych už měl mít hotové tři nebo čtyři design dokumenty, ke kterým jsem zatím nesehnal ani šablony. Uh, uh. Ve středu jsem obdržel jednu PowerPointovou prezentaci a funkci scrum mastera, a ve volných chvílích mezi odesíláním e-mailů naskicoval nějaké use cases. Uh, uh, uh. Ve čtvrtek se situace docela uklidnila: stačilo vyhandlovat vložení projektu do billingového systému a zjistit jak se objednávají zasedačky (to jsem v některých předchozích zaměstnáních nikdy nepotřeboval), aby bylo kde pořádat daily scrum meetings. Uh, uh, uh, uh. Pátek proběhl v přátelském duchu, a podařilo se mi vyhotovit nějaké dokumenty k architektuře a pár interfaců tříd. Uh, uh, uh, uh, uh.

Víte, já si nestěžuji. Sice jsem myslel, že situaci, kdy se Outlook stane mým hlavním pracovním nástrojem se ještě pár let vyhnu, ale v zásadě dělám co jsem chtěl. Jen mě zaskočila rychlost, s jakou na mě tyhle věci napadaly. Myslel jsem si, že budu podroben prověrce jako prostý progiš na nějakém méně významném projektu a pak, postupně, se propracuji až k pozici, na které bych mohl něco opravdu posrat.

Že se tak nestalo, mě přivedlo k myšlence, že v dnešní zoufalé situaci, kdy je vážný problém sehnat někoho kvalifikovaného, se v personální politice spíše než na skutečné zásluhy a zkušenosti, dá na jakýsi efemérní příslib věcí budoucích. Lidé se dnes nenajímají na základě technologií které ovládají, ale podle toho, zda vypadají, že to, co by měli dělat, zvládnou ovládnout v rozumném čase, protože lidé, kteří to opravdu dovedou, jsou už dávno rozebráni.

Ze tří zaměstnání kterými jsem zatím prošel (z toho byl jeden interní přestup), jsem v tomto poprvé dostal u pohovoru nějaké znalostní otázky (v podobě jednoduchého testu na C++, kde nejsložitější úlohou bylo vyřešit jednu protivnou rekurzi a určit jak se zpracovávají virtuální metody), a ani u těch nevadilo, když jsem řekl: "Nevím, s touhle technologií jsem nikdy nedělal." Prostě: zatím vždy stačilo, abych zapůsobil neodolatelnou silou svého nadměrně vyvinutého charisma, a už to bylo...

Což ovšem vede k otázce, proč jsou inzeráty hledající programátory, naplněny všemi těmi pitomými zkratkami a názvy technologií, když nakonec firma najme někoho, kdo sice neví co ty zkratky znamenají, ale kdo vypadá, že se to rychle naučí? Proč popravdě neříkají: "Jsme zoufalí, hledáme kohokoliv, kdo není úplný idiot, a bude s to naučit se to, co potřebujeme do dvou měsíců. Zaplatíme vám kolik chcete."?

Myslím, že takové opatření by prudce zvýšilo procento úspěšných aplikantů. I když: možná se pletu -- nakonec, co já vím o HR?