Na plný koule

Začněme něčím jednoduchým. Třeba rockem. Víte, popravdě kytarovky nemám rád. Přijdou mi nudné a tak nějak si myslím, že ty za roky, co je elektrická kytara s námi, už byly všechny kombinace akordů vyzkoušeny, a přijít s něčím novým je vlastně nemožné, a upřímně: jen lidé slabí duchem by mohli chtít poslouchat pořád dokola to samé (ach, když tohle naprosto vážně říkám ve společnosti, kde se seriózně diskutuje o rockové hudbě, některým lidem povážlivě roste tlak...). Navíc je pravda, že většina těchhle rockerů nemá žádné hudební vzdělání, kromě toho, že nedokáží hrát na žádný hudební nástroj, neumí často ani zpívat a tak dále a tak podobně.

Přesto, přiznávám, i já mám některé rockové desky rád. Třeba Angel Dust, nebo Proud Like a God nebo Hybrid Theory (ano, jistě, nu-metal, ale proto používám raději výrazu kytarovky, než rock) a tak dále a tak podobně. Prostě: drtivá většina toho, co z rocku snesu jsou první, nebo skoro-první desky (takové ty první, kde členové skupiny umí už alespoň trochu mačkat akordy).

Druhá skupina rockových nahrávek které docela dobře snáším, patří do kategorie art rock (nebo progressive rock, nebo jak se to jmenuje). Sem tam něco do Pink Floyd, skoro celý Marillion, jistě, Queen, dokonce i Enchant (i když od těch znám jen první dvě alba, tak snad hrají pořád to samé). Čili: takový ten rock, který hrají lidé, kteří už umí trochu hrát, místy je ta hudba až k hranici absurdity překombinovaná a přeplněná vším možným, nicméně pořád je dost zajímavá na to, aby se dal poslouchat.

Jistě jste si všimli toho vzoru: buď našlapané první desky, kde pár (nejlépe mladých lidí) ze sebe vychrlí něco úžasně nabitého energií (ano, někdy jsou klišé opravdu nejlepším popisem reality), nebo mimořádně rafinovaně promyšlené útvary, které obsahují tolik materiálu, že i po několikerém poslechu pořád slyšíte něco nového, zábavného, zajímavého.

Problém je v tom, že většina těch mladých a nabitých se rychle změní na mladé a vybité, a pokud nemají dost soudnosti tak i na, nemůžu odolat, mladé a vyblité. Takových muzikantů, co dokáží udržet dlouhodobě vysokou úroveň produkce je málo, a čím déle si to odmítají přiznat, tím jsou trapnější (protože Olympic je kachna na vejcích, zmíním třeba U2).

Tak a teď k tomu na co čekáte: tohle všechno samozřejmě má nějak ilustrovat situaci kolem software. Je to přeci zřejmé: Jsou firmy a projekty, které jsou mladé, dravé a tak dále, pak je pár vyjmečných, kteří dokáží inspirovat celé roky a desetiletí, no a nakonec jsou tu ti nudní, kteří ať se snaží jak se snaží, pořád z nich leze jen průměrný rádiový popík s elektrickou kytarou.

Samozřejmě, že bych teď mohl volně permutovat jména firem a přiřazovat je do libovolných skupin, a tak dále. Ale jistě uznáte, že by to bylo zbytečné. Navíc jsem spíš chtěl říct něco v tom smyslu, že je to vážně zajímavé, že každý z těch úžasných a odvážných start-upů, které se povedou jen proto, že někdo je dost mladý a pitomý na to, aby si neuvědomil, že cíl, který si dal, je prostě nesplnitelný, mají vlastně jen dvě cesty: buď se změní na ty nudné, nebo prokáží, že mají na to být těmi inspirativními.

A uznejte, že vyjmenovat tři firmy, které se pohybují v softwarovém průmyslu, a lze je bez obav prohlásit za dlouhodobé tahouny, je vážný problém. Nakonec se všichni vydají buď cestou Microsoftu, a utopí se ve vlastním úspěchu (třeba Google tohle skvěle dokumentuje, protože teď už víme nač se dívat), nebo skončí jako Nullsoft. (Samozřejmě pokud se neztratí z povědomí ještě dřív, než se do něj vůbec stačí dostat.)

Nicméně: Tuhle jsem četl, že Facebook má hodnotu (pokud to správně počítám) srovnatelnou se státním rozpočtem České Republiky (plus mínus pár stovek miliard v těchhle počtech nic neznamená), ale že ho Mark Zuckerberg stejně nechce prodat, a že cenu šroubuje výš a výš, až se dostává na částky, které nikdo nikdy nezaplatí, a o kterých ví, že jsou praštěné.

Víte, asi rozumím proč to dělá. Podle mě chápe, že je lepší nechat srdce v projektu, po kterém sice možná za pár let ani pes neštěkne, ale bude to všechno jen a jen jeho zásluha, než se stát korporátním droidem a vidět, jak jiní lidé z jeho úžasného projektu dělají projekt, po kterém za pár let ani pes neštěkne. Web 2.0 se, stejně jako rock, hraje koulema, a ty má Zuckerberg jak dva kokosové ořechy.

A proto ho také chce, podle mého, koupit Microsoft. Microsoft (resp. Bill Gates) měl taky koule až ke kolenům -- jak jinak by z podniku o dvou lidech živořících někde v motelu v Albuquerque vybudoval největší softwarovou firmu na světě -- ale jak už to tak bývá, v současné době, byť má nejlepší lidi na vývoj software na světě, patří přesně k tomu druhu nudných popíkářů, které sice celý den posloucháte v rádiu, ale právě proto je upřímně nenávidíte.

Jenže aby si Microsoft koupil Facebook, to je jako by si Rolling Stones chtěli koupit nějakou garážovou kapelu s tááákovýmle drive, a mysleli si, že když je zavřou do kumbálu vedle studia, že něco z jejich šťávy přejde na ně.

Takže. Chtěl jsem říct asi toto: Software sice není rock, ale zatraceně, někdy to tak skoro vypadá.