Další štace

Vymyslel jsem ultimativní odpověď na pitomou otázku "Jaké jsou vaše negativní vlastnosti?", kterou vám dneska dozajista položí každý uvědomělý personalista. Moje dlouho promýšlená odpověď zní: "Někdy jsem netrpělivý, když někomu něco už podesáté vysvětluji, a on to stále nechápe. Zvláště, když potřebuji pracovat na nějakém složitějším problému. Nejspíš je to nějaký můj nedostatek v komunikaci, že věci občas nedokáži vysvětlit dost jasně, ale je to prostě tak." Pokud tuto odpověď použijete, ve třech větách o sobě řeknete že: 1) když můžete, snažíte se pomoct, ale všechno má své meze, 2) zvláště když jednáte s blbci, které (jako ostatně nikdo) nemáte rádi, 3) jste odhodláni usilovně pracovat 4) na složitých projektech (takže se neulejváte, ale makáte), 5) sebekriticky si uvědomujete, že i blbci mají právo na to, aby jim byly věci vysvětleny, 6) rádi byste rozvíjeli své komunikační dovednosti. Čili, zcela podle principů double-thinku, na otázku ohledně svých nedostatků vyjmenujete své přednosti. (Druhá nejpitomější ejč-ár otázka zní "Kde sám sebe vidíte za tři roky?", na kterou jsem u pohovoru popravdě odpověděl: "Do 40 chci být rentiérem a zakládat start-upy." Bylo to trochu na hraně, ale ten zmatený pohled slečny personalistky vážně stál za to...)

Čili ano, pochopili jste to správně, opět jsem změnil zaměstnání. Došel jsem k nezvratném závěru, že můj život je příliš krátký na to, abych ho trávil v zaměstnaní, o jehož smyslu mám pochybnosti. Takže jsem obeslal několik málo firem, nu a od prvního listopadu pracuji v jiném městě, s jinými lidmi, a jiném projektu. Zatím mám z té změny dobrý pocit, i když tedy musím říct, že tohle byl nejdrsnější první týden v práci, který mě zatím postihl.

Však víte, obvyklý scénář je zhruba takovýto: nastoupíte, první týden až dva se školíte, pak se měsíc zaučujete, pak vás pozvolna pustí k nějaké opravdové práci, načež přibližně po třech měsících naběhnete do režimu plné vytíženosti.

Tedy takhle to u mě zatím vždycky probíhalo. Až do pondělku.

To jsem po dvou dnech obecných HR školení přišel na pracoviště. Zatímco další nováčci odkráčeli v dál, já jsem hned nafasoval počítač, stůl a funkci "project leadera". Než jsem rozchodil Outlook, a vyjasnil si s IT oddělením počty shodných souhlásek na různých místech mého příjmení (což se neobešlo bez dvoufázové změny přihlašovacího jména a e-mailu), už jsem dostal k ruce jednoho programátora a jednoho tesťáka, že se o ně mám jako postarat. Uh. Následovalo šílené úterý, kdy jsem naprosto zmateně proklikával QA instrukce na intranetu, rozesílal zoufalé e-maily a obtěžoval svého manažera. Nakonec se ukázalo, že na projektu, ke kterému jsem byl přidělen pracuji podle Microsoft Projectu už týden, a že bych už měl mít hotové tři nebo čtyři design dokumenty, ke kterým jsem zatím nesehnal ani šablony. Uh, uh. Ve středu jsem obdržel jednu PowerPointovou prezentaci a funkci scrum mastera, a ve volných chvílích mezi odesíláním e-mailů naskicoval nějaké use cases. Uh, uh, uh. Ve čtvrtek se situace docela uklidnila: stačilo vyhandlovat vložení projektu do billingového systému a zjistit jak se objednávají zasedačky (to jsem v některých předchozích zaměstnáních nikdy nepotřeboval), aby bylo kde pořádat daily scrum meetings. Uh, uh, uh, uh. Pátek proběhl v přátelském duchu, a podařilo se mi vyhotovit nějaké dokumenty k architektuře a pár interfaců tříd. Uh, uh, uh, uh, uh.

Víte, já si nestěžuji. Sice jsem myslel, že situaci, kdy se Outlook stane mým hlavním pracovním nástrojem se ještě pár let vyhnu, ale v zásadě dělám co jsem chtěl. Jen mě zaskočila rychlost, s jakou na mě tyhle věci napadaly. Myslel jsem si, že budu podroben prověrce jako prostý progiš na nějakém méně významném projektu a pak, postupně, se propracuji až k pozici, na které bych mohl něco opravdu posrat.

Že se tak nestalo, mě přivedlo k myšlence, že v dnešní zoufalé situaci, kdy je vážný problém sehnat někoho kvalifikovaného, se v personální politice spíše než na skutečné zásluhy a zkušenosti, dá na jakýsi efemérní příslib věcí budoucích. Lidé se dnes nenajímají na základě technologií které ovládají, ale podle toho, zda vypadají, že to, co by měli dělat, zvládnou ovládnout v rozumném čase, protože lidé, kteří to opravdu dovedou, jsou už dávno rozebráni.

Ze tří zaměstnání kterými jsem zatím prošel (z toho byl jeden interní přestup), jsem v tomto poprvé dostal u pohovoru nějaké znalostní otázky (v podobě jednoduchého testu na C++, kde nejsložitější úlohou bylo vyřešit jednu protivnou rekurzi a určit jak se zpracovávají virtuální metody), a ani u těch nevadilo, když jsem řekl: "Nevím, s touhle technologií jsem nikdy nedělal." Prostě: zatím vždy stačilo, abych zapůsobil neodolatelnou silou svého nadměrně vyvinutého charisma, a už to bylo...

Což ovšem vede k otázce, proč jsou inzeráty hledající programátory, naplněny všemi těmi pitomými zkratkami a názvy technologií, když nakonec firma najme někoho, kdo sice neví co ty zkratky znamenají, ale kdo vypadá, že se to rychle naučí? Proč popravdě neříkají: "Jsme zoufalí, hledáme kohokoliv, kdo není úplný idiot, a bude s to naučit se to, co potřebujeme do dvou měsíců. Zaplatíme vám kolik chcete."?

Myslím, že takové opatření by prudce zvýšilo procento úspěšných aplikantů. I když: možná se pletu -- nakonec, co já vím o HR?