čtvrtek, července 03, 2008

Books.Recent.ForEach(b => Review.Book(b))

Tak. Splnil jsem své hrozby a přečetl pár knih. A jelikož se považuji za mimořádně nadaného literárního kritika, hned se s vámi podělím o své dojmy. Ehm.

Takže:

Vyměřování světa -- Jak jsem už jsem říkal, je ta knížka vcelku o ničem. Ale je o ničem tak milým a příjemným způsobem, že se vážně pěkně čte. Zachytil jsem jakousi nejapnou snahu o nenásilné poukázání na rozdíly ve vnímání světa skrze měření a matematiku, ale přišlo mi trochu zbytečné to do toho ne-příběhu montovat.

Tahle země není pro starý -- Viděl jsem film, a chtěl jsem si přečíst knihu. Vcelku žádné překvapení -- knížka je v lecčems lepší, dává mnohem větší smysl a dokonce má i pár míst, kdy jsem si říkal "síla" (to jsem u filmu neměl), ale jinak ji film vystihl poměrně přesně. Taková... no, jak jak líné, horké texaské odpoledne. Aha, a taky jsem si u ní uvědomil, že moderní literatura rezignovala na uvozování přímých řečí uvozovkami.

Pokání -- Opět: viděl jsem film a chtěl jsem si přečíst předlohu. Mrzí mě, že jsem nejprve nečetl knihu. Závěr by pak na mě zapůsobil mnohem silněji. Zase je fakt, že jelikož jsem věděl jak to dopadne, byl jsem z toho dost deprimovaný už po první kapitole. Rozhodně doporučuji.

Cit slečny Smilly pro sníh -- Doprdeledoprdeledoprdele. A kurva. Zatraceně nejlepší kniha co jsem četl za posledních... no, já jsem jich poslední dobou moc nepřečetl, ale tohle je rozhodně nejlepší z těch co jsem četl. Kdybych byl spisovatelským břídilem, chtěl bych umět psát jako Hoeg. Skvělé, skvělé, skvělé.

Cesta -- No, co říct. Když jsem četl pár stránek v knihkupectví, přišlo mně to hnusné. Hnusné, ale dobré. Když jsem pak Cestu opravdu začal číst, byl jsem trochu zklamaný. Zaprvé mně přišlo, že McCarthy místy příliš tlačí na pilu -- v jednom okamžiku jsem se dokonce rozesmál, když se snažil vzbudit depresivní atmosféru tak zarputile až to bylo směšné -- a zadruhé: hlavní hrdinové jsou už od první stránky v takových sračkách, že na tom vlastně ani nemůžou být o moc hůř. Vidina na to, že je někdo sežere působí skoro jako vysvobození. Proto pro mě bylo těžké se o ně nějak začít bát nebo tak něco. Jsou tam pasáže, které jsou opravdu husté, ale obávám se, že kdybych neměl děti, považoval bych je za pitomé. Jinak je to zajímavé číst především ze studijních důvodů. Jsou tam všechna ta slova, která použijete, když chcete vzbudit pochmurnou až depresivní atmosféru: nehybný, šedivý, mrtvolné ticho a především ultimativní depresotvorné slovo: popílek. Nevím jestli doporučit. Asi spíš ano, ale jen pokud víte jistě že hodně snesete...

Tak. Momentálně zpracovávám Kryptonomicon (MaCu, ten je asi tvůj, protože BVer se k němu nezná -- až dočtu poctivě vrátím!), a pak mám vyhlédnutou celou sadu dalších knih, kterými časem sebe i vás oblažím.

Těšte se. Alespoň si je připomente.