čtvrtek, února 10, 2005

Sladký digitální domov

Psal jsem tu nedávno o tom, že PC není spotřební elektronika. Někdy minulý týden jsem narazil v časopise 21. století na jeden z mnoha článků o skvělé digitální budoucnosti, která čeká naše domovy, a myslím, že není od věci trochu se v tomto tématu porýpat.

Spotřební elektronika (dále jen SE) se dá rozdělit do dvou velkých podskupin: a) audiovizuální technika, která okupuje naše obývací pokoje a b) bíla technika, která odvádí práci, kterou dříve bylo nutné vykonávat ručně a která zajišťuje poživatelnost potravin (pak jsou tu ještě c) gizma do kapsy a další podobné hračičky, ale těmi se stejně nechci zabývat, takže je budu okázale ignorovat).

Z našeho hlediska je důležitá jen první skupina, protože ta se vyznačuje poměrně krátkým životním cyklem (určitě nahradíte video DVD rekordérem dříve, než si koupíte novou pračku nebo ledničku). Z toho plyne že v audiovizuální technice je ukryt velký finanční potenciál, který sice nepřínáší okamžitě obrovské zisky, nicméně když se toho jeden správně chopí, může dlouhodobě profitovat na naší rostoucí závislosti na audiovizuálním šumu.

Problémem tu jsou především tzv. asijští výrobci, kteří tlačí ceny dolů jak je to jen možné. Mechanické součásti bez skrupulí lisují z umělé hmoty, na ergonomii ovládání si příliš nehrají, jeden výrobek prodají pod pěti různými jmény, za různé ceny, různým sociálním vrstvám. Krátkou úvahou tedy dospějeme k závěru, že má-li audiovizuální technika vynášet, je nutné prodávat něco jiného než hardware.

A to něco, je integrace.

Integrace znamená, že někdo nad laciným hardwarem odněkud z Asie vytvoří abstraktní vrstvu, která propojí a nahradí všechna zařízení SE, která se v součastnosti povalují po vašem obýváku.

Integrace je Windows Media Center a Intel at Home. Integrace je bezdrátové propojení televizoru s datovým skladem, do kterého si z Internetu stahujete filmy a hudbu, kam si ukládáte záběry do pořadu Natoč to!, kam nasypete z digitáního fotoaparátu fotografie, kde vaše děti mají uloženy didatkické hry pro dlouhá deštivá odpoledne a odkud si v sobotu večer pouštíte porno, když je zrovna manželka u rodičů.

Integrace, to je hromada nesmyslných žvástů a touha nabourat se do našich peněženek.

Položme si otázku: co jsou charakteristické rysy audiovizuální techniky, kterou dnes používáme? Jednak určitá míra standardizace. Výrobci se dohodli na několika málo způsobech jak jednotlivá zařízení mezi sebou propojit: kabely SCART a S-Video, zvukové kanály na konektorech cinch, digitální vstupy/výstupy používající optické vlákno. (Nebo tyhle standardy ti silní všem ostatním vnutili?) To je asi tak všechno. Protože tu mluvíme o audiovizuální technice, není důvod pro existenci jiných propojení mezi jednotlivými zařízeními, než jsou ty, zajišťující přenos video a audio signálu z jednoho přístroje do druhého.

Dále je pro SE významná nízká cena, a nulové servisní náklady. Samozřejmě, že existují přístroje patřící do SE, které rozhodně nejsou laciné, ale ty také nepatří do hlavního proudu, a pokrývají tu část zákazníků, která je ochotna zaplatit za luxusní provedení. Nulové servisní náklady plynou z nízké ceny: SE se neopravuje, ale vyhazuje. Místo vyřazeného přístroje si pak koupíme novější, nebo jej nahradíme substitutem.

Dalším rysem je určitě snadná instalovatelnost. Jistě, existuje mlčící většina, která neumí nastavit hodiny na svém videu, a která si pozve někoho odvážnějšího k propojení kabeláže mezi jednotlivými zařízeními, ale ve skutečnosti stačí jen dostatečně dlouho experimentovat s dálkovým ovladačem a nebát se prohazovat kabely mezi sebou, a každý zapojí obvyklý soubor SE přístrojů ke své naprosté spokojenosti.

Velmi důležitou je kompatibilita médií (ať už jde o kazety, CD nebo DVD). Co nahraji na jednom zařízení, zaručeně přehraji na jiném, od jiného výrobce, vyrobeném třeba o tři roky dříve, než mé vlastní. (Poněkud zvláštně se v tomto směru chovají některé nahrávací společnosti, které se snaží zabránit přehrávání třeba CD na některých mechanikách -- z nějakého, mně ne zcela pochopitelného důvodu, nejčastěji těch v PC. To je ovšem silně kontraproduktivní, a nelze se divit rozčarovaným zákazníkům, že místo drahého CD, které nebude hrát v jejich přehrávači, raději sáhnou po nějaké té P2P síti a prázdném médiu za 8Kč.)

A konečně poslední vlastnost kterou zmíním: oddělenost přístroje a obsahu. Přístroj slouží jako přehrávač, nebo nahrávač nějakého obsahu, ovšem samotné médium, na kterém je takový obsah uložen je od něj odděleno. Tím je zajištěno jednak úplné oddělení drahého a někdy i unikátního obsahu od laciného přehrávače, jednak je možné obsah volně půjčovat a sdílet.

Co z tohoto seznamu splňují tzv. media-centra?

O nějaké standardizaci nemůže být řeč. Je sice pravda, že v současnosti všechny podobné systémy, které stojí za řeč, pracují nad systémy Microsoftu, ale to je asi tak všechno co o nich víme.

Pokud jde o cenu, ta je dnes vysloveně trapná. Problém spotřební elektroniky je v tom, že aby se rentovala, musí se jí vyrábět a prodávat obrovská množství. A obrovská množství lze prodat jen za takovou cenu, kterou si mohou dovolit zaplatit i ti finančně nejslabší zákazníci. A nízkou cenu lze u hardwaru dosáhnout jen masovou výrobou. To zní skoro jako začarovaný kruh, že? Naštěstí integrátoři do něj neupadají, protože neprodávají hardware ale software, na jehož vývoj sice jsou potřeba obrovské částky, nicméně jakmile je jednou hotov, lze jej nakopírovat do miliónu zařízení s prakticky nulovými náklady (to samé platí o jakémkoliv jiném intelektuálním vlastnictví s media-centry spojeným).

To je také důvod, proč se do tohoto segmentu trhu pouští Microsoft -- má v rukou Windows, do kterých stačí provést několik úprav a budou se tvářit jako roztomilé domácí multimediální centrum. Ovšem narážíme tu na druhý problém, a tím jsou nulové servisní náklady. Sytémy Microsoftu jsou sice (jak známo) v total cost of ownership mnohem levnější než Linux (který zcela určitě už někteří výrobci -- nejčastěji ti opravdu hloupí, protože nedokáží pochopit, co jim Microsoft svými studiemi dokazuje -- ohýbají pro potřeby podobného media-centra, ale pro jednoduchost se jím nebudu zabývat), nicméně náklady na jejich údržbu pořád nejsou velké nula-nula-nic. Je potřeba stahovat záplaty, provádět údržbu systému, čas od času jej restartovat, promazávat bobtnající dočasné adresáře a tak dále.

Samozřejmě, že lze takové multimediální zařízení nakonfigurovat tak, aby tyhle úpravy provádělo automaticky třeba přes Windows Update a o nic se nestarat. Jenže. Jenže to předpokládá, že všichni zákazníci (tedy i ti ne příliš movití) budou vybaveni připojením k Internetu. Je nezbytně nutné, aby byla co nejmenší rozdílnost mezi jednotlivými zařízeními, aby se náhodou nestalo, že po automatickém nainstalování nějaké záplaty přestane systém fungovat a bude nutné volat nějakého neuvěřitelně drahého servisáka (jeho zásah může stát tolik co dva nebo tři filmy na DVD!), což na druhou stranu není slučitelné s co nejnižší cenou hardware. Tohle ovšem už začarovaný kruh je.

Pokud jde o instalaci, to je kapitola sama o sobě. Už současná SE nabízí tolik stupňů volnosti, že většina lidí si raději přivolá nějakého zkušeného souseda, nebo za flašku a čokoládu přemluví k instalaci někoho z obchodu, kde přístroj kupují. Media-centra ovšem přinesou do instalce SE úplně novou dimenzi.

Propojení již existujícího vybavení, kterého se jeho majitelé nejspíš nebudou zpočátku chtít úplně vzdát s integrovaným systémem vidím jako téměř neřešitelný problém. A jak bude probíhat modelová situace, kdy se majitel media-centra rozhodne koupit si třeba digitální satelit? Bude si kupovat externí krabici, kterou nějak připojí k systému, nebo si koupí kartu a pak bude bádat jak ji zasunout do super-laciného PC, ve kterém už nebudou další PCI sloty?

A i ty nejodvážnější od svépomocné instalace odradí příklad souseda, který špatnou konfigurací bezdrátového propojení systému a televize nastreamoval lechtivé domací video do poloviny paneláku.

A konečně kompatibilita médií a jejich oddělenost od přístoje; to je na PC-based systémech kapitola sama o sobě. Desítky různých kodeků (vzájemně co nejméně kompatibilních, samozřejmě), rozdílná kvalita a formáty videa, soubory s i bez DRM, které může, ale také nemusí být možné zálohovat, nebo půjčit známým. Vestavěné disky s konečnou kapacitou, které se zdají být nazaplnitelné, nicméně po dvou měsících na nich není už ani trocha místa, neustálý strach, z toho, zda bude možné data obnovit v případě, že se z toho úžasného systému zakouří a tak dále.

DVD nebo CD lze seřadit na poličce, zálibně si je prohlížet, brát je do ruky a zase je vracet. To se soubory, uloženými na disku media-centra, schovaného někde ve spíži, aby hukot všech těch ventilátorů nerušil, prostě nelze.

Prostě: nemyslím si, že by digitální domácnost byl nejlepší nápad.

Možná jsem příliš skeptický, a příliš zaujatý, než abych byl s to docenit všechny kvality takového multimediálního centra, nicméně myslím, že spotřební elektronika je tu především od toho, aby nám, do konzumerismu zabořeným daňovým poplatníkům, poskytovala uklidňující jistotu, že alespoň něco na světě funguje. Možná ne úplně podle našich představ, ale alespoň se snesitelnou mírou frustrace.

Media-centra a celý koncept digitální domácnosti mi ale příjde příliš nekonfortní, příliš náročný na instalaci i údržbu, příliš... uhozený. Nechci aby se místo, kde bydlím změnilo v řídící centrum kosmických letů. Chci se jen občas podívat na film, když něco dělám, pustit si k tomu hudbu a když na Discovery dávají něco zajímavého pozdě v noci, nahrát si to s vědomím, že stejně nebudu mít čas se na to podívat.

Zkrátka: Jestliže někdo doma není šťastný, desítky metrů optických kabelů, bezdrátové hračky a superpočítač v šatníku to nenapraví.

Žádné komentáře: