451

Splatil jsem minulý týden jeden závažný dluh, který jsme měl vůči svému čtenářskému deníku: konečně jsem si přečetl Bradburyho 451 stupňů Fahrenheita.

Antiutipie jsou v SF vcelku populárním tématem, a dneska najdeme v každém knihkupectví tak dva až tři tucty antiutopických a/nebo postkatastrofických knih, ve kterých vládne ta či ona forma totalitní diktatury. Přečetl jsem takových knih spoustu, nicméně pořád si myslím, že nejlepší jsou právě ty nejčastěji zmiňované tři: Orwellovo 1984, Huxleyův Konec civilizace aneb Překrásný nový svět a teď i Bradburyho 451 stupňů Fahrenheita.

Přemýšlel jsem proč vlastně tyhle tři knihy mi příjdou tak podstatné a důležité. U Orwella jsem si vcelku jistý: je to tím, že to byl člověk, který s komunismem a soudružskými praktikami měl své zkušenosti ze španělské války (Hold Katalánsku opravdu doporučuji). Orwell byl ostatně velmi zajímavý zjev, a domnívám se, že dnešní skutkově impotentní novináři a spisovatelé volající po angažované žurnalistice a umění by místo planého žvanění měli vyrazit do nějaké té války, nebo na místo katastrofy, kde by mohli prokázat především svou vlastní (tak velkohubě prezentovanou) angažovanost se stejnou samozřejmostí, jako to dokázal on.

Není důležité, že dnes je komunismus zatlačen do pozadí. Důležité je, že jakákoliv jeho instance nezbytně skončí ve stavu, který s tak mrazivou přesností Orwell popsal. Proto je 1984 tak důležité: jako varování pro všechny mladé levičáky, kteří v socialismu a potažmo komunismu vidí náplast na zparchantělost kapitalismu. Nuže, milí mladí přátelé, zatím každý socialismus dříve či později skončil lágry a monstrprocesy a všeobecnou chudobou a omezováním osobní svobody myslet a dalšími úžasnými věcmi. A samozřejme: válka je mír, svoboda je otroctví, nevědomost je síla.

Huxley mi naproti tomu příjde důležitý proto, že takhle nějak si představuji, že naše skvělá Euroatlantická civilizace skončí, pokud nás asiaté nezaženou do Atlantiku. Ano, směřujeme přesně do stavu, kdy se blažené nevědomosti a milosrdné intelektuální lobotomii odevzdáme proto, abychom byli šťastni, abychom dokázali celý svět uvést do nirvány absolutní strnulosti.

Tyhle tlaky už je vidět nejen v americké společnosti, která sama sobě ruší občanská práva, aby se vyhla terorismu (chce se mi trochu parafrázovat Churchilla: Mohli jsme si vybrat mezi terorismem a nesvobodou. Vybrali jsme si nesvobodu a máme terorismus.), ale i v naší skvělé a tolik nadřazené EU, která je tak tolerantní, že žádnou netoleranci nebude tolerovat.

A u Bradburyho je příjemná ta vyhlídka na nápravu (čímž se liší od předchozích dvou, kde systém, ničím nerušen, pokračuje dál ve svém nesvatém díle) a jeho bezbřehá, všudypřítomná melancholie, kvůli které mám jeho povídky a knížky tak rád. Bradbury sice nabízí naději jen polovičatou (trochu ve stylu Millerova Chvalozpěvu na Leibowitze, kde kruhovost dějinného pnutí vede k opakování stále stejných chyb), ale díky alespoň za ni.

Tak jako tak, dobré antiutopie jsou důležité. Důležité proto, že dokáží bez hloupého mentorství a poučování říct zhruba tohle: Pokud si nedáme pozor, dopadneme právě takhle.