pondělí, ledna 24, 2005

Syndrom Jacopa Belba

Hmmm. Přišel mně teď nedávno tenhle odkaz: ostravak.bloguje.cz. Ne že by obsah té stránky byl nějak extrémně vtipný (je to takový ten haha humor, který jde jedním uchem dovnitř, druhým ven, a funguje jen jednou), nicméně připomnělo mi to jinou mánii, která na českém Internetu zuřila tak před dvěmi lety (opravdu už je to tak dlouho?) -- Vosu na jazyku -- a jak jsem tehdy závistivě pokukoval po opravdu fenomenálním úspěchu, kterého dosáhla.

Dneska vím, že jsem měl pravdu, a že podobné projekty opravdu nevydrží dlouho, protože jedinec dokáže být vtipný jen omezenou dobu, a taky jsem si ujasnil, že opravdu nejsem ta správná osoba na psaní podobných veselostí. Navíc má super-krátká zkušenost s Neviditelným psem, mě přesvědčila o tom, že se jen těžko dokážu vyrovnávat se značně nevybíravou a často i vulgární kritikou, která každý takto masově sledovaný projekt provází.

Nicméně mě to přivedlo k úvaze, jestli bych se třeba neměl vrátit ke psaní nějaké té beletrie. Ano, ano. Během své pohnuté kariéry na českém Internetu (kterou asi nikdo nezaznamenal, nicméně mně vcelku zásadním způsobem zformovala), jsem se dopustil i několika beletristických pokusů, z nichž většinu lze pořád možné leckde najít (když občas z čisté marnivosti zadám do Googlu nebo Jyxa své jméno, nestačím se divit kam všude až se mé výtvory dostaly).

Zhruba do dvaadvaceti jsem vyprodukoval pár tuctů povídek, z toho jednu obvzláště dlouhou, která by snad dala označit i za novelu (ke své vlastní škodě, protože se tím značně rozmělnila). Upřímně: nestydím se za to, co jsem napsal, ale teď, když se na tohle své psaní dokážu podívat trochu kriticky, vidím, že to byly samé srágory.

Nicméně tohle psací období pro mne bylo užitečné z několika důvodů. Zaprvé jsem si to vyzkoušel, a teď netrpím nějakými nenaplněnými tužbami ve smyslu až jednou budu starý, napíšu román. Zadruhé jsem si uvědomil, že psaní vůbec není o tom, jak člověk umí žonglovat se slovy. Banalita zůstane banalitou, ať je napsaná sebelépe. A konečně zatřetí: psát se dá jen tehdy, když to člověk v sobě má. To, přitom může být velmi různorodá veličina, kterou nelze nějak definovat, nicméně z knihy nebo povídky je vždycky poznat, jestli to autor v sobě měl a psaním to v bolestech porodil na papír, nebo jestli to, co čteme, je jen upocený pokus o ukojení něčího ega.

Zjistil jsem, že rozhodně nejde psát jen proto, že člověk chce něco napsat. Psát se dá proto, že jste deprimovaní, nebo euforičtí, nebo jestli ve vás klokotají velké myšlenky -- zkrátka pokud máte nějaký vnitřní náboj, který vás vyžene k počítači, psacímu stroji, nebo peru a papíru, a pak sedíte a píšete a nemáte na nic čas, dokud to není venku, dokud ty emoce o které se chcete podělit nevyvřou a vy se neuklidníte a trochu zklamaně se nesesujete k podlaze, zničení z toho, že už je to pryč a že se to možná už nikdy nevrátí.

Kdo to v sobě má, ten nikdy neřekne něco jako "Mám námět na skvělý román, ale nemám čas ho napsat." Člověk který tohle říká, nemá nic. Maximálně dokáže napsat průměrnou slátaninu, dobrou možná tak pro nakladatelství Manuzio.

Tak jako tak, jsem rád, že mě tahle beletristická úchylka už přešla. Psaní je totiž vysoce osobní záležitost, a není nic horšího než se silně citově angažovat v něčem, o čem vím, že dokáži v nejlepším případě průměrně.

PS: BVere, Singularita je samozřejmě něco jiného, a přísáham, že se opravdu snažím, abychom ji nepsali stejně dlouho jako Tolstoj Vojnu a mír.

5 komentářů:

BVer řekl(a)...

touche...
sice se mi chce poznamenat neco ve smyslu, ze ja na tahu nejsem, ale stejne -- nejak se hergot aktivizujme, kopejme se do prislusnych partii, treba se psaci porodni bolesti dostavi; tech netrivialnich napadu by byla opravdu skoda :-)

Anonymní řekl(a)...

Diky za pripomenuti, Vosa na jazyku, to byla kvalita. Sice ji postupne vykradla vetsina ceskych blogu, ale to jenom potvrzuje, ze Martin Jaros (myslim se tak nejak jmenoval) umel psat.

Navic mi byly jeho nazory (opovrzeni blbecky ve vytunenych Golfech a podobne) velmi, velmi blizke. Nezapomenu :-)

PJ

Anonymní řekl(a)...

Zajimave.. Skoro mi to pripomnelo tu pani co sama prodavala sve telo za mlada a stejne pak jako stara moralizovala jak diva ;-)

Ale nic ve zlem! Prilisna sebekritika je minim na skodu a trochu sebevedomi by nemuselo uskodit jIRI.

JirkaB

jIRI řekl(a)...

Ad má sebemrskačská sebekritka: Spíš je to tak, že proto, že jsem vcelku přísný a nevybíravý co se výraziva týče v případě děl cizích, snažím se stejným metrem měřit i sám sobě. A ty mé povídky opravdu nebyly žádný zázrak. Dokonce bych řekl, že lidé do třicítky by ani žádnou vážně se tvářící beletrii psát neměli. Jakou může vymydlený dvacetiletý vysokoškolák mít zkušenost k předání?

Což nijak nekoliduje s tím, že si myslím, že jsem malinko nadprůměrný sloupkař a glosátor :-)).

St Louis Cardinals BUFF řekl(a)...

Ich war Aussehen für Dies. Uhren

Aber ich stimme überein, dass Sie sehr gutes Bloggen Talent haben