pondělí, ledna 24, 2005

Nerušit, pracuji

Tak na mě po Novém roce nějak dosedla manická fáze. Potřetí za posledního dva a půl roku na mě sedl svatý zápal, a opět jsem se odhodlal dokončit disertační práci. Je to trochu jako s kouřením, se kterým se zoufale neúspěšně snažím skoncovat (zatím jsem došel do stádia 2-4 rakovinotvorné tyče denně, s víkendovou abstinencí, nicméně zbavit se tohoto reziduálního kouření je pro mě téměř nemožné) -- každý další pokus je těžší a těžší.

Připomíná mi to jedno hluboké moudro, které často dávám k dobru jako vlastní, jakkoliv nepochybuji, že na něco podobného přišla už spousta lidí přede mnou (třeba takové Paretovo pravidlo, to zní skoro stejně): každý projekt je 90% času z 90% hotový.

Nicméně tato iterace se vyvíjí více než slibně: dokončil jsem simulační framework, z jehož výsledků bych měl vyvodit nějaké závěry a pomalu teď píšu jednotlivé testy. Abych nebyl za pana Záhadného -- celá ta taškařice se týká nejistot v dynamickém testování AD převodníků a způsob jakým jsem k tomuto nevděčnému tématu přišel, by vydala na samostatný příspěvek (v zásadě jsem k obhajobě minima přišel s jasnou představou o tom, co bych chtěl udělat, a odešel s tím, co jsem jako drobný bonus, pokud mi zbyde čas, uvedl do poznámky pod čarou; však on mě můj školitel varoval: "jIRI," říkal, "to neděláte dobře. Nedávejte si tam ty nejistoty.").

Třeba zrovna teď o víkendu jsem jeden takový povšechný test dal dohromady a spustil nasucho, tedy bez skutečného provádění výpočtů v nejvíce vnořené smyčce, zato s počítadlem iterací. Když se po chvíli zastavilo někde na 250 tisících kalkulacích (v mezním případě prováděných nad miliónem vzorků -- to kvůli vlivu chybějících kódových slov u AD převodníků s rozlišením 24 bitů a více), pochopil jsem, že to co jsem psal v minulém příspěvku o nadbytku výpočetního výkonu, nebylo tak úplně pravda, a že s výpočetním výkonem u počítačů je to jako s penězi u lidí: čím víc, tím líp.

Samozřejmě, že jsem ten ubohý test přepsal, aby se redukovaly zbytečné operace, a velmi příjemných 50 tisíc kalkulací nakonec i můj postarší počítač zvládl za nějakých sedm hodin.

Chci tím vším říct, zhruba to, co William Gibson velmi pregnantně shrnul jedinou větou, když ukončoval svůj weblog: Je to moc fajn, tohle blogání, ale když blogám, nepíšu knihy. Nebo něco v tom smyslu. A možná že i Gibson se nechal unést svou grafomanií, a nasmolil o tomto banálním tématu několik odstavců -- už si to nepamatuji přesně.

Žádné komentáře: