Je mi to jedno

Původně jsem o asijském zemětřasu a následné pohromě vpravdě biblických rozměrů vůbec nechtěl psát. Je to něco tak nepochopitelně příšerného, že nevím co bych k tomu řekl.

Pak jsem si ale přečetl pár komentářů k této brutální ukázce naší zanedbatelnosti, a došel jsem k závěru, že někde dole, pod vším tím bezcenným blábolením o věcech které nedokážeme pochopit, dokud jediná mohutná vlna nesmete právě náš majetek, naši rodinu a tři čtvrtiny naší vesnice nebo města, a ještě kousek hloub, pod intelektuálským cynismem a novinářským nadhledem a hloupou snahou o objektivní zpravodajství (proboha, jak může být něco osobnějšího, než smrt sto šedesáti tisíc lidí?), že tam dole, sedí provinilý pocit.

Původně jsem myslel, že jde o takovou tu provinilost, kterou cítí bohatí západní -náctiletí, když házejí kameny na delegáty zasedání WTO nebo Světové banky. Provinilost, která pramení z bezradnosti nad situací kdy jejich vlastní bohatství roste daleko za meze toho, co považují za mravné, přičemž v Africe lidé po desítkách doslova chcípají hlady a následkem nemocí, a AIDS se tam šíří jako u nás březnová chřipka.

Ale pak jsem ale došel k názoru, že je to možná něco trochu jiného. Možná, že je to provinilost druhého řádu: Cítíme se provinile, protože ve skutěčnosti necítíme nic. Je nám to jedno.

Celá ta věc se stala kdesi daleko, naprosto neznámým lidem, kteří s námi nemají vůbec nic společného. Je to hrozné, to jistě. Ale jediný důvod, proč o tom víme, je ten, že televizní stanice došly k závěru, že jejich diváky nic neupotá tak, jako neštěstí někoho jiného. A čím větší neštěstí, tím lépe.

CNN pořád dokola vysílá amatérské záběry blížící se vlny, která ovšem v jejím podání vypadá stejně, jako záběry z bomby padající na nějakou budovu v Iráku: jako docela dobrá legrace, u které mohlo být zajímavé vypít pár piv. Televize, které podobné záběry vysílají proto, aby si zajistily vyšší sledovanost, utrpení značně zvulgarizovaly a zbavily ho toho, co je na něm nejdůležitější -- soucitu.

Ne, nedokáži litovat ani těch 160 tisíc lidí kteří dosud zemřeli, ani jejich rodiny. Kdybych tam byl, kdybych viděl ty lidi a důsledky toho, co se stalo, pak bych určitě mluvil jinak. Ale takhle -- jsou mi úplně ukradení.

A cítím se proto pěkně provinile.

Zvuková stopa: Tricky - Pre-millennium Tensions