Lingo

Shrňme naši úvahu takto: ve veřejném prostoru postindustriální společnosti je manažována dvojí faktičnost. Za prvé faktičnost vyprodukovaná vizualizací "událostí", kterou manažuje TV [...] zadruhé faktičnost vyprodukovaná specializací, jež pod názvem "objektivita" zaručuje racionální legitimnost politické moci.

Tedy, nevím čí úvahy Václav Bělohradský takto mistrně shrnuje, ale moje určitě ne. Tenhle úryvek je z kompilace Eseje o nedávné minulosti a blízké budoucnosti (1999, GG), kterou jsem náhodně vylovil z knihovny a otevřel na straně 61. Brutální nabubřelost Bělohradského jazyka mě opravdu posadila na zadek.

Je to takhle: už dlouho se posmívám markeťáckému lingu, ve kterém se problémy komunikují, místo schůzí se pořádají mítingy, staré technologie a metody je potřeba vyfázovat, nicméně sám do podobně příšerného jazyka občas sklouzávám, když se nehlídám, při psaní nějakých složitějších textů (ne že bych jich v poslední době napsal tolik).

Dekonstrukcionalisté prý dokáží z textu vypreparovat to, co v něm není řečeno (v ideálním případě by tedy z prázdné stránky měli být schopni vydedukovat úplně všechno). Co by zjistili při dekonstrukci tohoto úryvku?

Nejspíš že V. Bělohradský se spíš než o sdělení myšlenky snaží zapůsobit na své akademické kolegy. Předpokládám, že kdyby psal normálně (tedy tak, aby v jedné větě bylo více českých výrazů než cizích slov), jeho kolegové kouřící cigarety ze špičky a popíjející v kavárnách espresa černá jako antracit, by si o něm pomysleli, že mu měkne mozek, a že nemá cenu zvát ho na kongresy, kde by je mohl obšťasňovat podobně nesrozumitelnými žvásty.

Ale čert vem Bělohradského -- stejně ho čte jen pár zamindrákovaných pseudo-iňťoušů, kteří si o sobě myslím, že jsou opínionmejkři, a kteří ve skutečnosti postrádají faktický vliv na cokoliv.

Mnohem horší je, že stejnou praktikou trpí i velká část vysokoškolských učitelů. Skripta (mimochodem, jak říkal prof. malé pí, malé pí Havrda: "Skripta vznikají tak, že se opíší knihy, a doplní chybami", což mi připomíná jinou historku, ve které nějaký šťouravý doktorand našel ve skriptech svého vedoucího docenta nesrovnalost v jedné rovnici a poctivým sledováním pramenů a referencí se dobral až k originální knize z roku 1964, ze které autor nějakého hojně citovaného článku dotyčnou formuli nesprávně opsal) se tak stávají nesrozumitelnou snůškou předem nevysvětleného žargonu, kreténských hlášek jako je odtud zřejmě plyne, že, nebo což lze snadno přepsat do tvaru, a jinak nevyužitelného balastu, za který je ovšem potřeba zaplatit přemrštěnou cenu, aby člověk u zkoušek všechny tyhle zhovadilosti mohl doslovně citovat a ukojil tak hypertrofované ego nějakého magora, který v životě nebyl zaměstnancem jiné instituce než je ta jedna vysoká škola v jejíchž útrobách působí.

Poznal jsem na škole takových pitomců spoustu, a všechny jsem je upřímně nenáviděl, protože popírali všechno, co si duševně nenarušený člověk myslí o odborném a populárně vědeckém textu: Tedy že jeho cílem je sdělení informace co nejširšímu publiku.

Normální smrtelník většinou pátrá po nějaké informaci, již potřebuje rychle upotřebit a nemá čas desítky minut rozplétat nějaké zoufale nesrozumitelné sentence. Nebo se chce poučit, a tu trochu volného času, kterou si vyšetřil, by rád investoval do svého růstu, za což je po zásluze potrestán textem, který musí číst třikrát, než z něj vydoluje jeho opravový smysl.

Ať si o Luboši Motlovi myslí kdo chce co chce, nelze mu upřít, alespoň jeden grandiózní úspěch: dodnes si pamatuji začátek kapitoly matfyzáckých skript zabývající se permutacemi, jichž byl spoluautorem: Máte rádi permutace? Permutace máte rádi? Rádi permutace máte?

Proč nemůžou být všechny věci vysvětleny tak úžasně jednoduše?