Tři stupně chytrosti

Existují v zásadě dva druhy trudomyslnosti, kterým můžete propadnout, když se setkáte s lidmi, kteří jsou chytřejší než vy.

Zaprvé jsou tu stavy, které zažíváte, když narazíte na někoho, který o oboru vaší činnosti ví řádově více než vy, a říkáte si: "Zatraceně, kde jsem udělal chybu, že nejsem také tak erudovaný jako tenhle týpek?"

Takové pocity zažívám třeba když poslouchám Hanselminutes (takto druhý podcast který víceméně pravidelně sleduji, hned po Odvážných palcích). I když o Scottu Hanselmanovi nevím skoro nic, připadá mi, že je tak nějak zhruba stejně starý jako já (se středním odhadem vychýlení plus sedm, mínus tři), a přitom toho o programování a .NET ví o tolik víc než já, že vždy, když poslouchám některý z programovacích podcastů, jsem opravdu na pochybách, jestli jsem vůbec s to ten deficit, který u mě vzniknul tím, že jsem programování nestudoval, a skoro čtyři první roky v práci se jím ani neživil, dohnat.

Nejde samozřejmě jen o Hanselmana. Existuje celá řada lidí, kteří jsou v libovolném oboru, o kterém se odvážím tvrdit, že o něm něco vím, o několik úrovní nademnou, nicméně forma podcastu, kde se nelze utěšovat tím, že dotyčný svou erudici mnoho hodin kompiloval z různých knih a wiki, je v tomto směru obvzláště depresivní.

Nuže: tento druh malomyslnosti lze poměrně snadno odrazit jednoduchým mentálním cvikem, při kterém prohlásíte, že jste specializaci vyměnili za univerzálnost, a že přehled o věcech rozhodně stojí za to, že nejste tak dobří, jak byste mohli být, kdybyste všechno své úsilí napnuli jediným směrem. To, že neznám .NET tak, jako ho znají někteří sedmnáctiletí smrkáči, je vyváženo skutečností, že jsem s to se adaptovat na příšerný dialekt C++ Embedded C++ a napsat v něm jednoduchý souborový systém pro sériovou flash, který beží na hardware s 32kB RAM, ze které zbývají poslední 3kB, do kterých se musí vejít zásobník, nebo že vím, co je to Cp/Cpk, nebo 6-sigma, nebo jak funguje senzor té či oné fyzikální veličiny a tak dále, a tak podobně.

Takto se snadno přesvědčíte o tom, že jste minimálně stejně chytří, ne-li chytřejší než ti, kteří vás deprimují, a všechno je v nejlepším pořádku.

Pak je tu ovšem druhý typ lidí, u kterých nejde jen o to, že by byli vzdělanější. Tyhle lidské bestie jsou prostě chytřejší, ať se na to dívate z kterékoliv strany. Naposledy jsem tento druh hlubokého rozčarování nad vlastní intelektuální nedostatečností zažil nad knížkou Jazyk matematiky Keitha Devlina (Dokořán, 2002), kterou jsem dočetl někdy v březnu. Zvládal jsem ten hutný materiál číst vcelku důstojně až k pasáži, kde stojí něco v tom smyslu, že Edward Witten sestavil hlubokou teorii čehosi (nějak nejsem s to nalistovat tu správnou stránku, abych citoval přesně, ale určitě šlo o nějaké topologické fígle v N rozměrech), a část o Maxwellovi a jeho rovnicích byla opravdovou ranou z milosti mému sebevědomí.

Rozumějte: maxwelky (jak jsme jim familiárně říkali v hodinách fyziky), se dokážete naučit, a možná je dokážete i částečně interpretovat (nebo i pochopit), ale představa, že něco podobného sami sestavíte (byť během 15 let, které to zabralo Maxwellovi) je, pokud nejste génius, prostě absurdní. To samé ta věc s Wittenem: vzpomněl jsem si na Greenův Elegantní vesmír, kde se o něm mluví, a prostě nerozumím tomu, jak tihle matematici fungují. Co se v jejich mozku porouchalo, že dokáží řešit problémy tím, že je zesložití? Dobrá, programovací jazyky jsou docela abstraktní, ale ve srovnání s tou hutnou matematikou, o které je řeč, je to jen dětské žvatlání.

Tak.

Někdy si říkám, že je vážně velká škoda, že nejsem ten druh sekáče, který konfrontován s nekonečností vesmíru a absurdními schopnostmi některých lidských mozků, může spokojeně pokrčit rameny a říct: "Dozvěděl jsem se jen to, co už vím dávno. Jsem prostě děsnej frajer. Neříkal jsem, že jsem Zafod Bíblbrox?"