Úleva?

Opravdu jsem se těšil. Víte, myslel jsem, že až dodělám tu zatracenou disertaci, tak že se mi strašně uleví nejen od toho, že nejsem typ ABD (Anything But Dissertation) studenta, ale že i ty páteční a sobotní večery ihned přejdou zpět na ten poklidný režim, ve kterém byly ještě tak před dvěma lety (tedy než jsem si uvědomil, že by se mohlo stát, že to nestihnu). Však to znáte: lahvinka bílého, nějaké to programování, nějaké to hraní počítačových her, trochu toho nezávazného psaní.

A ono nic.

Pořád jsem nějaký napjatý, nějak se nedovedu dostat do režimu příjemného utrácení toho infinitizemálního množství volného času kterým teď disponuji.

Dobrá, ještě jsem měl nějaké resty v podobě článku na letošní IMEKO, který jsem slíbil školiteli, a který jsem včera dopsal do nějaké ucelenější podoby. Pak je tu ta věc s přednáškou, kterou budeme mít na Avalconu (pardon, Festivalu Fantazie, či jak se to píše), ale to už je zábava, to není úkol, který by mě stresoval (seriózní práci jsem vychytrale nechal na BVerovi a sám se chystám působit jako ten hloupý z komické dvojice). Je taky fakt, že software, který píšu v práci se blíží k vydání, a že mě stresuje skutečnost, že vzhledem k tomu, že jsem na tuto část byl prakticky sám, tak teď musím nejen dokončovat nějaké ty pozapomenuté drobnosti, dopisovat unit testy, provádět aplikační testování, psát manuál a do pátku nastudovat WiX a vyrobit v něm instalátor, ale jelikož jsem se vcelku dobře naučil nenosit si práci domů, tak kromě takového toho latentního stresu to mimo pracovní dobu nějak extra neprožívám.

Čili nechápu, v čem je problém. Kam se, sakra, poděl můj víkendový klid?

Říkám si, jestli to není tím, že jsem si konečně začal uvědomovat to, o čem psal před časem Steve Yegge, tedy fakt, že už mi zbývá jen velmi omezené množství pětiletých projektů, které stihnu ve svém volném čase udělat. Momentálně mám v hlavě nejméně čtyři, a každý víkend, který věnuji něčemu jinému mě vzdaluje od realizace byť i jediného z nich.

Proto nějak nejsem s to donutit se dohrát Moment of Silence, a který jsem se opravdu těšil (a který mě opravdu nadzvihl dementní ochranou StarForce, která není inzerována na obalu). Proto tři dny chodím kolem knihovny, než vyberu nějakou knihu k přečtení, protože je mně jasné, že než i jen začít číst nějakou zhovadilost, je lepší nečíst nic, proto mám na stole tři knížky o programování (resp. o technologiích), u kterých uvažuji, jestli stojí zato číst je celé, když nejspíše 80% z jejich obsahu nikdy k ničemu nepoužiji (i když Mythical Manmonth jsem nakonec dočetl, a nemrzí mě to, protože pěkně shrnuje to, co jsem tak nějak tušil), proto sem málo píšu, protože něco rozumného napsat mi sebere hodinu až dvě času, který jsem mohl třeba prospat (ověřil jsem si, co psal George Orwell v Holdu Katalánsku -- dospělí muži opravdu dokáží žít velmi dlouho v brutálním spánkovém deficitu).

A tak dále.

Zkrátka, jsem nějak celkově vypruzený, a nevím co s tím mám dělat.

Ach jo.