středa, června 13, 2007

Vítr změn (aneb Kde, sakra, vězí?)

Jistě, je to banální, ale koupil jsem si teď nedávno nový monitor. Po nějakém tom týdnu rozmýšlení jsem nakonec zvolil 20" širokoúhlý (s rozlišením 1680x1050, nebo tak něco). Je to velmi pěkná věc, také asi proto, že poměr 16:10 je nejblíže zlatému řezu ze všech. Ale co chci říct: přivedlo mě to k úvahám nad uživatelskými rozhraními, a jak nudná a stejná vlastně jsou.

Musím říct, že mě dost překvapuje, že po pětadvaceti letech vývoje používají operační systémy tu samou metaforu pro práci jako tehdy na začátku. Skoro všechny součásti hardwaru se za ty roky proměnily k nepoznání (ať už jde o výkon složitost, nebo kapacity), software, který uživatel nevidí, udělal obrovské pokroky (multitasking, správa paměti, různé tyhle síťové vrsty a frameworky obecně), objevilo se tolik různých aplikací, které jsou užitečné, a které tu předtím nebyly. Ale uživatelské rozhraní je pořád stejné: desktop, na který se dají házet ikony, které mají představovat soubory (ale také programy -- myslím, že tohle spoustu lidí dost mate, že ikona reprezentuje různé věci v různých situacích), okno, nějaké prvky na jeho zavření, přesunutí nebo změnu velikosti, nějaká ta lišta se seznamem spuštěných aplikací a to je všechno.

Říkám si: jasně, většina lidí asi tuhle abstrakci pochopí, ale když uvážíte, jak se osobní počítače změnily za dobu své existence, jsou všechny současné (mainstreamové, konzumentské) operační systémy dost trapné. Uvažte: jediné co všichni ti lidé, kteří pracují na rozšíření uživatelského rozhaní o 3D možnosti, dokázali zatím vymyslet je 3D přepínač aplikací a nějaké další trapné pokusy dodání třetího rozměru oknům, které jsou prostě z principu dvourozměrné, a další rozměr nemá smysl, dokud se zcela nezmění metafora, kterou operační systémy v uživatelském rozhraní používají. Tedy: samá pastva pro oči, žádná inovace. (Ach, ještě máme Ribbon, což je zajímavá věc, a je to od Microsoftu docela odvaha takhle zásadně změnit svou dojnou krávu -- Office. I když chápu, že koncentrace funkcí v Office už dosáhla hranice, kdy nebylo možné ho dále nutit lidem s tím, že obsahuje nové funkce, protože na ně stejně nikdo nepřišel. Ohledně UI MS Office je rozhodně zajímavé přečíst si blog Jensena Harrise An Office User Interface Blog.)

Samozřejmě, že změna metafory by nejspíše vyžadovala změnu ovládání, které by muselo nějak přirozeně reflektovat trojrozměrnost pracovní plochy, ale myslím si, že dneska není zase takový problém vyrobit pro jeden systém dvě rozhraní: jedno klasické 2D pro konzervativce a další opravdu 3D pro experimentátory a trhnout balík na prodeji předraženého ovladače.

Jedna věc, kterou jsem zapomněl napsat v textu o WPF byla, že WPF přímo vybízí k tomu, aby designeři designovali uživatelská rozhraní do problémové domény, a ne do operačního systému. Myslím tím to, že WPF umožňuje snadno implementovat takovou abstrakci, které odpovídá problému který řešíte, a ne aplikaci, která jen vypadá konzistentně s operačním systémem, ale jinak se používá špatně (samozřejmě ve WPF můžete UI přepínat podle potřeby).

To je rozhodně změna k lepšímu.

V jakémsi podcastu jsem slyšel (pokud si dobře vzpomínám), že všichni doktoři byli naprosto unešení z malého dema, které v Microsoftu sestavili aby předvedli možnosti WPF, a které imitovalo databázi pacientů. Prý lepší popsání problémů, které řeší zatím neviděli.

Rozumím tomu.

Uživatelská rozhraní často upadají do stereotypů, které vznikly před mnoha lety, kdy nebylo možné řešit rozhraní tak, jak je to přirozené, a tak se z různých důvodů se uživatelé přizpůsobovali aplikacím, místo aby to bylo naopak.

Dneska si myslím, že už takové ohýbání uživatelů není nutné. Tak doufám, že si toho někdo všimne...

1 komentář:

Anonymní řekl(a)...

super clanek, dik