neděle, června 19, 2005

Evoluce!

Ale jistě, o paralelách mezi biologickou a technologickou evolucí se toho napsalo a namluvilo tolik, že snad ani už není co dodat. Nicméně jednu drobnou poznámku si neodpustím.

Vždycky jsem si myslel, že výhodou technologické evoluce je skutečnost, že je, narozdíl od té biologické, řízena (dokud někdo neprokáže existenci Velkého Hybatele, svistot Occamovy břitvy ho nemilosrdně vyhání z tohoto vesmíru, a to, že jediné, co se po všech těch miliónech let vyvinulo ze zárodečných améb, jsou bloggeři, je čistě dílem náhody, a ne nějaký obvzláště povedený vtip Vyšší Moci, jakkoliv to tak vypadá). Tedy myslel jsem si, že technologická evoluce může slučovat to nejlepší z různých vývojových větví, a že díky tomu může vytvářet stále lepší produkty, a že se vyhne tomu, aby zahazovala jednou vymyšlená optimální řešení problémů. Zkrátka že počet slepých uliček by se měl s časem zmenšovat.

Samozřejmě je to nesmysl, protože co příroda nedokáže kvůli absenci inteligence, my jsme si znemožnili její přítomností. Takže dobrá řešení jsou patentována, z různých politických důvodů ignorována, nebo z rozličných neznámých příčin nahrazována druhořadými, navíc často i dražšími.

Jeden příklad za všechny, lze najít v oblasti kapesních počítačů. Nejprve tu byly různé elektronické diáře a organizéry, které měla klávesnici a "pasivní" displej (říkejme tak displeji, který není dotykový). Pak společnost Apple přišla s Newtonem, který byl samozřejmě drahý a ve své cihlovité inkarnaci nepoužitelný (jakkoliv to byl, ve své době, impozantní nápad). Newton přinesl dotykový dosplej a neměl klávesnici, protože nač by byla uživatelům klávesnice, když Newton umí rozpoznávat písmo (a co jsem četl, tak to bylo asi jediné PDA, které to opravdu umělo).

Souběžně s tím Psion povýšil diáře na kapesní počítače, a se zachováním klávesnice přijal i myšlenku dotykového dipleje, který se k některým úkolům hodí přeci jen o něco lépe než klávesnice, a vznikla tak legendární a dosud nepřekonaná série kapesních počítačů vrcholící typem Psion 5mx.

Někdy v té době také vznikl Palm, který nejspíš vykradl dobré nápady z Newtonu, přičemž nevážil půl kila a nejspíš byl i levnější (není tak těžké být levnější, když je vaším konkurentem Apple). Palm neměl klávesnici, a popravdě řečeno ani rozpoznávání písma. Ano, když jsem si svého Palma koupil, domníval jsem se, že graffiti je schopno rozpoznávat písmo, nicméně jsem se mýlil, a po pár měsících používání jsem zjistil, že neexistuje způsob jak do Palmu vložit text jinak, než pomocí PC.

Pak si trhu s kapesními počítači všiml Microsoft, a stejně jako člověku, který má kladivo, všechno připadá jako hřebíky, i v Microsoftu se zrodila myšlenka natlačit do kapesního počítače Windows. Nejprve tedy vzniklo několik zajímavých kapesních počítačů především od hp (tehdy ještě Hewlett-Packard, samozřejmě), které měly příjemnou velikost i klávesnici, nicméně nakonec se vývoj WindowsCE zvrhnul ve snahu zlikvidovat Palm, a tak začala všechna PocketPC vypadat jako odulejší Palmy a klávesnice byla slavnostně prohlášena za mrtvou.

V současnosti jsme ve stavu, kdy na trhu existuje prakticky jediné zařízení ve velikosti vhodné do kapsy vybavené klávesnicí: Sharp Zaurus, který ovšem oficiálně existuje jen na asijských trzích. Z druhé strany se k němu přibližují sub-notebooky, nicméně ty trpí dědictvím z PC, a tudíž spíš než skutečná použitelnost je u nich důležitý takt procesoru a podporovaná verze DirectX vestavěného 3D akcelerátoru.

Ach, samozřejmě nikomu neberu jeho právo dlouhé hodiny smolit pomocí miniaturního stylu pár odstavců textu do současných PDA, nicméně je s podivem, jak snadno výrobci kapesních počítačů rezignovali na použití klávesnice a snaží se ji nahradit psaním na displej.

Přitom psát na displej PDA je mnohem nepřirozenější než mačkat palci klávesy. Abstrakce elektronického listu papíru tu selhává nejen proto, že systémy rozpoznávání písma jsou v současné době zoufale stupidní (a dokud budou nutit uživatele učit se nějaké speciální znaky, nebo postupy psaní, místo aby se samy přizpůsobily jeho zvyklostem, nebude to lepší), ale i skutečnost, že zatímco ruka při psaní na papír většinou leží opřená o stůl, u PDA buď a) volně poletuje vzduchem sem a tam, nebo b) je zkroucená proto, že zatím nikdo nedokáže vyrobit důstojně tlusté PDA, dost znesnadňuje provádět to, co výrobci PDA vydávají za zcela přirozené: totiž napodobovat psaní perem po listu papíru. Dále je tu fakt, že papíry lze různě klást vedle sebe, propojovat je, nebo stránky volně otáčet a dělat všechny ty ostatní úžasné věci, které s papírem denně děláme, aniž si to uvědomujeme, a které s PDA prostě dělat nelze.

Ale zpět k přirozenému výběru technologické evoluce: Pokračující zmenšování laptopů naznačuje, že ekosystém počítačů do kapsy nakonec opět dospěje do ustáleného stavu (naštěstí riziko bezklávesnicových TabletPC se povedlo šťastně zažehnat, a tak místo skutečných TabletPC máme spíše notebooky s otočným dotykovým displejem) a že nejlepší dosud známé řešení vkládání textů do počítačů (tedy klávesnice), bude rehabilitováno. Nicméně celá ta oklika s bezklávesnicovými počítači mě přesvědčila, že ať řízená, nebo ne, evoluce je prostě evoluce, a bez zbytečných odboček a slepých cest se neobejde.

A v mezičase mi asi nezbyde nic jiného, než se porozhlédnout po bazarech, a koupit si nějakého toho zachovalého Psiona...

pátek, června 17, 2005

Starboobs

Když už jsem se pustil do toho linkování, tak vřele doporučuji tento text: How the Starbucks Siren Became Less Naughty. Jsem sám, komu příjde, že docela zajímavé logo se, v rámci boje za jakousi idiotskou politickou korektnost, změnilo v obrázek z rybího trhu?

PS: A rozhodně se podívejte na odkaz o logu FedEx. Já jsem si té šipky nikdy nevšiml, a přitom je tak zřejmá...

čtvrtek, června 16, 2005

Já, ikona

Už delší dobu se snažím najít způsob, jak uchopit téma ikon (jak nám to pěkně rezonuje s Živlem, že?) v různých oborech lidské činnosti. Startovním bodem je Grahamův esej Hackers and Painters a cílem je prezentovat myšlenku, že v každé profesní oblasti, dříve či později, vznikne mytologie definující jakéhosi nadčlověka, který má být zhmotněním všech idealizovaných představ, které o sobě lidé dané profese mají.

Nejde o to, že by byl zvolen někdo z žijících (nebo i bezpečně mrtvých) vykonavatelů toho kterého povolání a prezentován jako cíl, ke kterému je záhodno dospět. To je vždy nebezpečné, protože skuteční lidé mají skutečné vlastnosti, a dopouštějí se skutečných chyb, tudíž nemohou sloužit jako univezální modla, která nikoho neurazí, nicméně všichni touží být jako ona. Naopak, jde o stvoření jakési chimérické postavy, která má všechny profesní vlastnosti až obscéně hypertrofované, zatímco prosté lidské vlastnosti u ní jaksi neexistují.

Zkrátka: lidé mají potřebu vytvářet si ikony, ke kterým by mohli vzhlížet.

Potud nic nového. Co jsem chtěl říct, se neslo zhruba v tom smyslu, že je zajímavé, jak se taková ikona podobá člověku, který o ní píše, a jak nám autor takové práce, nejspíš aniž by chtěl, dává nahléhnout do své hlavy, na míru své ješitnosti, na sebestředné obdivování sebe sama. Samozřejmě, i já někdy bdím celou noc, zírám do tmy a fascinovaně si říkám: "No tedy, já jsem tak chytrý!", ale že bych o tom napsal několikastránkovou esej? Ts, ts, ts.

Nicméně, protože jsem narazil na velmi pěkný hanopis na Grahamovy úvahy, nebudu se tu vystavovat riziku nařčení, že jen nedokonale vykrádám někoho jiného, a raději uvedu link: Dabblers and Blowhards.

Živelná pohroma

Dvě otázky: Kde končí touha po nevázané originalitě a začíná snaha o odlišnost za každou cenu? A: Kam se ztratil všechen ten angažovaný technooptimismus devadesátých let?

Mluvím o časopise Živel. Živel byl pro mne vždycky důkazem toho, že není pravda, že v Česku nelze tvořit zajímavý technologicky orientovaný časopis, že lze o věcech psát i z jiných, leckdy poněkud bizarních, úhlů, že lze experimentovat se sazbou, byť pro mne někdy trochu nepochopitelně a často na úkor čitelnosti textu. Živel byl pro mne dlouho takovým malým českým Wiredem, ostrůvkem pozitivní deviace, abych si trochu postmoderně zacitoval.

Pak přišlo legendární pornografické číslo, nad kterým jsem si řekl, že tohle už je trochu příliš i na mě, a že možná nebude od věci si od takovéhle odlišnosti na chvíli odpočinout, a pár čísel jsem okázale ignoroval; dokonce jsem z toho stvořil takovou pózu: "Co říkáš novému Živlu?", "Nic, Živel už nečtu." (Pozérství je totiž má nejoblíbenější póza.) Pak jsem se k Živlu zase vrátil, ale bylo to jako abiturientský večírek po deseti letech: člověk je rád, že vidí staré přátele, ale nějak si s nimi už nemá co říct.

A teď hledím na poslední číslo a nevím co si o něm myslet.

O devadesát stupňů otočená sazba -- to by mohlo být zajímavé tak v roce 1998, dneska to působí dost křečovitě. Desítky stran fotografií a ilustrací, které někoho nejspíš osloví, nicméně na mne působí spíš jako vycpávka mající poněkud zahladit nedostatek textu. Technologie veškerá žádná, a další vycpávka v podobě anglického summary.

Copak už jsme na tom opravdu tak špatně, že ani Živel nedá dohromady číslo s lepším obsahem než jaký má tenhle? Opravdu jsme my, "nezávislí autoři", upadli do tak hluboké letargie, že nedokážeme ani do Živlu poslat pár stránek textu s něčím opravdu zajímavým? Jsme líní, nebo jen vyčerpaní, iluzí zbavení a vším tak totálně znudění, že nedokážeme najít něco, cokoliv, o čem bychom psali s tím svatým zápalem, kterým jsme tak překypovali před deseti lety? Bože, i ono památné hackerské číslo (s absurdně amatérsky zapáleným autorem -- přezdíval si Wild Duck, nebo tak nějak -- který metal slova jako firewall a terminál s bezhlavou důvěrou ve své pochybné znalosti), bylo pro mne lepší než tohle.

A nebo jsem se změnil já? Stal jsem se konformním páprdou, který nechápe co je in, kterého to vlastně už ani moc nezajímá, protože si myslí, že být in znamená být povrchní -- a tím myslím opravdu povrchní, a muset každých pár měsíců měnit názory v opačné? Je znakem téhle usedlé venkovské zaprděnosti skutečnost, že zájem o poslední výstřelky v alternativní hudbě vystřídalo dumání nad optimální výší penzijního připojištění?

Bože, jak jsme se za těch deset let změnili. Živel, i já...

The Microsoft Survey

Zajímavé, zajímavé...

čtvrtek, června 02, 2005

Věčná otázka

A přišel za mnou můj project leader a ptá se: "Tak co?"

A já na to: "No, mám v tom chybu. Nefunguje mi to tak jak má."

A on: "A kdy to spraviš? Termín se blíží..."

A já přemýšlím, co na to říct.