čtvrtek, června 16, 2005

Já, ikona

Už delší dobu se snažím najít způsob, jak uchopit téma ikon (jak nám to pěkně rezonuje s Živlem, že?) v různých oborech lidské činnosti. Startovním bodem je Grahamův esej Hackers and Painters a cílem je prezentovat myšlenku, že v každé profesní oblasti, dříve či později, vznikne mytologie definující jakéhosi nadčlověka, který má být zhmotněním všech idealizovaných představ, které o sobě lidé dané profese mají.

Nejde o to, že by byl zvolen někdo z žijících (nebo i bezpečně mrtvých) vykonavatelů toho kterého povolání a prezentován jako cíl, ke kterému je záhodno dospět. To je vždy nebezpečné, protože skuteční lidé mají skutečné vlastnosti, a dopouštějí se skutečných chyb, tudíž nemohou sloužit jako univezální modla, která nikoho neurazí, nicméně všichni touží být jako ona. Naopak, jde o stvoření jakési chimérické postavy, která má všechny profesní vlastnosti až obscéně hypertrofované, zatímco prosté lidské vlastnosti u ní jaksi neexistují.

Zkrátka: lidé mají potřebu vytvářet si ikony, ke kterým by mohli vzhlížet.

Potud nic nového. Co jsem chtěl říct, se neslo zhruba v tom smyslu, že je zajímavé, jak se taková ikona podobá člověku, který o ní píše, a jak nám autor takové práce, nejspíš aniž by chtěl, dává nahléhnout do své hlavy, na míru své ješitnosti, na sebestředné obdivování sebe sama. Samozřejmě, i já někdy bdím celou noc, zírám do tmy a fascinovaně si říkám: "No tedy, já jsem tak chytrý!", ale že bych o tom napsal několikastránkovou esej? Ts, ts, ts.

Nicméně, protože jsem narazil na velmi pěkný hanopis na Grahamovy úvahy, nebudu se tu vystavovat riziku nařčení, že jen nedokonale vykrádám někoho jiného, a raději uvedu link: Dabblers and Blowhards.

Žádné komentáře: