čtvrtek, června 16, 2005

Živelná pohroma

Dvě otázky: Kde končí touha po nevázané originalitě a začíná snaha o odlišnost za každou cenu? A: Kam se ztratil všechen ten angažovaný technooptimismus devadesátých let?

Mluvím o časopise Živel. Živel byl pro mne vždycky důkazem toho, že není pravda, že v Česku nelze tvořit zajímavý technologicky orientovaný časopis, že lze o věcech psát i z jiných, leckdy poněkud bizarních, úhlů, že lze experimentovat se sazbou, byť pro mne někdy trochu nepochopitelně a často na úkor čitelnosti textu. Živel byl pro mne dlouho takovým malým českým Wiredem, ostrůvkem pozitivní deviace, abych si trochu postmoderně zacitoval.

Pak přišlo legendární pornografické číslo, nad kterým jsem si řekl, že tohle už je trochu příliš i na mě, a že možná nebude od věci si od takovéhle odlišnosti na chvíli odpočinout, a pár čísel jsem okázale ignoroval; dokonce jsem z toho stvořil takovou pózu: "Co říkáš novému Živlu?", "Nic, Živel už nečtu." (Pozérství je totiž má nejoblíbenější póza.) Pak jsem se k Živlu zase vrátil, ale bylo to jako abiturientský večírek po deseti letech: člověk je rád, že vidí staré přátele, ale nějak si s nimi už nemá co říct.

A teď hledím na poslední číslo a nevím co si o něm myslet.

O devadesát stupňů otočená sazba -- to by mohlo být zajímavé tak v roce 1998, dneska to působí dost křečovitě. Desítky stran fotografií a ilustrací, které někoho nejspíš osloví, nicméně na mne působí spíš jako vycpávka mající poněkud zahladit nedostatek textu. Technologie veškerá žádná, a další vycpávka v podobě anglického summary.

Copak už jsme na tom opravdu tak špatně, že ani Živel nedá dohromady číslo s lepším obsahem než jaký má tenhle? Opravdu jsme my, "nezávislí autoři", upadli do tak hluboké letargie, že nedokážeme ani do Živlu poslat pár stránek textu s něčím opravdu zajímavým? Jsme líní, nebo jen vyčerpaní, iluzí zbavení a vším tak totálně znudění, že nedokážeme najít něco, cokoliv, o čem bychom psali s tím svatým zápalem, kterým jsme tak překypovali před deseti lety? Bože, i ono památné hackerské číslo (s absurdně amatérsky zapáleným autorem -- přezdíval si Wild Duck, nebo tak nějak -- který metal slova jako firewall a terminál s bezhlavou důvěrou ve své pochybné znalosti), bylo pro mne lepší než tohle.

A nebo jsem se změnil já? Stal jsem se konformním páprdou, který nechápe co je in, kterého to vlastně už ani moc nezajímá, protože si myslí, že být in znamená být povrchní -- a tím myslím opravdu povrchní, a muset každých pár měsíců měnit názory v opačné? Je znakem téhle usedlé venkovské zaprděnosti skutečnost, že zájem o poslední výstřelky v alternativní hudbě vystřídalo dumání nad optimální výší penzijního připojištění?

Bože, jak jsme se za těch deset let změnili. Živel, i já...

1 komentář:

JirkaB řekl(a)...

Mily jIRI, rika se: "Kdo chvili stal, uz stoji opodal." a ono to muze platit opravdu o vas obou.. Nejenze je tu moznost, ze Zivel zaplatil za svou provokativnost cenu dosti vysokou, tzn pad z vysky, ale je mozne, ze konformita zasahla i Tebe. Pokud to vsak vnimas jako ujmu, pak neni nic snazsiho, nez jit a pozvednout to tezke brime alternativy v sobe a doufat, ze se jeste chytis. Nicmene, abych nebyl takovy skeptik, nebot nic neni tak trivialni jak se na prvni pohled zda, mozna je to pouha prepracovanost... Me uz taky dva tydny doma lezi Zrcadlo od Tarkovskeho a nejsem schopny se na to podivat abych u toho neusnul a nezoufam si. Bude volno dobre se vyspim, posnidam vejce na tvrdo, zahledim se z okna a nebudu myslet na nic a pak po hodine zjistim, ze se citim nevyuzit a pak uz vim, jak to zkonci...