Davová fotóza

Ještě bych se vrátil k fotografování. V posledním Živlu (nakonec jsem ho vzal na milost, i když mám pořád pocit, že redakci ovládlo komando z nějaké kulturní revue) jsem četl moc zajímavý rozhovor s nějakým člověkem zabývajícím se fotografií (jehož jméno si nepamatuji, a protože mně nic neříká, nebudu se ani obtěžovat ho dohledávat), který pronesl něco v tom smyslu, že z fotografie se stal dekorativní kýč, protože všechno už bylo vytografováno ze všech možných úhlů, všemi možnými metodami. S ničím nemohu (jako samozvaný teoretik fotografie-diletant) souhlasit víc.

Jak se fotoaparáty staly všeobecně dostupnými, ztratila fotografie něco ze své vypovídací hodnoty. Fotografů je dnes tolik, a fotí tak často, že statisticky, se i těm naprosto nepovolaným, musí občas povést skvělý snímek. Tudíž umět fotografovat, nebo mít cit pro správné místo, čas a úhel jsou věci, které se staly irelevantními. Dnes je dobrá fotografie otázkou statistiky.

Ještě začátkem devadesátých let se fotografové-profesionálové mohli shlukovat kolem fotografických časopisů, a utěšovat, že když už nic jiného, alespoň publikace fotografií tvoří nějaké poslední estetické síto, které nás, diletanty, udrží ve správných mezích. Pak přišel Internet, digitání fotoaparáty (mimochodem: pokud jsem u nějaké technologie špatně odhadl rychlost penetrace, byla to právě digitální fotografie -- rychlost, s jakou digitální foťáky převálcovaly "analogové" mně stále bere dech), a fotografování se pluralizovalo a demokratizovalo takovým způsobem, že se dnes opravdu každý, kdo má fotoaparát, telefonní linku a počítač, může stát světoznámým fotografem díky jedinému povedenému obrázku.

Plyne z toho následující: jsou chvíle, kdy si říkám, že tohle musím vyfotit, že je to tak krásné, že to prostě musím zaznamenat, a podělit se o ten pohled. Ale než vytáhnu foťák, uvědomím si, že zcela jistě na stejném místě, za podobných podmínek stál už někdo jiný, nebo že něco velmi podobného existuje někde jinde, a že vyrábět další technicky zbabranou fotku toho samého, je plýtváním časem a úsilím.

Mezi dnešními fotografy-amatéry (Veselá vsuvka: Při psaní slova "fotograf", jsem se dnes uklepl a napsal "fotogram". Přišlo mi to jako pěkné, originální slovo, které by mělo znamena něco jako "fotograf-amatér", se kterým bych mohl udělat kariéru v nějaké zapadlé maloměstské kavárně, nicméně BVer, se kterým jsem v té chvíli diskutoval po ICQ, mi zkazil celý den, když mi poslal odkaz na stránku www.fotogram.com. Ponaučením je, že když chce dneska člověk prorazit jako salónní intelektuál, jeden překlep na to nestačí.) jsem zaregistroval posedlost světlem. Přišlo mi to zprvu trochu zvláštní. Jistě, světlo je při focení zatraceně důležité, nicméně tahle absurdní posedlost musí mít i jiné důvody. Pak mi to došlo: protože všechno už bylo vyfoceno ze všech možných úhlů, je světlo posledním útočištěm, protože u nekašírovaných fotografií je to vlastně jediný náhodný prvek, který se dost těžko reprodukuje, a tudíž poskytuje alespoň jakési zdání originality.

Odtud jsem se dostal k další úvaze: co fotit, aby byl člověk originální? Co třeba výfuky automobilů? Když se takových fotografií sesbírá dost, mohou mít určitou vlastní industriální estetiku. A co třeba psí lejna na chodníku? To by bylo pěkně šokantní. A když už jsme u těch fekálií, co třeba důsledně fotit vlastní exkrementy a vystavovat je na Internetu? Bylo by to původní, originální a neopakovatelné? Neopakovatelné? Jistě. Nicméně nepochybuji o tom, že něco podobného už napadlo někoho předemnou, a že už dávno existuje server, který je doslova plný něčích sraček.

Být vulgární jako první, to se počítá. Dělat něco takového jako druhý, to už je jen trapné.

Chci tím říct, že i když občas neodolám, a něco vyfotím, nedokáži tuhle kratochvíli brát vážně. Dokonce se cítím provinile, že se zapojuji do něčeho tak úchylně zbytečného. Možná ještě zbytečnějšího než psaní weblogu, který udělal s psaním sloupků to, co digitální foťák s fotografií: Tím, že ho zpřístupnil masám, způsobil obrovský nárust kvantity, při nulovém zvýšení kvality.

A tak se cítím poněkud trapně, protože jsem si chtěl vyzkoušet flickr, takže jsem do něj nahrál pár fotek a teď se děsím, že budu cítit povinnost tam v pravidelných intervalech nahrávat další, a tím budu celou tuhle zoufalou situaci jen zhoršovat.

Už jsem říkal, že tahle postinformační doba je opravdu nesnesitelná?