Úroveň

Ano, v zásadě se prokázalo, že mé předsevzetí nepsat sem o tzv. aktuálních tématech, bylo správné. Než jsem se rozhoupal, abych dal dohromady dva příspěvky na aktuální témata, staly se zoufale neaktuálními, a tudíž zcela nezajímavými. Nicméně, jakožto zručný grafoman, jsem schopen i za takovýchto okolností, přídáním jednoho tématu neaktuálního, sepsat přiměřeně dlouhý post.

Pohleďte:

Zaprvé: Nedávno se v naších médiích řešil jakýsi miliardář Krejčíř, toho času na útěku. Ponechme stranou všechno ostatní, a soustřeďme se jen na to označení, které se pro tohoto jistě schopného (jakkoliv bezskrupolózního) člověka ujalo: miliardář Krejčíř. Co skutečnost, že téměř všechny média, která o kauze informovala, používala tohoto označení, vypovídá o médiích, novinářích a nás, obyvatelích tohoto státu? Proč se téměř nikdy v označení oné osoby nemluvilo o jeho povolání/podnikání, náboženské, nebo sexuální orientaci? Nebylo by třeba heterosexuální ateista Krejčíř stejně validní jako miliardář Krejčíř?

Zadruhé: Poslanecké prebendy. To je tak úžasně provařené téma, že se o něm snad nedá už nic nového napsat. Opět se nebudeme zabývat některými specifickými výhodami, které jsou zřejmě nemravné (jako třeba míra imunity, které naši poslanci požívají), ale soustředíme se jen na hmotné statky, které poslancům jejich funkce přináší. Upřímně: znám mnoho lidí, kteří mají platy srovnatelné s platy poslanců (i při započtení těch výhod), a přitom mají mnohem menší zodpovědnost, než je tvorba a schvalování zákonů tohoto státu. Podle mého nekvalifikovaného názoru, by bylo lepší, kdyby poslanci měli platy třeba dvojnásobné, a k nim žádné výhody, než jak je tomu dnes. Nakonec když člověk vezme měsíční plat devadesát tisíc, tak to je pořád nějakých 45 tisíc dolarů ročně, což jsou platy nějakého vyššího technického personálu téměř kdekoliv na západ od našich hranic. A jsou-li naši poslanci tak špatně placeni, nelze se divit, že hledají způsoby jak si přilepšit, a že jsou tak snadno úplatní a tak dále. Ne že bych něco z toho schvaloval, samozřejmě.

A konečně zatřetí: jeden můj kamarád si potrpí na kvalitu. Obětuje množství tomu, že si pořídí to nejlepší co lze sehnat a je ochoten to zaplatit. Obvinil jsem ho, já bloud, ze snobství, protože mi přišlo, že tato jeho vlastnost dosahuje absurdních rozměrů.

Čímž se dostáváme k tomu, o čem jsem chtěl mluvit: žijeme v zemi holých zadků. Jakkoliv vysoký plat v naší zemi je směšný ve srovnání s tím, co za stejnou práci berou třeba Němci, nebo Američané. Víme o tom. Víme také o tom, že přes všechny žvásty o nízké produktivitě práce, děláme často usilovněji než naši kolegové ve Francii nebo v Irsku. A pokud nejsme ochotni (nebo schopni) se přesunout do zemí, kde vědí, že zaměstnantci nejsou něco mezi ořezávátkem na tužky a područkou u šéfovy židle, ale naopak tím nejcenějším co firma má, pak máme smutnou jistotu, že se naše situace hned tak nezlepší. A tak závidíme.

A ta závist se projevuje nejrůznějšími způsoby. Můžeme třeba označit hledaného člověka přívlastkem miliardář, nebo se cítit dotčeni, že poslanci mají více výhod než my, nebo že prohlásíme to, co by vlastně mělo být standardem, za snobství.

Dostaví se ona blahodárná katarze, když už teď umím pojmenovat co mě trápí? Ale jistě. Až budu mít roční příjem kolem $80'000, nepochybuji, že přestanu lidem kolem závidět. Do té doby, slibuji, se budu ze všech sil snažit, abych tuhle nectnost ovládl.