Flashback

Ach, na ničem si člověk tak neuvědomí jak rychle čas běží, jako na zapomenutém příspěvku do weblogu. Tohle jsem objevil na USB člunku, a podle obsahu se domnívám, že to bylo aktuální tak před půl rokem (zkrátka někdy v srpnu loňského roku). Třeba to někomu příjde zajímavé...

Nikdy jsem o tom, že jsem bílý neuvažoval. Řekl bych, že jsem bělochem spíše v geografickém smyslu: protože tam, kde žiji, jsem šťastný, a shodou okolností jsou na stejném místě lidé povětšinou bílí, jsem šťastný, že jsem bílý.

V podstatě jsem se s tím, že je moje běloba viditelná, setkal až loni, tady na Filipínách, ale mám podezření, že to je spíše třídní, než rasová pozornost, kterou tu jako běloch vzbuzuji: protože jsou lidé tady občas dost chudí, a většina bělochů působí dost blahobytně, uvažují o nich jako o zdroji snadno dosažitelného kapitálu.

Nicméně jsem tu nedávno slyšel dost úchylnou reklamu v rádiu, ve které byl propagován nějaký šampón, nebo mýdlo, po kterém prý nádherně zběláte. Vzpomněl jsem si na tu reklamu na prací prášek Árijec, a nějak jsem tomu nevěnoval pozornost. Pak jsem si ovšem na Batamu všiml, že Filipínci, kteří tam pracují, nikdy nevycházejí na přímé slunce. V Singapuru zase tamní Číňani neopouštějí za slunečného dne dům bez deštníku.

Zkrátka: vypadá to, že v Asii chtějí být všichni co nejbělejší.

Ano, chápu to. Být opálený znamená patřit k rolníkům, nebo jiným ubožákům, kteří musí pracovat venku, místo aby seděli někde v pěkně klimatizované kanceláři. Ovšem existují i jiné znaky společenského postavení jako je auto, nebo oblečení, nebo mobilní telefon. Ty jsou důležité i u nás, ale nepamatuji se, že by se v Česku odmítal vystavovat přímému slunci proto, že by to pak vypadlo jako by pracoval někde na stavbě. Tady se zjevně na tyhle věci dbá mnohem víc než u nás.

Teď mírný myšlenkový skok k tématu manželství a nevěra, který jsem tu nakousnul. Přemýšlel jsem o tomhle tématu skoro celý týden, protože jsem ho s upřímností sobě vlastní předhodil neuvěřitelně milému Angličanovi (a je to tak: opravdu nikdo na světě neumí říct Would you like a nice cup of tea? tak, jako rodilý Brit).

Došel jsem k tomuhle: manželství je společenská smlouva, kterou mezi sebou partneři uzavírají. V okamžiku, kdy se rozhodnou, že na ni přistoupí, měli by být přesně obeznámeni s tím, co si ten druhý pod pojmem manželství představuje, a jaké sankce ho čekají při porušení smluvních podmínek. Důležité je, že jakkoliv je obsah manželství všude stejný (tedy založení a údržba rodiny), forma se může více či méně lišit.

Jestliže filipínské ženy vědí, že jejich manželé navštěvují bordely, ale tolerují jim to, dokud doma odevzdají výplatu, protože finanční zajištění dětí je pro ně důležitější než monogamie, a jestliže s tímto vědomím do manželství vstupují, pak vlastně filipínským mužům není co vyčítat. Dělají jen to, co stejně všichni předpokládají, že budou dělat. To, že obsah implicitní smlouvy mezi mnou, a mou manželkou je jiný, mi sice neupírá právo na odmítavý komentář, ale to je asi tak jediné, co jsem oprávněn s tím dělat. Nemohu kárat Filipínce za nevěru, kterou z pohledu jejich manželek a partnerek ani nespáchali.

Tahle dvě témata se mi začala spojovat v jedné opravdu povedené chilli restauraci na Batamu, kde jsem večer před odjezdem do Singapuru příjemně utrácel čas konverzací s americkým poradcem, který ten podnik nejspíše financoval pro svou indonéskou milenku (nebo jaký k sobě vlastně měli vztah), jinak i jedním z pohlavárů v závodě, kam jsem dojížděl za prací, a dalšími milými lidmi (skoro jsem se cítil jako v kavárně Central Perk, tak se mi tam líbilo).

Jednou z přísedících byla i jistá (prý šestadvacetiletá) realitní makléřka (která mi tedy byla sympatická mnohem méně než čínsko-indonéská servírka, už jen pro to vystupovaní), která z nějakého důvodu došla k závěru, že večer zakončí souloží s mou maličkostí. Abych se nevzpěčoval, a uvědomil si, jakého privilegia se mi dostalo, ukázala mi hned z kraje fotku z nějakého časopisu, ve kterém byla na reklamě na podprsenky, kterou měla v mobilním telefonu.

Rozumějte: ne že bych si nemyslel, že jsem pěkný a vtipný a výborný milenec, nicméně většina lidí mé nadšení mou osobou nesdílí, a není mnoho žen, které se odhodlaly najít pod mou drsnou ironickou slupkou, citlivé sarkastické jádro.

Nuže, jak večer pokračoval, a slečnina přítulnost rostla, rostlo i mé podezření, že zdrojem jejího zájmu nejsem já jakožto osobnost, ale já, jakožto běloch. Ne že by to mělo nějaký vliv na to co následovalo, nicméně musím přiznat, že jsem pocítil jisté zklamání, hraničící až se znechucením. Další problém spočíval v té neznalosti a nekompatibilitě pravidel hry. Já jsem se domníval, že zábava začíná a končí u slovního flirtování, druhá strana už tou dobou myslela na něco docela jiného.

Abych to tu moc nerozmazával, nakonec jsem byl nucen vyhýbavě odpovídat na otázku What's your room number?, a když ani to nebylo dost zřejmé vyjádření toho, že náš styk bude probíhat na čistě verbální úrovni, musel jsem říct i to nepříjemné Yes, sorry..., na dotaz You are going to sleep? Alone?

Čímž se kruh uzavřel a pocit morální nadřazenosti mi zkalila skutečnost, že v podstatě není důležité jak vypadám, nebo jak jsem úžasně chytrý. Důležité je, že některé indonéské slečny si rády dají bílé hochy, asi tak, jako si neomalení američané zkusí filipínky.

A pak někomu něco vyprávějte o rasismu a o morálce...