Opojná vůně tabákového kouře

Rizikovými místy jsou autobusové zastávky, opuštěná parkovište, balkóny za temných sobotních nocí, kavárny a restaurace. Snažím se zdržovat v těchto lokacích co nejméně, nebo se jim vůbec vyhýbat. Rizikovými faktory je rovněž konzumace i jen malého množství alkoholu, zvýšený stres, nebo naopak pocit uspokojení. Zkrátka: opět jsem přestal kouřit.

Přemýšlel jsem, proč jsme vlastně s kouřením začal. Nakonec jsem z paměti vylovil uslintanou vzpomínku na jeden středoškolský ples, kde jsem se vůbec poprvé líbal se slečnou (myslím opravdové líbání, ne takovou tu prepubescentní výměnu kmenů Hepres simplex), což pak vyústilo v mé zoufale panické (v obou fonetických formách toho slova) nepochopení věty "Naši nejsou doma. Ach, já se budu sama tolik bát. Nehceš mě doprovodit?".

Tak tedy tato zkušená slečna kouřící cigarety, která ze mě málem udělala opravdového muže, je možná důvod, proč jsem nakonec během přípravy na první soubornou zkoušku (ano, tehdy se odpouštěla za průměry 1.6 a lepší, a dělala se v jeden den jak z matematiky a fyziky, tak z teoretické elektrotechniky a výpočetní techniky, a ano, matiku a fyziku jsem zvládl o jediný bod), začal kouřit. Takže, plus mínus, je to zhruba deset let, co kouřím. Kouřím spíše méně než více -- řekněme krabičku týdně, což znamená, že jsem zatím vykouřil zhruba deset tisíc cigaret. Z toho už může být docela pěkná rakovina, že? A pak že vysoká škola člověku nic nedá.

A co mi dalo kouření? To se těžko vysvětluje, ale jsou tu dvě roviny: jedna souvisí se sociálními aspekty kouření, druhá je více intimní. Pokud jde o společenskou funkci kouření, zeptejte se kteréhokoliv nekuřáka, který pracuje ve firmě, kde alespoň polovina lidí kouří. To, jak vdechování aromatických spalin dokáže spojit lidi, je opravdu neuvěřitelné. Díky kouření můžete s lidmi (kuřáky, samozřejmě) během dvou tří cigaret navázat vztah, na kterém byste jinak pracovali týdny. Kouření je také poměrně mocný výrazový prostředek nonverbální komunikace -- cigaretu lze kouřit tisíci způsoby a postojem, tím jak potahujete, nebo v jaké poloze držíte ruku při vyfukování kouře lze vyjádřit spoustu věcí, které byste jinak museli složitě okecávat.

Druhá stránky kouření, je kouření o samotě. Já vím, že nekuřáci to neocení, ale je to tak: podzim, poloprázdná kavárna, espreso, rozečtená kniha a krabička cigaret, nebo jarní pučení, lavička v parku, noha ledabyle přehozená přes nohu, tvář vystavená slunci a mezi prsty zatím nezapálená cigareta, nebo letní večer, mušky poletují proti velkému rudému slunci, kdesi kdosi pořádá barbecue, pohodlná poloha v zahradním křesílku a cigareta ledabyle vlepená mezi rty, a nebo zimní večer na zastávce autobusu nebo tramvaje, sníh padá, lidé se choulí do límců, podupávání a rychlé potáhnutí z rostřesených prstů, to jsou chvíle, kdy oceníte, že kouříte, že kolem sebe můžete uzavřít prostor oblakem tabákového kouře, že jste jen vy, ta chvíle a cigareta.

Tak tedy tohle mi mimo jiné dává kouření. Kromě toho také takové ty obvyklé průvodní jevy jako občasný zánět dásní, podivné bublavé zvuky z plic, smrad z úst a rukou, kapsy plné rozsypaného tabáku, a provinilý pocit, že se chovám jako úplný idiot, když platím za to, aby mi v plicích vyrostl nádor velikosti grapefruitu.

Myslím si, že většina lidí, kteří přestanou kouřit, ve skutečnosti přestat nechce. Všichni kuřáci by dali nevím co za to, kdyby někdo prodával cigarety, které by neplnily plíce dehtem. S kouřením se totiž dá přestat, ale nikdy nemůžete přestat být kuřákem. Můžete dojít k závěru, že rizika s kouřením spojená a tlak okolí převažují nad tím, co považujete za přínos kouření, a pak ze zvyku můžete nekouřit i docela dlouhou dobu, ale nikdy už se nemůžete vrátit do toho blaženého stavu, kdy jste vůbec nekouřili.

Následuje sekce Q&A:
Q: Jak dlouho nekouříš?
A: Zhruba měsíc.
Q: Používáš nějaké ty náplasti nebo tak něco?
A: Ne, a mám na to konspirační teorii: Všechny firmy na výrobu náplastí jsou skrytě placené tabákovými koncerny (nakonec kdo toho ví o nikotinu víc než Philip-Morris?). Z krvavých nikotinových peněz jsou pak placena všechny centra na podporu odvykání a odstraňování závislosti na tabáku, která doporučují kuřákům náplasti. Protože ale u kouření nejde ani tak o nikotin, jako spíš o příjemné pocity spojené s kuřáckými rituály, náplasti skoro nikomu nepomohou (proč v TV reklamě není statistika kolik kuřáků opravdu přestane kouřit po té, co si nakoupí a nalepí náplasti za nějaké dva tři tisíce?), a jejich prodej tedy nijak neohrožuje prodej cigaret jako takových. Shrnuto: náplasti jsou jen další z mnoha způsobů, jak navýšit bohatství tabákových firem (neříká se tomu diverzifikace protfolia?).
Q: Nějaké abstinenční příznaky byly?
A: Ano, asi třetí nebo čtvrtý den mě večer přepadl neovladatelný třas, který nelze spojovat s ničím jiným, než absencí nikotinu (nemocný jsem určitě nebyl), který se mi povedlo úspěšně zaspat.
Q: Už tě přešla chuť kouřit?
A: Blázníte? Kouřil bych až bych brečel. Trochu pomáhá, že jsem se nevzdal dýmky, kterou si jednou týdně ulevím od nutkavé potřeby zapálit si cigaretu.
Q: Myslíš si, že to vydržíš, srabe?
A: Jsem realista. Takže ne, myslím, že časem zase začnu kouřit. Nebo si koupím malou krabičku Lucky Strike a vykouřím ji až budu sedět někde v hospodě, nebo tak něco. Ale doufám, že se mi povede udržet kouření na nějaké rozumné úrovni (řekněme tak pět cigaret měsíčně).
Q: Stojí ti to kouření za to?
A: Ano, zatraceně. Mrzí mě každá jedna cigareta kterou nevykouřím.