Do you like our owl?

Pouštěl jsem si v pátek v noci na počítači best SF movie ever, tedy film Blade Runner. (Abych to vysvětlil: tuhle kopii jsem sehnal ještě na koleji; je to otřesná kvalita, s mizernými českými titulky přímo v obraze, a hrozným zvukem. Bohužel, pokaždé když se pokusím najít internetový obchod v Česku -- k nákupům přes Internet v zahraničí zatím nejsem vybaven, který by mi prodal kopii tohoto filmu, narazím na hlášku "tento film byl vyřazen z distribuce", nebo něco v tom smyslu.) Blade Runner je úžasný film, což jsem tu už nejméně jednou psal.

Když jsem se na něj teď s odstupem několika let znova díval, překvapilo mě, jak moc je trikově poplatný osmdesátým letům, a jak málo to vadí. Ridley Scott udělal z knihy Do Androids Dream of Electric Sheep, která sice není špatná, a některé scény (třeba ta, kdy je Deckard vyšetřován na to, zda je, nebo není replikant, někým o kom sám neví, zda je, nebo není replikant), jsou opravdu výborné, ale celkově bych ji asi nezařadil mezi to úplně nejlepší, co P.K. Dick napsal, opravdu výjmečný film. Podařilo se mu to hlavně proto, že se knižní předlohy příliš nedržel, a pokud se dobře pamatuji (knížku jsem četl jednou, před dost lety), dokonce ani nálada (nebo atmosféra, jak chcete) není úplně stejná. Skoro by se dalo říct, že jediné co z knihy zůstalo je ta nejzákladnější linka: Chlapík, kterému se říká Blade Runner, střílí replikanty.

Nevím proč, ale přemýšlel jsem během filmu nad tím, proč Blade Runner je ono, zatímco Still Life není ono. Still Life má skoro všechno co má Blade Runner: má silnou vizuální stylizaci, poněkud rozvráceného hlavního hrdinu (resp. hrdinku, ale drsná policatka je skoro stejně dobré klišé jako drsný osamělý policajt), má adekvání zvukový doprovod (i když Vangelis na začáku 80. let je prostě Vangelis na začátku 80. let). Syžet má sice každé dílo jiné -- Dekcard vlastně nechce replikanty zabíjet, protože, zdá se, se domnívá, že jsou mnohdy lidštější než lidé, zatímco Gus/Victorie McPhersen(ová) vraha dopadnout chce za každou cenu, ale to není až takový rozdíl (z hlediska toho co zkoumáme).

Člověk by Still Life dokonce odpustil i ty puzzly, které narušují tok narace ve prospěch natahování herního času (a autoři adventur -- a her obecně -- by se už konečně měli naučit, že když chtějí vyprávět příběh, nemohou před hrácče postavit hádanku spočívající v manipulaci se dvěma šperháky a zámkem, jehož dvacet stavítek se přepíná podle nějakého složitého algoritmu), i to, že hra je už dopředu postavená jako první díl (přičemž druhý už nejspíš nebude, protože Microids buď byli koupeni Ubisoftem a kdoví co bude dál, nebo rovnou zkrachovali), a dokonce i těch pár trapných vtípků (z nichž nejubožejšího se dopustili překladatelé českých titulků, když do děje odehrávajícího se v Chicagu umístili do titulků referenci na pana Kájínka) by se dalo strávit.

Tohle všechno se dá nakonec přehlédnout (jako se dají přehlédnout papírová auta v Blade Runner), a i když jsem hru odložil s pocitem, že je to dobrá vážně se beroucí detektivka, rozhodně jsem neměl ten pocit. Ten pocit, který jsem měl v pátek z Blade Runnera, nebo někdy před čtyřmi lety, kdy jsem poprvé dohrál The Longest Journey. Opravdu nevím, v čem je problém.

Ale jsem rád, že i když Still Life není ono, pořád je tu Blade Runner, který ono je.