x2

Takže už skoro týden jsem tuplovaným otcem. Ano, ano. V neděli ráno má maželka porodila naše druhé dítě. (Abych předešel spekulacím, podotýkám, že je to kluk.)

Porod je velmi zvláštní záležitost, příliš intimní na to, abych se to rozepisoval o něčem jiném, než že jsem se (na rozdíl od porodu naší dcery) na konci velmi kulivovaně a způsobně svalil na zem a omdlel (což je samo o sobě zajímavá zkušenost).

Chtěl jsem ale říct, že až když má člověk vlastní děti, pochopí, že všechny ty patetické scény z amerických filmů, ve kterých vystupují děti a rodiče, nad kterými se jako bezdětný jen povýšeně ušklíbá, jsou vlastně ve své absurdní hypertrofované podobě, blízké realitě jak je to jen možné.

Kdo má děti rozumí i bez toho, abych tu páchal srdceryvné příběhy otcovské lásky, vy ostatní uvidíte sami, až příjde váš čas...