Syndrom Jacopa Belba

Hmmm. Přišel mně teď nedávno tenhle odkaz: ostravak.bloguje.cz. Ne že by obsah té stránky byl nějak extrémně vtipný (je to takový ten haha humor, který jde jedním uchem dovnitř, druhým ven, a funguje jen jednou), nicméně připomnělo mi to jinou mánii, která na českém Internetu zuřila tak před dvěmi lety (opravdu už je to tak dlouho?) -- Vosu na jazyku -- a jak jsem tehdy závistivě pokukoval po opravdu fenomenálním úspěchu, kterého dosáhla.

Dneska vím, že jsem měl pravdu, a že podobné projekty opravdu nevydrží dlouho, protože jedinec dokáže být vtipný jen omezenou dobu, a taky jsem si ujasnil, že opravdu nejsem ta správná osoba na psaní podobných veselostí. Navíc má super-krátká zkušenost s Neviditelným psem, mě přesvědčila o tom, že se jen těžko dokážu vyrovnávat se značně nevybíravou a často i vulgární kritikou, která každý takto masově sledovaný projekt provází.

Nicméně mě to přivedlo k úvaze, jestli bych se třeba neměl vrátit ke psaní nějaké té beletrie. Ano, ano. Během své pohnuté kariéry na českém Internetu (kterou asi nikdo nezaznamenal, nicméně mně vcelku zásadním způsobem zformovala), jsem se dopustil i několika beletristických pokusů, z nichž většinu lze pořád možné leckde najít (když občas z čisté marnivosti zadám do Googlu nebo Jyxa své jméno, nestačím se divit kam všude až se mé výtvory dostaly).

Zhruba do dvaadvaceti jsem vyprodukoval pár tuctů povídek, z toho jednu obvzláště dlouhou, která by snad dala označit i za novelu (ke své vlastní škodě, protože se tím značně rozmělnila). Upřímně: nestydím se za to, co jsem napsal, ale teď, když se na tohle své psaní dokážu podívat trochu kriticky, vidím, že to byly samé srágory.

Nicméně tohle psací období pro mne bylo užitečné z několika důvodů. Zaprvé jsem si to vyzkoušel, a teď netrpím nějakými nenaplněnými tužbami ve smyslu až jednou budu starý, napíšu román. Zadruhé jsem si uvědomil, že psaní vůbec není o tom, jak člověk umí žonglovat se slovy. Banalita zůstane banalitou, ať je napsaná sebelépe. A konečně zatřetí: psát se dá jen tehdy, když to člověk v sobě má. To, přitom může být velmi různorodá veličina, kterou nelze nějak definovat, nicméně z knihy nebo povídky je vždycky poznat, jestli to autor v sobě měl a psaním to v bolestech porodil na papír, nebo jestli to, co čteme, je jen upocený pokus o ukojení něčího ega.

Zjistil jsem, že rozhodně nejde psát jen proto, že člověk chce něco napsat. Psát se dá proto, že jste deprimovaní, nebo euforičtí, nebo jestli ve vás klokotají velké myšlenky -- zkrátka pokud máte nějaký vnitřní náboj, který vás vyžene k počítači, psacímu stroji, nebo peru a papíru, a pak sedíte a píšete a nemáte na nic čas, dokud to není venku, dokud ty emoce o které se chcete podělit nevyvřou a vy se neuklidníte a trochu zklamaně se nesesujete k podlaze, zničení z toho, že už je to pryč a že se to možná už nikdy nevrátí.

Kdo to v sobě má, ten nikdy neřekne něco jako "Mám námět na skvělý román, ale nemám čas ho napsat." Člověk který tohle říká, nemá nic. Maximálně dokáže napsat průměrnou slátaninu, dobrou možná tak pro nakladatelství Manuzio.

Tak jako tak, jsem rád, že mě tahle beletristická úchylka už přešla. Psaní je totiž vysoce osobní záležitost, a není nic horšího než se silně citově angažovat v něčem, o čem vím, že dokáži v nejlepším případě průměrně.

PS: BVere, Singularita je samozřejmě něco jiného, a přísáham, že se opravdu snažím, abychom ji nepsali stejně dlouho jako Tolstoj Vojnu a mír.

Lingo

Shrňme naši úvahu takto: ve veřejném prostoru postindustriální společnosti je manažována dvojí faktičnost. Za prvé faktičnost vyprodukovaná vizualizací "událostí", kterou manažuje TV [...] zadruhé faktičnost vyprodukovaná specializací, jež pod názvem "objektivita" zaručuje racionální legitimnost politické moci.

Tedy, nevím čí úvahy Václav Bělohradský takto mistrně shrnuje, ale moje určitě ne. Tenhle úryvek je z kompilace Eseje o nedávné minulosti a blízké budoucnosti (1999, GG), kterou jsem náhodně vylovil z knihovny a otevřel na straně 61. Brutální nabubřelost Bělohradského jazyka mě opravdu posadila na zadek.

Je to takhle: už dlouho se posmívám markeťáckému lingu, ve kterém se problémy komunikují, místo schůzí se pořádají mítingy, staré technologie a metody je potřeba vyfázovat, nicméně sám do podobně příšerného jazyka občas sklouzávám, když se nehlídám, při psaní nějakých složitějších textů (ne že bych jich v poslední době napsal tolik).

Dekonstrukcionalisté prý dokáží z textu vypreparovat to, co v něm není řečeno (v ideálním případě by tedy z prázdné stránky měli být schopni vydedukovat úplně všechno). Co by zjistili při dekonstrukci tohoto úryvku?

Nejspíš že V. Bělohradský se spíš než o sdělení myšlenky snaží zapůsobit na své akademické kolegy. Předpokládám, že kdyby psal normálně (tedy tak, aby v jedné větě bylo více českých výrazů než cizích slov), jeho kolegové kouřící cigarety ze špičky a popíjející v kavárnách espresa černá jako antracit, by si o něm pomysleli, že mu měkne mozek, a že nemá cenu zvát ho na kongresy, kde by je mohl obšťasňovat podobně nesrozumitelnými žvásty.

Ale čert vem Bělohradského -- stejně ho čte jen pár zamindrákovaných pseudo-iňťoušů, kteří si o sobě myslím, že jsou opínionmejkři, a kteří ve skutečnosti postrádají faktický vliv na cokoliv.

Mnohem horší je, že stejnou praktikou trpí i velká část vysokoškolských učitelů. Skripta (mimochodem, jak říkal prof. malé pí, malé pí Havrda: "Skripta vznikají tak, že se opíší knihy, a doplní chybami", což mi připomíná jinou historku, ve které nějaký šťouravý doktorand našel ve skriptech svého vedoucího docenta nesrovnalost v jedné rovnici a poctivým sledováním pramenů a referencí se dobral až k originální knize z roku 1964, ze které autor nějakého hojně citovaného článku dotyčnou formuli nesprávně opsal) se tak stávají nesrozumitelnou snůškou předem nevysvětleného žargonu, kreténských hlášek jako je odtud zřejmě plyne, že, nebo což lze snadno přepsat do tvaru, a jinak nevyužitelného balastu, za který je ovšem potřeba zaplatit přemrštěnou cenu, aby člověk u zkoušek všechny tyhle zhovadilosti mohl doslovně citovat a ukojil tak hypertrofované ego nějakého magora, který v životě nebyl zaměstnancem jiné instituce než je ta jedna vysoká škola v jejíchž útrobách působí.

Poznal jsem na škole takových pitomců spoustu, a všechny jsem je upřímně nenáviděl, protože popírali všechno, co si duševně nenarušený člověk myslí o odborném a populárně vědeckém textu: Tedy že jeho cílem je sdělení informace co nejširšímu publiku.

Normální smrtelník většinou pátrá po nějaké informaci, již potřebuje rychle upotřebit a nemá čas desítky minut rozplétat nějaké zoufale nesrozumitelné sentence. Nebo se chce poučit, a tu trochu volného času, kterou si vyšetřil, by rád investoval do svého růstu, za což je po zásluze potrestán textem, který musí číst třikrát, než z něj vydoluje jeho opravový smysl.

Ať si o Luboši Motlovi myslí kdo chce co chce, nelze mu upřít, alespoň jeden grandiózní úspěch: dodnes si pamatuji začátek kapitoly matfyzáckých skript zabývající se permutacemi, jichž byl spoluautorem: Máte rádi permutace? Permutace máte rádi? Rádi permutace máte?

Proč nemůžou být všechny věci vysvětleny tak úžasně jednoduše?

Nerušit, pracuji

Tak na mě po Novém roce nějak dosedla manická fáze. Potřetí za posledního dva a půl roku na mě sedl svatý zápal, a opět jsem se odhodlal dokončit disertační práci. Je to trochu jako s kouřením, se kterým se zoufale neúspěšně snažím skoncovat (zatím jsem došel do stádia 2-4 rakovinotvorné tyče denně, s víkendovou abstinencí, nicméně zbavit se tohoto reziduálního kouření je pro mě téměř nemožné) -- každý další pokus je těžší a těžší.

Připomíná mi to jedno hluboké moudro, které často dávám k dobru jako vlastní, jakkoliv nepochybuji, že na něco podobného přišla už spousta lidí přede mnou (třeba takové Paretovo pravidlo, to zní skoro stejně): každý projekt je 90% času z 90% hotový.

Nicméně tato iterace se vyvíjí více než slibně: dokončil jsem simulační framework, z jehož výsledků bych měl vyvodit nějaké závěry a pomalu teď píšu jednotlivé testy. Abych nebyl za pana Záhadného -- celá ta taškařice se týká nejistot v dynamickém testování AD převodníků a způsob jakým jsem k tomuto nevděčnému tématu přišel, by vydala na samostatný příspěvek (v zásadě jsem k obhajobě minima přišel s jasnou představou o tom, co bych chtěl udělat, a odešel s tím, co jsem jako drobný bonus, pokud mi zbyde čas, uvedl do poznámky pod čarou; však on mě můj školitel varoval: "jIRI," říkal, "to neděláte dobře. Nedávejte si tam ty nejistoty.").

Třeba zrovna teď o víkendu jsem jeden takový povšechný test dal dohromady a spustil nasucho, tedy bez skutečného provádění výpočtů v nejvíce vnořené smyčce, zato s počítadlem iterací. Když se po chvíli zastavilo někde na 250 tisících kalkulacích (v mezním případě prováděných nad miliónem vzorků -- to kvůli vlivu chybějících kódových slov u AD převodníků s rozlišením 24 bitů a více), pochopil jsem, že to co jsem psal v minulém příspěvku o nadbytku výpočetního výkonu, nebylo tak úplně pravda, a že s výpočetním výkonem u počítačů je to jako s penězi u lidí: čím víc, tím líp.

Samozřejmě, že jsem ten ubohý test přepsal, aby se redukovaly zbytečné operace, a velmi příjemných 50 tisíc kalkulací nakonec i můj postarší počítač zvládl za nějakých sedm hodin.

Chci tím vším říct, zhruba to, co William Gibson velmi pregnantně shrnul jedinou větou, když ukončoval svůj weblog: Je to moc fajn, tohle blogání, ale když blogám, nepíšu knihy. Nebo něco v tom smyslu. A možná že i Gibson se nechal unést svou grafomanií, a nasmolil o tomto banálním tématu několik odstavců -- už si to nepamatuji přesně.

Vyhlídka na změnu

Když jsem teď nedávno do počítače připojoval všech sedmadvacet kabelů, které z něj -- a do něj -- vedou (mno, možná trochu přeháním, ale počítejte se mnou: napájení, klávesnice, myš, paralelní kabel k tiskárně, USB prodlužovačka k flash-disku, USB prodlužovačka k foťáku, USB prodlužovačka k synchonizační kolébce Palmu, audio kabel vedoucí do pomocného vstupu mini-systému, mikrofon, hlavní monitor, pomocný monitor, kabel k modemu; to je, pokud se nepletu, celkem dvanáct různých kabelů), přemýšlel jsem nad tím, jak bylo někdy začátkem devadesátých let vyčítáno Amize těch pár káblů, které do ní vedlo (napájení, kabel k televizi, myš, joystik, tiskárna).

Jistě, je to teď velmi moderní, něco takového tvrdit, nicméně mám pocit, že IBM-PC tak nějak dosáhlo svých limitů a další vývoj v oblasti osobních počítačů bude směřovat jinam, než k té tolik proklamované a téměř nikým nevyužívané modularitě. Pokud tedy nepočítáme některé patologické hráče a maniaky, kteří si musí koupit novou grafickou kartu a procesor pokaždé, když se nějaká objeví, většina racionálně uvažujících lidí si je vědoma toho, že počítač je ještě horší investice než automobil, a snaží se s tím, co si koupí, vydržet tak dlouho, jak jen to jde (částečně za to určitě může i stupidní nezbytnost přeinstalovat operační systém a všechny aplikace pokaždé, když člověk v PC vymění větší než malé množství komponent. A ano, slyším ty linuxáře tam vzadu, kteří tvrdí, že opravdové operační systémy to nepotřebují -- buďte s nimi šťastní!).

Další oblíbené klišé posledních tak dvou let, je něco ve stylu z PC se stala spotřebka. Je to dokonce tak oblíbený blábol, že jsem mu už skoro sám uvěřil.

Nuže, PC ještě není spotřebka, a to právě proto, že to není krabice, kterou si člověk bez přemýšlení koupí v supermarketu vedle úseku pečiva, připojí k rozvodné síti, jednou vyřeší ne zcela triviální úlohu sestávající ze čtyř kabelů SCART a dvou dalších zařízení spadajících do kategorie spotřební elektronika, pak na ní tak pět let bez jakékoliv údržby přehrává videokazety (nebo DVD), aby ji po dožití vyhodil do popelnice.

PC je naopak velmi sofistikovaný stroj, který svému majiteli nic neodpustí, nutí ho neustále se mu věnovat, instalovat nové a nové záplaty, odstraňovat všechen ten marast, který do něj napadá z Internetu, řešit naprosto nesmyslné chování operačního systému, kolize mezi programy a tak podobně.

Zkrátka je to taková hračka pro kutily.

Myslím si dokonce, že PC ke spotřebce ani nekonverguje: co se týče potřeb, které ukájí spotřební elektronika, tak myslím, že herní konzole budou ještě dlouho tím nejsložitějším, co v našich obývácích bude strašit.

Spotřební elektronika se totiž vyznačuje určitou standardizací a homogeností. Video nebo DVD je tak populární proto, že ať si koupíte jakýkoliv film, víte, že bude hrát i na vašem deset let starém přehrávači, s mizernými hlavami, nebo dekodéry.

Další přímo esenciální vlastností zařízení stořební elektroniky je jejich jednoúčelovost. V obýváku máme televizi, video, audiosystém, DVD přehrávač, v kuchyni lednici s mražákem, sporák, myčku, mikrovlnnou troubu, mixér a tak dále. Nikoho ani nenapadne spojit dohromady třeba ledničku, video a kuchyňského robota. Proč? Protože je to nepraktické, protože se to nebude dát obsluhovat s rozumným počtem ovládacích prvků, protože by k tomu musel být manuál jako k raketoplánu a především protože by takového bastarda nikdo nekupoval.

Naproti tomu PC je super-univerzální zařízení, na kterém se dá dělat prakticky cokoliv, co někomu stojí za tu námahu to naprogramovat. A PC je také stroj, do jehož nejintimnějších detailů pronikne jen málokdo, pakliže vůbec někdo. Zatímco u mikrovlnky končí období poznávání tím, že se letmým pohledem přesvědčíme, že horní kroutík nastavuje čas, zatímco dolní výkon, poznávání PC je dlouhodobý proces, ve kterém stejně nikdy nelze dojít na konec.

PC prostě není spotřebka.

To nicméně není nic špatného. Jde jen o uznání stavu, o vyloučení počítače z okruhu určitých věcí. Je nesmyslné chtít PC vestavěné do krabice od videa, protože co byste dělali s PC v obýváku? Z pohovky nebo křesla můžete hrát hry na PS2, ale těžko budete chtít na stejném místě v tabulkovém procesoru vést rodinné účty.

Řekl jsem ale, že PC došlo na hranice svých možností. Ano i ne. Před nějakými pěti šesti lety, byl problém s výpočetním výkonem, s kapacitou disků, s velikostí operační paměti. Ty dneska pominuly. I to nejlacinější PC má víc výpočetního výkonu, než pro kolik má normální člověk využití.

Nepotřebuji další megahertzy, ani gigabajty, ani megabajty (i když -- popravdě -- dalších 256MB paměti by nebylo na škodu). Co potřebuji, je PC, které nebude při provozu vydávat zvuky ne nepodobné vysavači, u kterého nebudu mít výčitky svědomí, že rozpouštím arktický ledovec, když ho nechám hodinu stát, které naskočí po zapnutí dříve než se usadím do židle.

Rád bych, aby PC přebralo některé rysy spotřební elektroniky, ale zároveň aby se spotřební elektronikou nestalo.

Během těch čtyř dnů, co tenhle příspěvek přerušovaně píši, Apple oficiálně představil Mac mini (to je to nejpitomější jméno jaké mohli vymyslet -- nemá to žádný rytmus, špatně se to vyslovuje -- prostě hrůza). To je přesně to, co si představuji, když říkám, že PC by se mělo posunout někam dál, od infantilního kdo vejš převedeného na souboj gigahetzů.

PC by mělo zúčtovat se svou minulostí hračky pro kutily a stát se sympatickou vecičkou umožňující všechny ty úžasné srandy bez všech těch otravných nedostatků. Ne že by se někteří výrobci nesnažili: třeba VIA snad i vyrábí takové pěkné PC v roztomile mrňavé krabičce. Jenže -- snaží se z něj udělat to co není a nikdy nebude: totiž spotřební elektroniku.

Mac mini nepředstírá že je něčím čím není. Je to prostě malý, laciný Mac, který si za ty peníze na západ o našich hranic může dovolit prakticky kdoliv, i kdyby jej chtěl jen vyzkoušet.

Otázka zní: proč si tedy nepořídím Mac a nepřestanu kibicovat? Protože všechno co s počítači umím, jsem se naučil na PC. Zvykl jsem si na Windows, naučil jsem se kus jejich API, trochu zvládám MFC, o něco víc .NET Framework.

Co z toho by mi zbylo, kdybych přešel na Mac?

Musel bych začínat znovu. Ze lva salónů, bych stal nezkušeným uchem. A popravdě řečeno -- moc se mi do toho nechce.

Je mi to jedno

Původně jsem o asijském zemětřasu a následné pohromě vpravdě biblických rozměrů vůbec nechtěl psát. Je to něco tak nepochopitelně příšerného, že nevím co bych k tomu řekl.

Pak jsem si ale přečetl pár komentářů k této brutální ukázce naší zanedbatelnosti, a došel jsem k závěru, že někde dole, pod vším tím bezcenným blábolením o věcech které nedokážeme pochopit, dokud jediná mohutná vlna nesmete právě náš majetek, naši rodinu a tři čtvrtiny naší vesnice nebo města, a ještě kousek hloub, pod intelektuálským cynismem a novinářským nadhledem a hloupou snahou o objektivní zpravodajství (proboha, jak může být něco osobnějšího, než smrt sto šedesáti tisíc lidí?), že tam dole, sedí provinilý pocit.

Původně jsem myslel, že jde o takovou tu provinilost, kterou cítí bohatí západní -náctiletí, když házejí kameny na delegáty zasedání WTO nebo Světové banky. Provinilost, která pramení z bezradnosti nad situací kdy jejich vlastní bohatství roste daleko za meze toho, co považují za mravné, přičemž v Africe lidé po desítkách doslova chcípají hlady a následkem nemocí, a AIDS se tam šíří jako u nás březnová chřipka.

Ale pak jsem ale došel k názoru, že je to možná něco trochu jiného. Možná, že je to provinilost druhého řádu: Cítíme se provinile, protože ve skutěčnosti necítíme nic. Je nám to jedno.

Celá ta věc se stala kdesi daleko, naprosto neznámým lidem, kteří s námi nemají vůbec nic společného. Je to hrozné, to jistě. Ale jediný důvod, proč o tom víme, je ten, že televizní stanice došly k závěru, že jejich diváky nic neupotá tak, jako neštěstí někoho jiného. A čím větší neštěstí, tím lépe.

CNN pořád dokola vysílá amatérské záběry blížící se vlny, která ovšem v jejím podání vypadá stejně, jako záběry z bomby padající na nějakou budovu v Iráku: jako docela dobrá legrace, u které mohlo být zajímavé vypít pár piv. Televize, které podobné záběry vysílají proto, aby si zajistily vyšší sledovanost, utrpení značně zvulgarizovaly a zbavily ho toho, co je na něm nejdůležitější -- soucitu.

Ne, nedokáži litovat ani těch 160 tisíc lidí kteří dosud zemřeli, ani jejich rodiny. Kdybych tam byl, kdybych viděl ty lidi a důsledky toho, co se stalo, pak bych určitě mluvil jinak. Ale takhle -- jsou mi úplně ukradení.

A cítím se proto pěkně provinile.

Zvuková stopa: Tricky - Pre-millennium Tensions