Kurýr

Zdá se, že dostatečné množství vysedávání v kanceláři a otloukání klávesnice, přivede některé lidi k tomu, aby zkusili dělat něco úplně jiného: A Coder in Courierland.

Noční hlídka

Jel jsem takhle ve středu kolem půlnoci z práce a těsně před obcí, kde bydlím, se potloukala skupinka tak patnácti, možná dvaceti srnek. Pomalu jsem kolem nich projel a vzpomněl si přitom na jeden z obvzláště nepříjemných dětských běsů, které mě tak v sedmi osmi letech trápily: Slyšel jsem tehdy v rádiu adaptaci Poeovy povídky Vraždy v ulici Morgue, která na mě tak zapůsobila, že jsem nedokázal v noci projít kolem otevřeného okna, aniž bych se netřásl strachy, že je za ním šílený orangutan s břitvou, který se už už chystá uříznout mi hlavu a nacpat můj bezvládný trup do komína.

Mám na mysli toto: My, civilizovaní dospělí, si myslíme, že víme, co se v noci děje za dveřmi našich domů a bytů. Myslíme si, že jsme bezpeční v teplých postelích, že všechno známe, a že nejhorší co se člověku může v noci stát, je setkání s partou opilých chuligánů vyzbrojených boxery a nevybitou agresivitou.

Pro dospělé neexistují hrůzná stvoření s páchnoucími tlamami plnými zažloutných zubů, která v noci vylézají z děr v zemi, kde přes den spí na hromadách dětských kostí. Jsme civilizovaní a racionální, a jako takoví víme, že příšery opravdu neexistují. Víme, že Stephen King píše knížky u kterých se jeden moc příjemně bojí, ale že ve skutečnosti na tomto světě není místo pro žádné To.

To, že v noci raději nechodíme po lesích je jistě projevem pragmatické úvahy, že zlomit si nohu někde uprostřed lesa je určitě méně nepříjemné za světla než za tmy, a ne příznakem atavistického strachu, který nám říká, že v noci je lépe držet se ohně a pořádné palice. Rozmařilá přesvětlenost nočních měst zjednodušuje dopravu, ale určitě nezahání plíživé přízraky, které se lidem přisají k hrdlu aby pily jejich krev. A podivné zvuky ozývající se v domě jsou jen důsledkem sesychání stropů, ne šouravých pohybů zatracených duší.

Jak říkám -- nám dospělým je to všechno naprosto jasné. Ale přesto -- musím říct, že když se mi to srní stádo ztratilo ze světel, na tu krátkou chvíli, než jsem vjel pod lampy veřejného osvětlení, mě napadlo tohle: Sovy nejsou, čím se zdají být.

Hezki česki

Jsme my Čechové podivný pronárod. Tedy ne že bych diskuse na Internetu sledoval nějak intenzivně, nicméně musím říct, že ty vedené v češtině jsou jediné, kde se tolik jazykových puristů a ochránců jediné a pravé gramatiky (takový ten typ nauč-se-interpunkci-ty-kreténe-vymatlanej), věnuje verbálnímu lynčování něšťastníků s vysokou mírou překlepovosti/hrubkovosti.

V anglicky vedených diskusích se mi snad ještě nestalo, že bych narazil na to, to, že na větu "Tadi, jsou mí, argumenti," někdo odpověděl "Vetkni si své argumenty někam. Neumíš anglicky, tak se jimi ani nebudeme zabývat."

Ono je to ostatně dost signifikantní pro celou Českou kotlinu: místo obsahem se zabýváme formou tak dlouho, až obsah pohřbíme pod nánosem bezcenného balastu. Děje se to v politice, v diskusích o odborných tématech, a velmi markantně se tenhle zlozvyk projevuje právě v internetových diskusích.

Asi je to tím, že je mnohem jednodušší všímat si překlepů, které při rychlém a nepozorném psaní naseká každý, dopouštět se hlubokomyslných komentářů na téma shoda podmětu s přísudkem, nebo vypichovat špatně umístěné čárky v rozvitých větách, než vymyslet rozumný protiargument. Jistě, je snazší trvat na svém a obvinit druhou stranu z kretenismu, než pokorně přiznat, že tvrdím bludy.

Asi si zkrátka budeme muset ještě chvíli počkat. Nejdříve budou muset základní školy přestat bazírovat na větném rozboru a přesunout se k tvůrčímu (nebo alespoň na argumentaci zaměřenému) psaní, příjmačky na střední školy budou muset přestat vypadat jako soutěž Riskuj! a u zkoušek na vysokých školách se bude muset předvádět něco jiného, než jak rychle si student do hlavy natlačí 300 stran skript. Pak, až některá další generace Čechů bude vedena k tomu, že co říkají, je nejméně stejně důležité jako počet překlepů na odstavec, pak se třeba dočkáme nějaké té diskuse na úrovni.

(Hmm. Chtěl jsem udělat chytrého, a pohanit tu naše zamini, že si na svou webovou stránku flákne slovo cunami, ale po krátké konzultaci se slovníkem cizích slov se bohužel ukázalo, že čeština tohle otřesné slovo opravdu zná. A pak někoho kritizujte ohledně pravopisu...)

Nezapomeňme

Takže dneska v Izraeli otevřeli nové muzeum holocaustu. To je určitě záslužný počin -- každé připomenutí minulosti je dobré proto, abychom se vyhli opakování stejných stupidních chyb v budoucnosti. Nicméně.

Nicméně mám pocit, že pro Izreael se holocaust stal jakýmsi klackem, kterým mlátí po hlavě každého, kdo by si dovolil zpochybnit jeho politiku. Zdá se vám, že Izraelci by třeba neměli okupovat některá území, která i podle zoufale a absurdně neschopné organizace OSN okupují protiprávně? Nebo že vyřešení problémů s palestinským terorismem by možná pomohlo, kdyby Palestinci nebyli zavření na územích, která jim Izrael vyhradil (připomínám, že dlouhou dobu se celé území státu Izrael považovalo za palestinské), jako dobytek v ohradě -- dnes navíc pět metrů vysoké a betonové? A co třeba fakt, že palestinci nikdy nedostanou povolení ke stavbě budov, tudíž že jsou všechny jejich stavby nelegální, tudíž je naprosto normální najet na ně s buldozery a srovnat je se zemí? (Podotýkám, že nejsem absolutně žádný specialista na problematiku izraelsko-palestinských vztahů, a že všechny tyhle zprávy mám z různých ne-mainstreamových časopisů a novin.)

Pak máte smůlu. Židé přeci byli postiženi holocaustem, tudíž je všechno v nejlepším pořádku.

Nemyslím si, že bych byl antisemita -- to samozřejmě o ničem nesvědčí, protože většina rasistů si myslí, že nejsou rasisté (pregnantně to popistuje ten známý politicky nekorektní fór ve smyslu "Nesnáším rasismus a negry") -- nicméně skutečnost, že libovolná politická návštěva Izraele začíná prohlídkou nějakého toho památníku nebo muzea holocaustu, mi příjde trochu zvláštní.

A obávám se, že nejsem v tomto názoru osamocen. Skoro bych řekl, že pokud něco přispívá k šíření negativních nálad ohledně Izraele, je to právě arogatní přezíravost, se kterou Izrael ignoruje jakoukoliv kritiku vznesenou na svou adresu. Problém je v tom, že jakýkoliv projev nespokojenosti a nesouhlasu, je okamžitě vydáván za znevažování obětí holocaustu, případně jako projev obvzláště nízké a zavrženíhodné rasové nesnášenlivosti.

Zvláštní je, jak nejrůznější média na tuhle hru ochotně přistoupila a jak je těžké najít třeba v českém tisku jakoukoliv negativní zprávu o Izraeli. USA také oddaně milujeme, přesto je možné přečíst si článek o stupidních američanech a jejich povedeném prezidentovi. O Izraeli nic.

Abych to nějak uzavřel, než budu považován za úplného židofoba, řeknu toto: určitě je dobře, že existuje tolik připomínek holocaustu. Jen bych, v rámci vyváženosti, navrhoval, aby alespoň v nějakých zapadlých koutech měst, byly také památníky obětěm ukrajinského hladomoru, při kterém Stalin nechal hladem pojít nějakých 10 miliónů Ukrajinců, nebo, abychom byli aktuálnější, nějaká ta pamětní deska, která by připomínala, kolik lidí denně zemře hlady v Africe, protože nám, bohatým Evropanům, nestojí za těch pár stovcek měsíčně odeslaných na humanitární pomoc.

Časoprázdno

A povídá mi Mac, který přijel na skok do Česka: "Je to docela dobrý, ten tvůj deníček, ale moh' bys do něj psát častěj," a já potáhnu z cigarety a tvářím se opravdu státotvorně a BVer raději cucá svého Kelta a v Ragtimu je živo. A já si říkám: no jasně, i já bych chtěl psát každý den jeden vysoce kvalitní článek ve kterém vždycky řeknu něco nového a objevného, nebo se mu alespoň všichni povinně budou muset smát, jako to dokáže Ivo Lukačovič. Bohužel -- nějak mi to nejde.

Vlastně se dost divím, že tolik lidí, kteří si stěžují na absolutní nedostatek času, ho má dost na to, aby o tom psali tak sáhodlouhá pojednání na Internet, až z toho vznikne celý fenomén weblogů. Říkám si: Co vlastně všechny ty plniče vede k tomu, aby pár desítek minut denně věnovali plození textů s tak malým impaktem? A pak se podívám na svůj užasný život pendlera mezi prací a domovem a napadá mě: ale ovšem, blogy jsou kavárna Central Perk zinternetované generace X.

Jelikož nemáme čas na vysedávání po kavárnách, stvořili jsme si globální drbárnu, takovou technologickou pavlač (neřekl tohle tak před deseti lety Ondřej Neff? Hmm, velmi postmoderní...), kde si pěkně předneseme své nezávislé monology a můžeme jít spokojeně spát, aniž by nám šaty načuchly cigaretovým kouřem.

Chci říct: Macu, s periodou psaní to nebude lepší, spíš horší. Vysedávat v kavárně každý den, to už není nic pro mě...

Časový dluh

Přemýšlím teď o tomhle: kdy naposledy jsem myslel na to, co je teď, a ne na to, co bude někdy v budoucnu?

Chci říct: nemáte někdy pocit, že jsme my, lidé postinformační (ano, někdy v roce 1999 jsem se smál, že po postmoderně příjde doba informační a po ní nevyhnutelně postinformační; a vida, už jsem nejméně dvakrát na tenhle výraz v souvislosti se současností narazil), jsme úplně rezignovali na teď a přemýšlíme jen o budoucnosti?

Plánujeme, kam pojedeme na dovolenou ve volném čase, který nemáme, za co utratíme peníze, které jsme si ještě ani nepůjčili, jak bude vypadat naše kariéra za pět let, nebo jak zařídíme byt, až se vzmůžeme na něco lepšího, než co prodává řetězec s laciným šuntem Ikea. Nestaráme se o to, jestli jsme momentálně šťastní, nebo jestli děláme to, co nás baví. Skoro už se nedokážeme radovat z toho, co jsme dokázali, protože jsme stresováni plánem nabitým tím, co ještě dokázat musíme. Nedokážeme se zastavit, a fascinovaně zírat do slunce, nebo na noční oblohu (tedy ti z nás, kteří máme to štěstí, že ji v noci vidíme), protože se děsíme toho, že nám ten čas bude někdy v budoucnu chybět.

Je to trochu jako v tom starém vtipu, kde muž s okem přilepeným k hledáčku okřikuje manželku, aby ho nerušila, že teď natáčí na kameru, a že se na to podívá doma.

Takže si říkám: kdy se to zlomí? Kdy konečně dojdu do toho stavu, že se budu moci spokojeně zastavit, ohlédnout, a říct: Už jsem toho udělal dost. Teď si tady pěkně sednu na lavičku a s lahváčem ze sedmého schodu v ruce, se budu kochat vší tou krásou?

Zbytné věci

Tak nám zase poklesly prodeje PDA (četl jsem před časem). Popravdě řečeno: vůbec se tomu nedivím.

Komu jsou vlastně tyhle hračky určeny? Na poradu se s nimi jít nedá -- jednak na vás všichni koukají, co jste to za blázna, jednak rychlé poznámky, které by dávaly smysl i po tom, co si je zaznamenáte, se do PDA dělat nedají. Na to je displej příliš mrňavý, a rozpoznávání textu moc hloupé.

Nedá se s nimi ani vyjet někam ven, a tam do nich psát lyrické básně. Baterie vám zaručeně umře přesně v okamžiku, kdy to budete nejméně potřebovat, a protože to víte, budete své PDA šetřit a zapínat opravdu jen na tu nejnutnější dobu.

Pokud jde o PIM aplikace: upřímně, kolik toho má člověk za den k vyřízení, aby to nevyřešily dva papírky v kapse a uzel na kapesníku? Adresář si už jednou vedete v mobilním telefonu, a synchronizovat ho ještě s další krabičkou, je opravdové utrpení.

Je to tak: PDA je pro drtivou většinu lidí prostě k ničemu. Na vedení poznámek je lepší blok, do kterého se dá čmárat, trhat z něj papíry a půjčit ho kolegovi bez toho, abyste mu museli dávat hodinové školení o jeho používání. K organizování času je lepší papírový diář, který má vyšší rozlišení a velikost zobrazovací jednotky, ve kterém se dá snadno listovat dopředu i dozadu, a kterému nikdy nedojdou baterie. Na hraní her je dotykový displej absolutně nevhodný, nehledě na komfort obsluhy (ostatně zatímco prodeje PDA stagnují a klesají, Nintendo a Sony se svými hracími skříňkami do ruky sklízejí fenomenální úspěchy). Na přehrávání hudby je lepší iPod, nebo nějaká jeho napodobenina, která má dostatečnou paměť, výdrž a jednoduché ovládání. A číst na pidi-displeji elektronické knihy, to je záležitost pro opravdové zoufalce (jako jsem třeba já).

Nechci říct, že by nebylo možné navhrnout diář vybavený elektronickým papírem a něčím, co by se podobalo papíru a peru, které už delší dobu nabízí třeba Anoto. Jen si myslím, že návrháři PDA řeší stejný problém, jako výrobci mobilních telefonů, když se do nich snaží vecpat MP3 přehrávače: bude se přehrávač ovládat pomocí nějakých nabídek, což skoro znemožní jeho skutečné použití, nebo přidáme tlačítka, díky kterým půjde přehrávání spustit/zastavit/posunout jediným zmáčknutím, ale telefon se tak prodraží, a ovládání znepřehlední?

Jen u PDA je to stokrát horší.