sobota, března 19, 2005

Noční hlídka

Jel jsem takhle ve středu kolem půlnoci z práce a těsně před obcí, kde bydlím, se potloukala skupinka tak patnácti, možná dvaceti srnek. Pomalu jsem kolem nich projel a vzpomněl si přitom na jeden z obvzláště nepříjemných dětských běsů, které mě tak v sedmi osmi letech trápily: Slyšel jsem tehdy v rádiu adaptaci Poeovy povídky Vraždy v ulici Morgue, která na mě tak zapůsobila, že jsem nedokázal v noci projít kolem otevřeného okna, aniž bych se netřásl strachy, že je za ním šílený orangutan s břitvou, který se už už chystá uříznout mi hlavu a nacpat můj bezvládný trup do komína.

Mám na mysli toto: My, civilizovaní dospělí, si myslíme, že víme, co se v noci děje za dveřmi našich domů a bytů. Myslíme si, že jsme bezpeční v teplých postelích, že všechno známe, a že nejhorší co se člověku může v noci stát, je setkání s partou opilých chuligánů vyzbrojených boxery a nevybitou agresivitou.

Pro dospělé neexistují hrůzná stvoření s páchnoucími tlamami plnými zažloutných zubů, která v noci vylézají z děr v zemi, kde přes den spí na hromadách dětských kostí. Jsme civilizovaní a racionální, a jako takoví víme, že příšery opravdu neexistují. Víme, že Stephen King píše knížky u kterých se jeden moc příjemně bojí, ale že ve skutečnosti na tomto světě není místo pro žádné To.

To, že v noci raději nechodíme po lesích je jistě projevem pragmatické úvahy, že zlomit si nohu někde uprostřed lesa je určitě méně nepříjemné za světla než za tmy, a ne příznakem atavistického strachu, který nám říká, že v noci je lépe držet se ohně a pořádné palice. Rozmařilá přesvětlenost nočních měst zjednodušuje dopravu, ale určitě nezahání plíživé přízraky, které se lidem přisají k hrdlu aby pily jejich krev. A podivné zvuky ozývající se v domě jsou jen důsledkem sesychání stropů, ne šouravých pohybů zatracených duší.

Jak říkám -- nám dospělým je to všechno naprosto jasné. Ale přesto -- musím říct, že když se mi to srní stádo ztratilo ze světel, na tu krátkou chvíli, než jsem vjel pod lampy veřejného osvětlení, mě napadlo tohle: Sovy nejsou, čím se zdají být.

3 komentáře:

JirkaB řekl(a)...

Moc pekné zamyšlení. My a ztráta dětských očí, to je dodnes téma, při kterém se mi honí hlavou spíše smutek nad ztrátou fantastického světa, který mne obklopoval.. kdepak jsou ty doby, kdy byly domy vyšší, psi děsivější a hlavně za každým kamenem jen samé dobrodružství...

Asi se to už nevrátí, ale na každý pád výměnou jsem také něco získal, i když to už není tak docela ono ;-)

Haník řekl(a)...

No tak to je přece známé. Ale myslím, že člověku se uleví, když s klidem vzpomíná, jak se bával, ale už se nebojí. :-) Ono se mu pak v noci MNOHEM líp chodí na záchod, když mu při tom nevadí vzpomínka na H.J.Osmenta a Šestý smysl. A přestiože Agent Cooper je můj oblíbený agent, stávalo mne to těžkou noc, když jsem se večer koukala na to, jak Bob přelézá křesla a směje se.

jIRI řekl(a)...

Mě na Twin Peaks vždycky fascinovalo, jak Lynch dokázal s minimálními prostředky vzbudit tolik hrůzy. A stačila mu na to dáma s polenem, pár záběrů na sovy a jeden neoholený chlap v džínách...